Zase se setkáme, Naruto.

„Dost! Dost už prosím! Už to nevydržím! Už ne! Dost, prosím!“ ozýval se tmavými chodbami dívčí hlas.
„Dost! Dost už!“
Hlas se třásl jako od pláče… Od opravdu dlouhého pláče.
„Tak budeš už mluvit?“ vyštěkl jiný hlas… Mužský a chladný.
Dívka se třásla, bála se, ale odmítala jej zradit. Z jejích levandulových očí vycházeli malé perličky pláče. Její vlasy barvy noční oblohy ji zakrývaly obličej.
„Budeš už sakra mluvit!!“ vyjel po ní muž.

Byl hnědovlasý, vlasy ostříhané na krátko. Modré oči, které na ni upíral, dívku děsily. Byl chladný, elegantní a přitom velice zlí.
Nedával ji jinou možnost, než vyhýbat se mu pohledem.
„Děláme to už celé hodiny…“ ozval se žensky hlas.
Byla to blonďatá žena, měla taktéž modré oči, byla vyčerpaná a už držela celé hodiny Genjutsu.
„Takže budeme pokračovat!“ přerušil ji.
„Má chakra není nekonečná!“ odsekla žena.
„Její vůle taky ne!“ řekl muž.
Nastalo ticho přerušováno dívčinými vzlyky, nemohla si dovolit mlčet, ale ani mluvit. Na to se moc bála.
„Hinato Hyuuga, co víš o Narutovi Uzumaki?“ zeptal se chlap.

Dívka zavrtěla hlavou, neměla už sílu odporovat, ale něco ji drželo. Byla to láska k tomu chlapci, nemohla jej zradit.
„Naruto-kun…“ špitla.
„Mluv!“ přikázal.
Hinata se ještě více rozplakala, byla sama a v beznadějné temnotě, ale i tak mlčela.Muž kývl na ženu a ta udělala ruční pečetě, její oči vypadaly jako brána do pekla.
Hinata už to nechtěla… Nemohla to vydržet. Neviděla jediné východisko, bála se. Co když něco řekne a tím Narutovi ublíží? Ne! Takhle nesmí myslet.
Připadala si jako chycena v nějakém bludišti bez východu, bez světla, bez možnosti odejít.
„Kage bushin no jutsu!“ ozval sem Hinatě známí hlas.
„Naruto-kun…“ zašeptala.

Ani nevěděla jak, ale spustil se boj, nebyl tam jenom Naruto, ale i Sakura a Neji. Hinata jenom přihlížela jak její bližní bojují za ni. Sakura se snažila rozbít mříže, Neji bojoval s onou ženou a Naruto s mužem.
Byl to vyrovnaný boj, teda až do chvíle, kdy se ozval ten výkřik. Černovláska s sebou trhla a pohlédla na blonďáčka, byl probodnut.
Sakuře se ve stejnou chvíli podařilo mříž rozbít, černovlasá dívka se rozběhla. Její oči se stali zbraní Hyuuga klanu… Byakuganem.
Byli to ty oči, které ji činili členkou Hyuuga klanu, stačil jeden správný zásah, muž padl na kolena. Dívka už ho, ale nevnímala a poklekla k Narutovi.
Z jejích očí se valily slzy.

„Naruto-kun…“ zašeptala, v tu chvíli pro ni nikdo jiný neexistoval.
„Hinato… Vždycky… Jsem… Ti chtěl říct… že… Tě miluji…“ řekl z těžka Naruto.
Za normálních okolností by určitě omdlela, ale teď ji působil spíše bolest.
„Naruto-kun… Neodcházej! Prosím!“ naléhala.
„Hinato… Prosím…“ pohlédl na ni.
Víc říkat nemusel, naklonila se k němu a něžně jej políbila, na okamžik se spojili a naposledy si pohlédli do očí.
„Děkuji.“ Zašeptal.
Hinata si připadala v beznaději, nechtěla žít bez něj.

Bez lásky…
Bez přátel…
Bez Naruta…

Pohlédla na něj a vytáhla z něj katanu, pohlédla na přátele, kteří ji zbyli.

Neji…
Sakuro…
Omlouvám se…

Nechtěla být sama… Bez něj…Už neviděla na konci toho tunelu světlo… Zbývalo jediné… Vzala katanu a sama si zasadila smrtelný zásah. Chtěla aby to skončilo… Co nejdříve…

Zase se setkáme…
Naruto…

Zavřela oči a naposledy vydechla… Za svou lásku, kterou se tolik bála vyslovit… Zemřela, ale s úsměvem na rtech, její přátelé věděli, že to udělat musela, ale přesto si přáli aby tomu nějak zvládli zabránit.
Nemohli… Její srdce patřilo jemu a ne jim, věděli to, znali jí. Ona musela za ním, po tom co slyšela, že její skryté city opětuje.
Jinak to prostě nešlo… Ona jej milovala celí život, nemohla by se té lásky vzdát.