Růže z písku 1- Západ slunce

Západ slunce, není to nádhera, nikdo neodolá. Sledovat tuhle zlatavou nádheru jak zapadá nad rozehřátou pouští je okouzlující. Škoda, že nezapadá o trochu déle, aby si každý mohl tu chvilku vychutnat o něco déle. Potom co zmizí za obzorem se na obloze objeví červánky. Pohled na tuhle nádheru byla jediná úžasná chvíle, kterou si mohly obyvatele Suny vychutnat až do konce. Konečně. Konečně skončila válka mezi národy Shinobi. Lidé se pořád vzpamatovávali z posledních let utrpení. Ten strach, nejistota a smrt mnoha lidí, kteří obětovali svůj život za ochranu své rodné vesnice. Tyhle hrdinské skutky si budou lidé pamatovat dlouho a uctívat památku všech co už nemohou sledovat západ slunce.

Znovu západ slunce, tentokrát už neměl být symbolem útěchy, ale smutku nad minulostí. Minulostí, kterou si připomínám každou chvíli sledováním téhle zlatavé nádhery. To co se stalo před šesti lety si připomínám každou chvíli. Čas vždycky vše zahojí, ale čím déle jsem od nich pryč, tím víc trpím. Moře slz jsem vyronila, pro něj, ale nic se nestalo, pořád jsme od sebe daleko.
Oddělala jsem si své růžové vlasy v mého uplakaného obličeje, aby se mi na něj nelepily. Sedávám tu každý den, připomínám si naše první setkání při západu slunce. Byla jsem dítě, mnoho věcí jsem ještě nechápala, ale city k němu ano.
„Přihraj mi.‘‘
„No tak dělej.‘‘
„Mám ho!‘‘
Gól!!‘‘ volali děti hrající si jako každý den venku na hřišti.
Moc jsem si chtěla s nimi zahrát, ale oni nechtěli zas se mnou. Nevím proč, ale všichni se ze mě utahovali.
Proč? Nic jsem jim neudělala? No už jsem si na to zvykla, a tak jsem alespoň sedávala poblíž a pozorovala jsem je. Nebyla jsem tam vždy sama. Vzadu ve stínu, který vrhala obrovská skála, jako každý den sedět kluk asi v mém věku.
Stále se houpal a pozoroval hrající si děti. Všichni děti si o něm povídali, nikdo se s ním nebavil, nikdo se k němu ani nepřibližoval. Já nevěděla proč, připadal mi, že je úplně stejný jako mi všichni ostatní, ale byla jsem jediná.
Většinou si pro něj chodili jeho dva sourozenci, vypadalo to, že oni ho tak moc zas rádi nemají, vypadali jako by z něho měli strach.
„Teď dám gól.‘‘ Zavolalo jedno z dětí a ohromnou silou koplo do míče. Ten však neskončil v brance, ale na vrcholku jedné skály.
„Co budeme dělat?‘‘
„Neznám žádné přelézací jutsu.‘‘ Přemýšleli dětí, jak se nejlépe dostat k míči.
Já dobře věděla, že to tak lehké nebude, to by se musel stát zázrak.
Jak jsem si myslela stal se zázrak. Tedy ne neuvěřitelný jen se míč snesl dolů na obláčku písku. Stála jsem tam s otevřenou pusou a sledovala míč. Snesl se tomu chlapci, sedávajícímu na houpačce do rukou.
„Takže on, ale jak ?‘‘ Pomyslela jsem a s obdivem sledovala co nastane. Děti však tak překvapení nebyli, zírali pohledem plným strachu. Nechápala jsem, přeci jen pomhl.
„To je ten Gaara.‘‘ Řekla jedna s holčiček a ustoupila dva kroky zpět.
„U..U..Utíkejte!!‘‘ Vykřikl jeden z nich a dal se s ostatními na útěk.
Gaara, stejně jako já nechápal proč utíkají.
„Né počkejte.‘‘ Zavolal za nimi, písek jim obalil nohy a táhl je k němu. Vyděsilo mě to, chtěla jsem utéct jako oni, ale chytil by mě jak je. Zazoufala jsem, písek je začal obalovat, křičeli, ale on nic jen tam stál a díval se. Jako by písek jednal sám jako by plnil jeho přání, ale ne jak chtěl on. Někdo skočil mezi ně a odrazil písek.
„Né Gaara, to nesmíš udělat.‘‘ Vykřikl na něj. Gaara, jako by se probudil z tranzu, písek povolil a on se sesypal na zem. Založil hlavu mezi kolena a rozplakal se.
„To bude dobré, věř mi.‘‘ Utišoval ho, pomohlo to. Přestal plakat a pohlédl mu do usměvavé tváře. Míč se odkutálel ke mně, vzala jsem ho a zamířila k nim. Nebála jsem se, on za to nemohl, písek to udělal sám.
„Chceš si zahrát?‘‘ Zeptala jsem, usmála jsem se na něj. Ten muž se zvedl a pousmál se na nás.
„Tak já už půjdu.‘‘ Oznámil nám a zmizel v dáli. Stále jsem čekal na jeho odpověď, byl v rozpacích, nevěděl co říct.
„Tak pojď.‘‘ Pobídla jsem ho a pomohla jsem mu vztát. Pořád se tvářil rozpačitě, ale po hodince co jsme si hráli, se usmíval. Byl šťastný poznala jsem to, ale i já byla šťastná. Konečně!

Ano, tehdy jsem byla šťastná, ale ani při nejmenším jsem nečekala ani jeden z nás jak to doopravdy dopadne. Někdo nám štěstí nepřál. Možná i teď nepřeje, abychom byli spolu. Ale já už nevěřím, že se setkáme, mé srdce po tom touží, ale ne vše se vyplní.
Možná někdy….