Naposled...

Dívka bloudila tmou, nemohouc už dál. Bosýma nohama se dotýkala promrzlé země už dlouhé hodiny. Překvapivě to, ale nebyl chlad, co ji záblo a svíralo… Byla to prázdnota. Samota v jejím srdci. Cítila jen zimu ve své temné, nenaplněné duši… Nikdy nevěřila přísloví ,,Líná huba, holé neštěstí!” až teď… Proč jsem tak hloupá? Znělo jí v hlavě. Kdybych mu řekla, co cítím, nemusela bych tu teď být a už vůbec ne sama. Měla tisíce otázek pro svůj osud, na které jí ovšem odpovědi přinášelo jen tiché fičení mrazivého větru, nemilosrdně chladného větru. Každý i sebemenší závan ji bodal miliony chladných až štiplavých jehel do už tak promrzlého těla. Její studená tvář měla ale pořád i přes všechny emoce a pocity neutrální výraz. Jenže z jejího pohledu šlo vyčíst vše, bolest, smutek, utrpení… Když by se váš pohled střetl s tím jejím viděli, byste to… Říká se, že oči jsou zrcadla duše. Ano, přesně tak to bylo v jejím případě… Jejich jemná našedlá barva vypadala vždy jako led, ale takový který potřebuje, který chce… rozehřát, ne jako teď kdy všechna naděje, co se v nich kdy sklila, byla pryč, zamrzlá hluboko a hluboko… Tam kam se vzduch podporujíc teplo nedostane. Teplo… ani to teplo, u srdce k její lásce už jí nehřálo… Nenacházela ho, snažila se sebevíc, ale bylo pryč… Zima ho přemohla, bylo pozdě na to mu vše říct… Už nikdy ho neuvidí, neucítí, neuslyší… nebude mít příležitost odhalit mu pravdu… Asi to tak má být… Má po celý svůj život zůstat v nevědomí… Sbírala své poslední síly a v odporujícím větru udělala pár kroků, svých posledních kroků… Najednou přidal na síle a ji to strhlo na zem… V mrazivých bolestech ležela na ledu a těžce oddechovala, ale neodporovala a položila si hlavu… Poslední co ve svém životě viděla byl sníh, ten krásný a přesto tak zrádný sníh, je jako láska tak moc krásná ale ještě více nepředvídatelná a mnohdy velice nebezpečná…. To láska jí teď, ale bolí, ne sníh, ten který cítila, viděla, slyšela… Naposledy ji celým tělem projelo překrásné teplo a to z jediné myšlenky, jediného pocitu, jediného důvodu, že si zasloužila bílou a čistou smrt. Poslední chvilka té krásy a pak její plamínek zhasl. Dívka už ve svém těle nenesla víc než zimu. Pomalu zavírala ty nádherné oči, ve kterých se lesky její poslední slzy, slzy se kterými odcházel život, slzy smrti… Kapičky vody dopadaly mezi bílý prášek a vpíjely se hluboko dovnitř… V těchto zrcadlech se také odrážel celý širý svět, jenž se rozprostíral kolem ní a to v té nejkrásnější podobě, bílý, bezchybný, nezničený… Užívala si tu chvíli protože věděla, že je poslední… Nemohla tomu zabránit, stejně neměla pro co žít. Její mysl ji opouštěla už vnímala jen bílý kraj… Přestala přemýšlet, vnímat, v posledních okamžicích tu byla jen ona a sníh, jen ona a voda. Vička klapla a dívka se pomalu vytrácela z tohoto světa… ,,Sbohem…” Zašeptala do větru… Ano, Shakespear by napsal jen pouhé, stručné ,,Umírá.” A vyjádřil by tak vše.

Jenže ona neumírá. V poslední chvíli odmítla světlo v tunelu a prodírala se vším tím zpět. ,,Néé!!!” rozléhalo se všude. Rychle vstala ze studené země a věděla, že nechce umřít, jak by mohla? Kdyby mu neřekla, co cítí… Dostala druhou šanci a té už se jen tak nevzdá! Co by si o ní pomyslel?... Navzdory obrovské zimě šla dál zahalená v teple své víry. Nevnímala vítr ani chlad, měla jen svůj cíl a ten ji dával novou sílu, motivoval ji. Chtěla ho dosáhnout natolik, že zapomněla na vše kolem. Možná proto, že už jí nechtěl pohltit, vítr utichl. Zima se tlumila a zůstávala jen zmrzlá zem. Každý krok byl utrpením i když skrz omrzlou kůži už to nebylo skoro cítit. Šla dál a dál tím ledovým peklem a pak… Jako zázrakem zahlédla v závěji postavu… Točila se, ale mířila k ní, šířila se kolem ní jasná teplá aura. Už na dálku poznala kdo to je, jen tomu nemohla uvěřit. Nemýlila se, byl to on, jeho světlé vlasy vířící ve větru a ty nádherné nebesky modré oči, vždy ji očarovaly a dnes obzvlášť, skrývala se v nich taková zvláštní jiskra. Z ničeho nic se rozeběhl… Běží… Běží blíž… Poznal ji! Bez jakýchkoli slov si padají do náručí. Nepotřebují už nic víc, jsou tu jeden pro druhého a vždycky byli. Jeho teplý dech na jejím studeném krku… Tisknou se k sobě a vyznávají si lásku beze slov. Najednou ji od sebe odtrhne, podívá se jí hluboko do očí a řekne ,,Neumírej!” Vystrašeně na ní hledí a v rukách svírá její ledové tělo. I přes tu obrovskou snahu a úsilí je tak vyčerpaná, není jí pomoci. Ani teplo lásky už by nerozehřálo její zledovatělé srdce. Padla mu k nohám a dlouze se na něj zadívala. Musím to stihnout! Pomyslela si. ,,Naruto-kun…děkuji...” Děkuji za to, že jsi tu teď semnou. Pak znovu otevřela ústa a pokusila se říct ještě něco ,,Já tě…” Nenechal ji domluvit. Přiklek k ní, přiložil prst na ta chladná ústa, naklonil se a potichu zašeptal ,,Já tebe taky…” Rozuměl ji naprosto beze slov. Z posledních sil vykouzlila na tváři laskavý úsměv, který bohužel při dalším zachvění větru zhořkl. Ten úsměv znamenal ,sbohem‘.Teď už opravdu naposled zavřela oči… Ale… Vlastně… mu chtěla povědět… Teď už jen jedinou věc ,,Bu…Budeš Hokáge…” překvapila ho její poslední slova, ale taky se na ní usmál, škoda, že už to nemohla vidět. Z těch nebeských očí vyplula slza, slza jako kapka deště, slza smutku a zároveň radosti… Nemalé množství vody dopadlo na líc bílou jako sníh, který se rozprostíral všude kolem... Nemohl jí pomoci chtěl-li sebevíc. A tak si oba ruku v ruce, vychutnávali poslední společné chvíle…

Tenkrát jsem ti to neřekl, ale snad se na mě teď díváš a slyšíš co ti chci povědět… ,,Tehdy jsem tě nedokázal ochránit… A moc toho litoval… Proto ti dnes dávám slib, že to do budoucna napravím! Všechny lidi ve vesnici ochráním! Nenechám je umřít… Tak jako tebe… To už se mi nestane… Nesmí stát.!”

Není to hrozné? Čím vším musí dva lidé projít, aby poznali, že ten koho vždy hledali je blíž, než si myslí?… Aby poznali opravdovou lásku? Lidská láska je dlouho slepá, slepá do té doby, než se ocitnete na hranici… Života a smrti… Za jakou cenu chcete poznat lásku? Za cenu života?…

Měli bychom si uvědomit co cítíme dřív než bude moc pozdě...