Zemřít pro budoucnost 08-Né, to snad ne

„Tsuki, kde jsi!!!!‘‘
Lekla jsem se. Cože, Naruto, nesmí mě takhle vidět. Co nejrychleji jsem se na sebe snažila naházet oblečení. Jestli mě takhle uvidí, tak pěkně zbije a co ještě k tomu udělá Rayovi.
Však pozdě, dveře se rozvalily a já byla jen v tričku. Dovnitř vešel málem na mrtvici Naruto. Jak jsem poznala tak ho to úplně dorazilo, naběhla mu žilka.
„Obleč se a jdeme.‘‘ vyštěkl na mě a výhružně pohlédl na Raye, měla jsem strach co s nim udělá. Za tu dobu co jsem se oblékala neřekl ani slovo, nikdo z nás.
Když jsem na sebe sotva nasoukala sukni, chytil mě za ruku a odtáhl mě pryč. Jeho sevření mě zabolelo, konečku prstu mi úplně zbělali.
„Au.‘‘ sykla jsem. Ray se vydal za námi, ale Naruto se před ním zastavil.
„S tebou si to ještě vyřídím.‘‘ Řekl mu a vlekl mě dál.

„Co si o sobě myslíš!‘‘ Křičel. Znovu ohromná rána, já opadla na zem. Boleli mě zadá, dopadla jsem na roh své postele. Rozbrečela jsem se nebylo to kvůli bolesti zad, ale ze strachu a Raye.
„Něco si mi slíbila, ne.‘‘ Znovu, tentokrát jsem dopadla a roh židle. Celé tělo mě bolelo, nikdy v životě jsem ho tak neviděla, tak rozzuřeného. Měla jsem strach, že mě snad zabije. Záda mě bolela víc a víc, vůbec jsem necítila levou nohu. Nemohla jsem se ani pohnout. Mu to však nestačilo, šel ke mně s úmyslem dát mi poslední ránu. Nemohla jsem se brát, byla jsem bezmocná, zavřela jsem oči, abych ho neviděla. Hlava se mi zamotala, oči už jsem však otevřít nemohla. To je snad konec………

„Tsuki, jsi v pořádku?‘‘ Mluvil na mě neznámí hlas. Kolem mě to bylo pěkně měkoučké a vyhřáté, to už určitě nejsem v doma na zemi. Snažila jsem se otevřít oči, moc to nešlo viděla jsem rozmazaně, nerozeznala jsem t šmouhu přede mnou.
„Kde to jsem?‘‘ Ŕekla jsem a snažila jsem se postavit, bolest v zádech a něčí ruce mě donutili lehnout si zpět.
„Neměj strach, jsi v nemocnici.‘‘ Promluvila ta šmouha, nevěděla jsem kdo to je, ale hlas mi začal být povědomý. No ano , tu znám občas zaskočila k Narutovi do kanceláře, říkal mi, že byla Hokage před ní. Naruto. Už jsem na něj nemohla ani pomyslet, už pro mě neexistoval. To co mi udělal mě přesvědčilo, že on mi nevěří. Zavřela jsem oči, byla jsem strašně unavená, všechno mě bolelo, znovu jsem padalo do temnoty……..
Něco hebkého mi přejelo přes tvář. Hmmm… co to je? Ze zvědavosti jsem otevřela oči, to hebké byla nemocniční záclona, které vlála z otevřeného okna. Byla už noc, to jsem spala tak dlouho? Protáhla jsem se, záda už tak neboleli bylo mi mnohem lepé. Pomalinku jsem se posadila, něco mě ale tížilo. Pohledla jsem ke svým nohám. Lekla jsem a ucukla. To co spalo u mě na posteli se probudilo.
„Tsuki.‘‘
Naruto jak se sem opovažuje sem přijít, už ho nechci ani vidět. Setřásla jsem ho ze své postele, snažila se utéct. Něco, ale bylo špatně postavit jsem se nemohla, místo toho jsem spadla zem.
„Au.‘‘ Zaskuhrala jsem a dala se do pláče. Cože co se to stalo, začala jsem zmatkovat. Naruto obešel postel a vzal mě do náruče. Chtěla jsem se mu ze sevření vyprostit, ale s ochrnutými nohami to moc nešlo.
„Co se to stalo?‘‘ Zeptala jsem se ho, když mě pokládal na postel.
„Tsuki je mi to líto.‘‘ Řekl a pláčem, to ráno jak mě byl, na tohle jsem chtěla zapomenout.
„Při pádu sis poranila páteř, nikdo neví jestli se postavíš.‘‘ Odpověděl mi na otázku a sklopil hlavu. To snad, tohle ne. Je to jeho vina už se nikdy nepostavím. Ne to ne.
„Ne, snad to ne.‘‘ Zaúpěla se a rozbrečela se víc.
„Promiň je mi to líto, já neovládl jsem se‘‘ Omlouval se, ale to mě nezajímala, je konec co teď budu dělat.
„Vypadni.‘‘ Vyštěkla jsem na něj. Udivil se a postavil se. Už jsem byla rozčílená, je to jen jeho vina, jen jeho. Pořád tam stál jako opařený a hleděl na mě.
„Je mi to líto.‘‘ Řekl znovu. Mě to, ale nezajímá, už jsem ho nechtěla vidět. Věřila jsem mu, byl jako můj otec, ale teď pro mě neznamená nic. Pro mě neexistuje.
„Neslyšels!‘‘ Zakřičela jsem znovu, tentokrát pochopil a otočil se.
„Já to s tebou myslel dobře.‘‘ Řekl naposledy a zmizel pryč.