Lízátko...

,,Ááá, lízátka!!!” Nejlepší pro můj mlsný jazýček. Něco, co mi aspoň trochu osladí život, můj trpký, hořký život. Tedy snad… Vezmu si jedno, to nejkrásnější a nejbarevnější. Pomalu ho začnu protáčet mezi prsty. Obdivovat jeho pestré barvy. Musí být tak sladké!!! Nedočkavě se snažím roztrhat plastový obal. Ale prsty mi po hladké hmotě pořád kloužou a nehty také nezůstávají na jednom místě. ,,No tááák!!!” zakňučím po pár minutách usilovného snažení. Které bohužel vůbec k ničemu nevedly. Čím více je má snaha marná a zbytečná tím více se zvětšuje chuť, touha a chtíč po té malé barevné kuličce na konci tyčky. ,,Uf…Ty mi ale dáváš zabrat!” kouknu zlostně a vyčerpaně na lízátko. Jeden průhledný obal věci po které tak moc toužím mi ji nedovolí mít. Odmítá povolit a proto já musím trpět…

,,Héééj Neji!!!” křičím ,,Počkej chvíli Neji!!!”. Moc jsem se těšila, že spolu dnes budeme trénovat. Těšila jsem na to, že si pořádně zpestřím a užiju dnešní den. Těšila jsem se na jeho krásnou tvář, na jeho hlas, na jeho vůni… Hrozně moc jsem se těšila na jeho přítomnost. Myslela jsem, že bych v něm třeba mohla zlomit nějakou barieru a on by na mě byl hodný… A třeba dokonce i milý… Doufala, že bych s ním dnes mohla být šťastná a místo věčných pouček a chladného odseknutí slyšet slova milá a vlídná, ale…
,,Neji nešel bys semnou dnes trénovat?” Otočil se a já viděla jeho vždy dokonalou a krásnou tvář. Neutrální výraz, nic jiného jsem prozatím ani nečekala. A teď chvíle napětí, nehty jsem si zarývala do dlaní, div mi prsty neprojely skrz. ,,Ano, řekni ano…” šeptala moje ústa…
,,Promiň, dnes trénuji doma.” řekl naprosto chladně. Ten tón mi zněl v uších jako protivné pískání. Řekl to tak bez emocí, tak lhostejně… Byla jsem mu naprosto ukradená… Neznamenala jsem pro něj nic než jen otravný a všudypřítomný hmyz, který je potřeba vždy odstrčit stranou a…Ale… Asi jsem to moc zveličila, vždyť mi řekl dokonce promiň!!! To u něj není zvykem. A u mě zase není zvykem po prvním nezdaru se vzdát! Zkusím to zas jindy… Ano zkoušela a zkoušela… Pořád a pořád… Do kolečka, do kola… Už se mi točila hlava… Bylo to jako předení na kolovrátku, na kolovrátku, jenž nemá jinou dráhu než pořád o třistašedesát stupňů. Jenže někdy se příze zadrhne a on se musí zastavit, ba dokonce i vyhodit, když se příze nedá rozmotat nebo je moc opotřebovaný…
,,Neji!” zase jsem na něj plna nadějí křičela, nevzdám se! Říkala jsem si pokaždé.
,,Ne Tenten!!! Nikam s tebou prostě nejdu už toho nech!!! Nestojím o tebe, nestojím!!! Chápeš to???!!!”
… Ach, tak moc to bolelo, ta slova byla jako tisíce dýk které sou bodnuty přímo do zad. Teď to bylo oficiální. Myslel to naprosto vážně… Nemá nejmenší zájem o holku jako já…
Sklopila jsem hlavu a potichu špitla: ,,Chápu…”
Chápala jsem to… Moc dobře jsem to chápala. Tolik snahy, zranění, bolesti a to vše k ničemu? Žádný pokrok? Nic??? Jsem pořád na bodu mrazu v jeho srdci??? Pomalu mi vlhly oči, po tvářích stékaly slané slzy… Slzy smutku, neúspěchu a bolesti. Dopadaly vedle sebe na zem a tvořily malou louži. Ve které se odrážel můj zármutek… Celý můj příběh, který neskončil šťastným koncem. Pevně jsem stiskla víčka, cítila že mám solí slepené řasy, byly slepené jako já a můj sen, jakmile se osuší rozpojí se.. Zjizvené, zničené srdce se už nezahojí, rány zůstanou asi navždy otevřené a velice hluboké a čas promrhaný snahou mi také nikdo nevrátí. Ale proč jsi mi to udělal? Já tě vždy viděla jinak než ostatní. Nebyl jsi pro mě jen tím chladným, bezcitným klukem Nejim Hyugou, tím silným pokračovatelem klanu. Ne! Pro mě jsi vždy byl mnohem víc. Viděla jsem tě jako hodného, milého kluka, který jen potřebuje, aby mu někdo strhnul jeho průhlednou, bezcitnou masku. Ale ty jsi ji chránil a já nevím proč? Možná si myslíš, že z lásky tě ubyde. A možná, že máš pravdu, ale k čemu je ti žít dlouhý život bez vášnivé lásky? Zkoušela jsem ti tvůj plášť chladu svléknout nesčetněkrát, ale nadal jsi se. Možná čekáš až, přijde někdo kdo tě bude moct poznat, takového jaký pod tou maskou opravdu jsi. Ale já už se dál nemůžu snažit. Nemám už sílu… Kolovrátek je opotřebovaný, hmyz odehnaný a já… Já také… Tak jsem tam stála tu před tebou a plakala… Mé oči ronily mnoho slz které se nedalo zadržet. A ještě víc mi bylo do pláče když jsem věděla, že ty na mě jen opovržlivě hledíš… Chtěla jsem ti pomoc, ukázat ti tvůj smysl na tomto světě, ale nedovolils mi to… Co mělo přijít po snaze, která se změnila v neúspěch? Co?

Prsty rozedřené, nehty zlámané. A i přes tolik snahy zůstávám pořád na začátku? Jsem pořád tam kde jsem byla! Tvé barvy sice září krásně, ale když odmítáš být rozbalené, nepřinutím tě. Naposledy to tedy zkusím a… ,,Au…” dokonce jsem se řízla. Umělohmotný obal sice vypadá nevinně ale dokáže i ublížit. Proč se dál trápit? To nemá cenu, nebudu se dál sužovat… Dnes už se neptám co mám dělat teď! Dnes už to vím… Naposledy se podívám na tvou krásu a vrátím tě do skříně. Ani chvíli se nerozmýšlím a beru si jiné lízátko… Takové, které jde rozbalit velice snadno…