Mikazuki: Nový příběh (Úvod)

Studený vítr se proháněl mezi stromy, kvílavě skučel a bral s sebou suché, spadané listí. Prosvištěl dalším stromovím, načež rozevlál vysokému muži sytě červené vlasy. Ten se chvíli díval na vznášející se lístky, jež se pomalu snášely k zemi, přičemž si nechal jeden spadnout do otevřené dlaně. Zadumaně si ho prohlédl. List měl nezvykle tmavou barvu, dalo by se říct, že skoro až černou. Po okrajích byl párkrát natržený, zkřivený, jak při svém putování spolu s větrem narazil na několik překážek. Na první pohled nepěkný list, takový podivně depresivní, dalo by se říct. Zvědavě po něm přejel prsty druhé ruky. Jak již tušil, byl celý zvrásněný, hrubý, ne-li úplně vyschlý. Pak ho opatrně obrátil. Druhá strana se zcela lišila od té první. Lístek byl o mnoho světlejší, živější a příjemný na dotek. Muže překvapil ten rozdíl. Světlý a tmavý, hrubý a jemný - připomínalo mu to jednu osobu. Chtěl si ho strčit do záhybu pláště, na památku, ovšem najednou se vítr zase vrátil a zvláštní list si vzal s sebou. Smutně se díval, jak mu pomalu mizí z dohledu někam mezi stromy. Jeho obličej se zkřivil do bolestivé grimasy. Jen pouho pouhý lístek v něm dokázal probudit bolest skrývanou dobrých pět let. Sevřel ruce v pěst, snažil se ovládnout sám sebe, aby omylem nezničil celý les. Náhle si všiml jedné změny. Ptáci přestali cvrlikat, vítr už neskučel, obvyklé šumění ustalo. Po celém okolí se rozlehlo ticho, hrozivé, varovné, jako klid před bouří. Obezřetně se rozhlédl. Nikde nic. Vykročil vpřed a prodíral se křovím, aby našel to, co způsobilo tenhle divný poklid. A najednou to zaslechl, tiché, naříkavé kňourání, podobné pláči dítěte. Dal se opět do pohybu, tentokrát dvojnásobnou rychlostí. Hnal se za tím zvukem, nevšímajíc si větviček šlehajících ho po tváři. Už běžel, dech se mu zrychloval napětím, srdce bušilo jako zběsilé. Najednou se octl na kraji malé mýtiny, která nabývala dokonale kulatého tvaru. Avšak jeho pozornost neupoutal ani její tvar, ani vysoká stříbrnozelená tráva, jež vypadala jako posetá drahokamy, nýbrž dvě postavy v jejím středu. Byly poměrně malé, zřejmě ještě děti, jedno s červenými, druhé s černými vlasy. Postoupil vpřed, aby zjistil víc. Jak se k nim pomalu přibližoval, spatřil také něco jiného. Dalšího člověka, ležícího bezvládně na zemi, nad kterým plakala malá, červenovlasá holčička. Zničehonic si něco uvědomil. On znal tu štíhlou postavu, znal to černé oblečení - přestože bylo značně potrhané - ale hlavně znal ty neuvěřitelně dlouhé vlasy. Aniž by logicky uvažoval, aniž by si vzpomněl na to, že tohle se mu zdálo již tisíckrát, se k nim rozběhl. Ovšem náhle koutkem oka spatřil, že nějaký černovlasý chlapeček hned za onou dívenkou se bojovně přikrčil, ale než na něj stačil vůbec pohlédnout, už se na něj řítil s podivnými dlouhými noži v pravé ruce. I když to dělat nemusel, zastavil se. V tu samou chvíli písek z jeho nádoby vystřelil ven a odrazil dítě zpátky, které mrštně dopadlo na nohy pár metrů opodál. Avšak písek nezastavil, dál se řítil na chlapce s úmyslem ho zničit. Jenže vtom se ozvalo tiché, chraptivé vyslovení mužova jména.
„Gaaro,“ zasípala ležící osoba. Dotyčný se zarazil a silou mysli okamžitě zastavil písek, jenž byl pouhé čtyři metry od chlapečkova obličeje. Rychle pohlédl doleva.
„Nedělej to,“ zašeptala jen tak tak slyšitelným hlasem. Nevěděl sice, jak se mu podařilo tak rychle posbírat své myšlenky, ale ihned zareagoval.
„Proč bych to neměl dělat?“ zeptal se tvrdým hlasem.
„Protože,“ začala žena, přičemž bolestně zakašlala, „je to... tvůj syn.“
Muž nevěřícně těkal pohledem z ženy na chlapce a na malou holčičku, která se vystrašeně třásla a pořád plakala. Najednou se dotyčná dala do dalšího kašle, při němž jí vytékala z úst krev. Hned se k ní rozběhl, čímž se písek automaticky vrátil zpátky do nádoby. Klesl na kolena a vzal černovlasou ženu do náruče. Z očí se mu spustily slzy, jak jí z obličeje odhrnoval zcuchané vlasy plné hlíny a krve. Poté spatřil tu tvář, jež postrádal už pět dlouhých let. Sice byla zkrvavená a strašně poškrábaná, ale pořád tak tajemně krásná. Slané slzy odkapávající z jeho brady jí s tichým pleskáním čistily obličej. Podržel si ji pevně v náruči, načež jí druhou ruku opatrně položil na líci.
„Yoshino,“ šeptl roztřeseným hlasem. Žena pomalu otevřela oči. Jak se zahleděl do hloubky jejího pohledu, dal se do štkavého pláče. Přitiskl svou tvář k té její. Chvíli tak zůstali, dokud Yoshino nepozvedla zkrvavenou ruku a nepoložila mu ji na krk. Jemně se odtáhl, po čemž se jí podíval do lesklých očí. Koutky rtů měla pozvednuté do chabého úsměvu plného bolesti a lásky.
„Musím... musím ti něco říct,“ zasípala.
„Co? Co bys mi chtěla říct?“ optal se tiše, zatímco ji hladil po obličeji. Trochu se otočila, načež slabě pokynula rukou. Dvě děti stojící kousek od nich vykročili směrem k nim. Gaara nechápavě sledoval, jak se holčička cpe mezi něj a Yoshino, aby se uvelebila v jejím náručí. Oproti tomu chlapeček se postavil vedle nich, podezíravě si ho při tom prohlížel.
„To je Yoshie a Yoshimi, Gaaro... tvé děti.“
Rozhostilo se ticho. Muž zprvu nechápal, o čem jeho dívka mluví, ale nakonec mu to pomalu došlo. Pohlédl na holčičku. Měla ty samé červené vlasy a tvář snad úplně stejnou jako on, když byl ještě dítě. Avšak její výraz nebyl ani trochu chladný ani bezcitný, naopak překypoval láskou a něhou. Poté se podíval na chlapce. Jeho vlasy měly barvu noci, oči černé jako uhel. Obličej byl celý po matce, kromě očí, ty byly obezřetné, ne-li tvrdé, i když mu byly jen čtyři roky. Zmateným výrazem pohlédl zpátky na Yoshino, jež se teď usmívala svým okouzlujícím úsměvem. Oči se mu znovu zaleskly novýma slzama. Už se chystal něco říct, když vtom se ozvalo zasvištění a hned nato se žena bolestně prohnula v zádech za doprovodu zvířecího řevu. V ten samý okamžik jí na rukou vyrazily drápy, jež měla složené na Gaarově hrudi, čímž ho probodla skrz naskrz. Zakuckal, z úst se mu spustila krev. Yoshie vyděšeně vyjekla a už se drala zpod matčiných rukou. Yoshimi si ji přitiskl k sobě a ustoupil. Zabořila mu obličej do ramene, ale on se na oba mrtvé rodiče podívat dokázal. Jeho otec měl probodnuté srdce, zato jeho matce zezadu z krku vyčnívala jakási dlouhá stříbrná jehla. Také si všiml další věci. Yoshino měla na všech místech vyběhnuté veškeré žíly, které i pod kůží vypadaly šedě nebo snad dokonce stříbrně. Náhle před ně dopadla nějaká kulatá, našedlá věc. Ani si ji nestačil prohlédnout a vybouchla jim přímo u nohou. Tlak je odhodil, čímž se oba od sebe odpojili. Okolí zahalil hustý, dusivý dým. Yoshimi nezahálel. Postavil se, načež začal tvořit nějaké pečetě. Hned nato přiložil ruku - jejíž palec spolu s ostatními prsty tvořil písmeno O - k ústům a vyfoukl ohromné množství vzduchu, které odehnalo všechen kouř. Když se rozhlédl, spatřil o několik metrů dál bezvládnou Yoshie. Z vytřeštěných očí se mu začaly drát slzy. Chystal se k ní rozběhnout, ale cestu mu zatarasil houf mužů ve zlatých pláštích. Znal je až moc dobře, lépe, než by mu bylo milé. Cítil, jak se ho zmocňuje vztek. Vztek a nenávist. Tihle ninjové mu zabili celou rodinu, za což teď zaplatí. Zavřel oči a soustředil se. Neuměl to, vlastně to ještě nikdy nedokázal, stejně tak jako jeho sestřička, ale hodlal teď pro pomstu i nemožné. Najednou se s ním začalo něco dít. Z hrdla se mu dralo hrůzostrašné vrčení, po těle mu pomalu rašila černá srst, uši se zašpičatěly, obličej protáhl dopředu a povyrostly mu tesáky. Bolestně kles na čtyři, hlavu skloněnou mezi předními tlapami. Náhle jeden z neznámých vytáhl stříbrný šíp, přiložil ho k luku, pozvedl na úroveň očí a po zaměření vystřelil. Šíp letěl vzduchem, načež se zabodl vlkovi do krku. Ten bolestně zavyl, ovšem jeho transformace nabrala nečekaný obrat. Postavil se na zadní, přední pracky se změnily do tvaru lidských dlaní a celé tělo se vzpřímilo. Ninjové šokovaně sledovali, jak dobré dva metry vysoké chlupaté stvoření černé jako sama temnota si vytahuje šíp z krku. Tvor ho odhodil stranou, načež se na ně podíval žlutýma očima, z kterých sršela nenávist, tlamu hrozivě otevřenou, aby ukázal své tesáky dlouhé jako kunaie. Přikrčil se a skočil mezi řvoucí muže. Chytil ty dva, kteří byli nejblíž a jediným stisknutím obrovitánských tlap jim rozdrtil všechny kosti v těle. Hodil mrtvoly za sebe, přičemž ihned popadl dalšího, kterému ukousl hlavu. Za pouhých pár minut zabil celou armádu vojáků. Pustil poslední mrtvé tělo a začal oddechovat. Pak zaklonil hlavu, načež vítězně zavyl.