Ona jediná, díl osmý - Vesnice

Pevně jsem se zapřel, uchopil trám oběma rukama a zdvihl jej do úrovně ramen. Maličko jsem podklesl v nohách a zároveň rychle nadhodil trám na rameno. Celá váha toho ohromného kusu dřeva na mne dolehla naplno a všechny mé namožené a rozbolavělé svaly vztekle zavřískly na protest, ale držel jsem pevně.
Od rána jsem tu pomáhal v rámci mise místním rolníkům v rozšiřování jedné ze stodol – na jedné straně čtyři rolníci, na druhé straně já. Výsledná nosnost obou stran zhruba stejná, masivní trámy byly neuvěřitelně těžké.
Žaludek dal pokoj někdy kolem poledne, přeci jen kombinace monumentálního přejedení a kocoviny je zničující.
Zajímalo by mne, kde Jiraya skončil. Poslední, co si pamatuju, bylo, že jsem se snažil rukou uchopit skleničku s vínem a Jiraya, srkající z kalíšku saké, se smál, protože jemu dolévala ta nádherná holka v tenoučkém kimonu, co se občas rozevřelo samo od sebe a co víc jak půlku večera neslezla Jirayovi z klína.
Uf, myslím, že dneska ve tři ráno by v našem alkoholovém oběhu mohl nějaký pozorný laborant najít stopy krve.
„Ještě chvíli, Dave-san! Tohle je už poslední trám!“
Poslední? Děkuji ti, bože.
Jeden z rolníků dokončil práci na jejich straně a přiběhl ke mně. Zručně vylovil z kapsy dřevěný kolík a tesařstým spojem připevnil trám ke zbytku konstrukce tak, že to vydrží dalších sto let.
„Hotovo! Už to můžete pustit!“
Ruce mi povolily a já se odpotácel k nejbližší zdi. Se zaduněním jsem do ní narazil zády a svezl se po ní k zemi.
Kdosi mi podal hrníček bezinkové šťávy, ředěné ledovou vodou. Obrátil jsem jej do sebe a cítil, jak mi studený nápoj teče do žaludku.
To jsem potřeboval. Teď ještě nějakou vegetariánskou kaši (maso nechci do zítra ani vidět) maštěnou máslem a budu spokojen.
„Dáte si něco k jídlu, Dave-san? Neobědval jste s námi a říkal jste, že vás bolí žaludek, tak vám manželka udělala rýžovou kaši se skořicí a se strouhanými jablky,“ vsunul mi menší, rudolící rolník pod nos kouřící misku a lžíci.
Kdybych měl sílu, tak ti dám pusu, chlape. A manželce rovnou dvě.
„Dík, fakt přijde k duhu. A vyřiď nejupřímnější díky manželce, zachránila mi život.“
Rolník se usmál, posadil se vedle mě a pustil se do své misky.
Nabral jsem si plnou lžíci a schlamstl ji jako hladový pes hamburger.
„Bože, to je lahoda. Slazený medem, žejo?“
Oslovený se opět usmál.
„Přesně tak. Naše rodina sladí medem, je to zdravější.“
„Souhlas. A chutnější.“
Zhltl jsem několik dalších lžic té dobroty.
„Tak až si budeš jistý, že neumřeš hlady, chudinko vyhladovělá, tak se zvedni a půjdeš s námi. Změna mise.“
Ohlédl jsem se po povědomém hlase.
Ach jo. Nikdo horší na skladě nebyl?
„Mitarashi Anko. Kdybych řekl, že tě rád vidím, lhal bych. Copak se naléhavého děje?“
Usmála se svým, zřejmě pro ni typickým, krutým úsměvem.
„Několik mil odsud je malá osada. Pravděpodobně na ní zaútočí ještě dnes večer bandité, alespoň naši zpravodajci to tvrdí.“
„Prima. Proč chcete mě, studenta Akademie? Proč tam nepošlete nějakého chuunina, který je všechny utopí ve vodě nebo spálí ohněm?“
Spolkl jsem další tři lžíce.
„Však taky poslali. Mě a Rock Leeho.“
Mladík v zeleném vystoupil zpoza zdi a usmál se na mě.
„Jak vám je po včerejšku, Dave-san?“
„Dopoledne hrozný, teď už dobrý, dík za optání.“ Další dvě lžíce. „Za chvíli budu hotovej.“
Rychle jsem dojedl, s díky podal rolníkovi misku a vyškrábal se na nohy.
„Jsme jen tři?“
„To stačí, na skupinu obyčejných banditů bych stačila i sama. Lee mi bude krýt záda, tobě možná necháme nějakého slabšího, aby ses nám nezadýchal, když jsi celý den tak tvrdě pracoval.“
„Jdi do hajzlu,“ doporučil jsem jí unaveně.
Krátce zakejhala smíchem. V celé vesnici se rozštěkali psi.
„Tak se mějte,“ obrátil jsem se k rolníkům, se kterými jsme celý den dostavovali tuhle dřevěnou konstrukci.
„Arigato gozaimashita, Sabreman Dave. Bez vás a bez vašeho silného těla by nám to trvalo daleko déle.“
„Tak hlavně, že je to hotový.“ Zamával jsem jim a hezky zčerstva jsme se vydali k Anko zmiňované osadě.
„Nepodáš mi alespoň krátký briefing mise?“ zeptal jsem se jí po několika minutách mlčení.
„Ve vesnici se staví palisády,“ zněla odpověď. „Očekává se asi šedesát ozbrojených banditů. Vesničanů, kteří do toho půjdou s námi, bude asi dvacet.“
„Jasný. Kromě těch pitomců se žádné jiné problémy nečekají?“
„Žádné, o kterých vím.“
Další půlhodina mlčení, kdy jsme klusem běželi po polňačce s povrchem z rozježděné, koňmi a krávami rozdupané a poté sluncem vypálené hlíny.
Hm. Nemůžu říct, že by mi bylo nějak extra dobře, měl jsem dostatek sil nebo že by se mi běželo příjemně, ale holt jsem voják a ten je placený za to, že bude lepší než zbytek lidstva.
Cesta byla nudná a já jsem jí měl až po krk, ale dočkal jsem se. Uprostřed blátivých rýžových polí se tyčila palisáda, za kterou se krčila chudá vesnička.
Stejně mi to není jasné. Zbídačelá rolnická vesnice uprostřed polí a palisáda proti útokům banditů. Zvláštní.

* * *

„Očekáváme, že přijdou od západu, chtějí, abychom bojovali proti slunci, stejně jako minule.“
Stáli jsme na překvapivě čisté návsi, obklopeni vesničany všech typů a stáří.
Starosta byl mladý a svalnatý muž, narozdíl od většiny starostů, kteří se spíše blížili ideálu svraštělého, vysušeného staříka nebo tlustého zbohatlíka ve středních letech.
„Vy z Konohy jste cvičení pro boj. Budete bojovat v první linii, naši muži budou sloužit jako záloha a zadní krytí. Omlouváme se za zbabělost, ale po minulých útocích jsme přišli o tolik lidí, že už teď stěží sklidíme úrodu. Každá další ztráta by pro nás byla velmi těžká.“
„Nemusíte se bát, to zvládneme,“ usmála se Anko. Vsadím se, že si v duchu už představovala cákání krve obětí.
Jí by se to podobalo.
„Takže zkušení bojovníci budeme tři, to zvládneme. Ale napřed...“
„Budeme čtyři.“
Bylo mi, jako by ve mně někdo udeřil na citlivou strunu.
Velkou, těžkou, ocelovou stavební palicí na hodně citlivou strunu, uvázanou k části mé bytosti.
Ve zlomku sekundy jsem se otočil po hlase toho, kdo se prohlásil za čtvrtého.
„A ty moc nečum,“ doporučil mi šlachovitý čtyřicetiletý muž s čelenkou ze světlé tkaniny, vesnickým oděvem a s botami, které...
„Ty asi chceš přes držku, žejo?“ otázal jsem se. Narovnal jsem se a zatnul svaly. Moje dva metry a sto dvacet kilo zaťatých svalů působilo více než impozantně. Hradba těl vesničanů udělala krok zpět jako jeden muž/žena.
„Od koho?“ zajímal se, „snad ne od tebe?“
Skočil jsem po něm...
… a rozdrtil ho v náručí...
„Ty šmejde jeden... ty pacholku... tak proto má tahle blátivá díra palisádu jako středověkej hrad,“ šeptal jsem mu.
„Viš, co mi dalo za práci,“ šeptal mi zase on, „abych přemluvil starostu, aby si vyžádal zrovna toho divného chlapa z Konohy, o kterém dosáhly zvěsti až sem, do tohohle zapadákova? Zvěsti, že v Konoze je někdo z jiného světa?“
Pustil jsem ho.
Obrátil jsem se k Anko. Ruku jsem držel stále kolem ramen drzého vesničana. Jeho ostatní spoluvesničané jen nechápavě přihlíželi.
„Anko, takže už se nemusíš bát jakéhokoliv vpádu do zad nebo do boku z důvodu nekvalitní palisády. Protože tenhle člověk je na improvizované obranné zdi expert.
Dovol, abych ti představil Teda Rogerse, člověka, který se mnou strávil více jak dvacet let ve stejné jednotce a v bojové dvojici. V boji tvoříme jedno tělo a jeden mozek.“ Zasmál jsem se. „Teď už jich může přijít kolik chce. Prostě nemají šanci!“
Takhle nádherně mi už dlouho nebylo.
Vesničané nechápavě třeštili oči, dobromyslný Lee se šťastně usmíval, protože jsem se včera na barbecue trochu rozpovídal a tak věděl, jak moc se cítím sám, a Anko...
… no, tak jen poznamenala:
„Vy byste mě rozbrečeli. Tak se seberte a padejte tamhle do toho rohu na ochoz. A doufám, že se neztrapníte tím, že by skrz vás někdo prošel.“
Ted se na mě udiveně a tázavě podíval.
„To je dobrý,“ pošeptal jsem mu. „Ona je něžná a citlivá asi jako Čingischánovy hordy. A stejně tak krvežíznivá a výkonná v zabíjení.“
„Chudáci banditi,“ zašeptal...

* * *

„Jdou,“ vykřikl malý, bystrozraký hošík, balancující na vysokém kůlu, který sloužil jako pozorovatelna.
„Paráda, tak odsud padej,“ vybídl jsem ho.
Poslechl, sjel dolů jako šipka a běžel k jednomu z domů. Matka ho čekala na zápraží a v okamžiku, kdy vběhl dovnitř, ho následovala a vzápětí se zabouchly dveře.
Věděl jsem, že v každém domě jsou všechny dostupné nádoby naplněné vodu na hašení požárů. Stejně tak jsem věděl, že každé dítě, každý výrostek a každá matka mají nůž a budou bojovat zoufale a sveřepě, protože je jim jasné, že šance na slitování od nepřítele je minimální, takže banditi, pokud prorazí, ztratí v domech spoustu mužů.
„Škoda, že nemáme protipěchotní miny,“ poznamenal Ted. „Báječně by se sem hodily.“
Mám milión otázek. Jak se sem dostal, jak přežil, co dělal dosud. Jeho by zajímalo totéž o mě.
Ale všechno počká až po boji.
Protivníci už byli zřetelně vidět.
Neuspořádaná stěna rváčů se valila ze západu, zbraně každý pes jiná ves, v čele žádný velitel.
To o něčem svědčí, pomyslel jsem si. A krásně potvrzuje mou domněnku, že tady něco nehraje.
„Skutečnej velitel je asi vzadu, což znamená, že si svejch mužů neváží a není jeden z nich,“ zašeptal jako potvrzení Ted.
Tohle není jen obyčejný nájezd, to bylo jasné každému rozumně uvažujícímu už od začátku.
Dvacet let jsme lovili bandity a a teroristy celého světa. Znali jsme jejich myšlení, jejich povahu a jejich taktiku.
Žádný z opravdových banditů by nešel dobývat zjevně opevněnou vesnici. Proč? Protože banditi jsou sice suroví a krutí, ale zbabělí, a když narazí na významnější odpor, jdou jinam. Nejsou to vojáci.
Takže buď to nejsou obyčejní banditi, nebo v téhle vesnici je něco, co jim stojí za spoustu ztracených životů při útoku na opevnění...
…nebo obojí.
Ale co to je? Co je na téhle chudé, bohem zapomenuté vesnici tak důležitého, že je na ní podnikán takovýhle útok?