SÁZKA (37. kapitola)

Objal ji zezadu kolem pasu a oba znova usnuli.

37. kapitola: Plány na Silvestra

Další den ráno panovala uvolněná a klidná nálada v celé Konoze – kromě dvou míst: nemocnice, kde se kolem půl osmé probudila už vystřízlivělá Tsunade a jako první ji zajímalo, proč se jako obvykle neválí na stole ve své pracovně (,,Co to má SAKRA znamenat?!!“), a pak ten druhý velmi zapadlý kotek – Narutova hlava, která se začala obávat nebezpečí její nefunkčnosti v důsledku úderů do ní (Hinatě se asi moc líbit nebude, že když usnula, uložil ji k sobě do postele a Hedanna na něj náladu určitě mít nebude…) Po Šestnáctce se zpráva o Tsunadiném včerejším úrazu rozprskla rychleji než Naruto trtající na záchod. Nejdřív do jejích dveří přišla Sakura mající službu: ,,T-Tsunade… Co se vám stalo?“ zeptala se. ,,Víš, že ani nevím? Ahoj, Sakuro,“ odpověděla dotázaná na nevyřčený pozdrav.
,,Myslím, že s tím saké už prostě budete muset přestat,“ zamračila se Sakura a dala ruce v bok.
,,Sakuro, asi zapomínáš, že jsem Hokage, nemáš mi co poroučet!“ zavrčela Tsunade.
,,No jo, jenže když s tím nepřestanete, asi Hokage už mou dlouho nebudete…“ dodala Sakura tónem, který nestrpěl námitky a Tsunade už nic neřekla.
Následně měl kdosi se zrzavýma vlasama zvaný Gaara naprosto idiotský nápad, že na návštěvu ke své Sakuře do práce vezme i sourozence – Kankurou, který se už dlouho neubrání smíchu, jak jeho mladší bráška zrudne, když obdrží kompliment od již zmíněné Sakury (a následně nestačí uhýbat před ,,trošku silnějšími“ údery od jednoho z nich), a pak od včerejška debilně se smějící Temari, které se sice ptali, proč se tak řehtá, když ze sebe ale nedokázala vydat ani hlásku, radši toho nechali.
Když potom Chouji s Kibou, Shikamarem a Shinem vstoupili do dveří, Shikamaru se rozhlédl po pokoji a uviděl ji: následovala děsivá hra barev – bílá, trochu zelená, nafialovělá a nakonec sytě rudá vypadala na jeho obličeji tak trochu zajímavě, ale hlavně k smíchu (na což zareagovala hlavně Temari), načež Shikamaru na otázky odpovídal jen krátce a taky z něj nikdo otázkami ,Proč se Temari tak směje?‘ nedostal ani flák, jen další změnu barvy obličeje a výtlem Temari.
Pár minut na to dorazili Neji s Tenten a Lee s Ino, kteří to všechno pozorovali s potutelnými úsměvy. Když Kiba na další Temariin výtlem už neměl náladu, ale on se přesto ozval, zamumlal cosi o přiblblý bloncce a schytal pěknou facku od Ino, která poznamenala: ,,Ty máš takový štěstí! Jak to, že tu není Hed? Ta by mě hned podpořila!“, protože jak Temari viděla, usoudila, že ta asi vůbec nevnímá, co se děje kolem. Jenže Kiba, místo aby jí to oplatil nějakým stírákem, se rychle přiloudal k zrcadlu a zjišťoval, jestli mu náhodou nerozmazala fialovočervenej xicht.

Ráno se probudím a ucítím ,něčí‘ ruce. Kouknu na budík, který ukazuje za pár minut osm.
Posadila jsem se a zatřásla Sasukem. Ten se taky posadil a až potom otevřel oči.
,,Co se děje?“ zeptal se, když mě uviděl tak blízko.
,,Ale vůbec nic, klidně vzpomínej pomalu…“ zamumlala jsem. Až teď si všiml, že má ruce kolem mého pasu. Otevřel pusu, aby se zase na něco zeptal, ale já jsem věděla, na co se chce ptát. ,,Ne, nezdálo se ti to.“
,,Ne?“
,,Ne.“
,,Fakt?“
,,To hřeju tolik, že máš z mozku vajíčko natvrdo??“ Oba jsme se začali smát. Jenže – než můj výtlem skončil, začal mě líbat. Odhaduju kvůli tomu, jestli si z něj nedělám srandu (a vteřinu jsem odolávala pokušení ho při té myšlence nechat), ale to jsem mu nepotvrdila, když jsem mu to začala oplácet (a dál už to nehodlám rozebírat).
Když jsme přestali, znovu si mě prohlédl a jen tak mimochodem oznámil: ,,Máš splihlý vlasy.“ ,,Tak to není novinka. Zas tak Narutovi podobná nejsem.“ Jenže to moc lidí neví. ,,Já to nikdy neřekl,“ odporoval. ,,Navíc Naruto by si v životě nevlezl ke mně do postele a neřekl, že se mi nic nezdá.“ Asi se mi hodně povedl škleb ,To mě chceš provokovat nebo co?!‘, protože se začal smát. ,,Tak doufám, že seš rád, že jsem ti to řekla.“ ,,Ehm, nechtěla bys se mnou teda chodit?“ No, kdybych se s ním chvíli před tím nelíbala, určitě by se na to nezeptal – ale stejně jsem odpověděla, že jo. Po chvíli jsem uslyšela, jak se někde směje necelá Šestnáctka, a po vyhlédnutí z okna jsem taky poznala, že to jde z nemocnice. Řekla jsem to Sasukemu a ten jen poznamenal: ,,Asi si Naruto zlomil i tu druhou…“
Takže jsme po snídani vyrazili (já zase s vrabčím hnízdem na hlavě) do nemocnice přes zastávku Narutovo dům – po sluchu jsem poznala, že tam nechybíme jen já a Sasuke. Ten mě chvíli nesl na zádech, ale před prvními domy, mě sundal – nepsaná dohoda: zatím nikomu nic neřekneme. Zazvonila jsem a oba dva jsme nasadili otrávený výraz, načež jsme se opřeli o stěnu, každý z jedné strany dveří. Otevřela Hinata a když nás uviděla, ani se netvářila překvapeně, takže jsem jí řekla o scuku Šestnáctky. Za necelé dvě minuty se i s bráchou (překvapivě) objevila znovu ve dveřích. Naruto se po nás podíval a jakmile uviděl naše hrané ,nadšení‘, začal se tlemit Sasukemu do obličeje. Mám bráchu debila, co víc si můžu přát?

Sasuke si očividně myslel něco jako Hedanna, takže Naruto byl ve vteřině skrz naskrz rozřezaný laserovými pohledy – které si naštěstí vyložil takhle: od Sasukeho, že si z něj utahuje, a od Hedanny, že si zlomil nohu a kvůli němu u ní byl Sasuke.
Za pár minut tak byly další dvě obvázané nohy v jednom a tomtéž pokoji nemocnice, jejichž nositele při příchodu Tsunade obdařila nevěřícným pohledem.
,,Proboha,“ ujelo jí.
,,Proč?“ vyhrkla dvojčata najednou. Pak se po sobě podívala a jejich výraz naznačoval, že to pochopili.
Následovalo dlouhé a nezáživné líčení zážitků z lyžáku (i když některé ,drobnosti‘ přece jen vynechali). Najednou ale Tsunade oznámila:
,,Jak víte, pozítří je Silvestr, a taky víte, že tu bývá slavnost, ohňostroj a tak dále…“
,,No, popravdě asi bývá v každé vesnici,“ poznamenala Temari.
,,Právě,“ zamumlala Tsunade. ,,Tentokrát má Listová uspořádat Silvestrovskou oslavu, kam mohou přijít i ostatní z vesnic. Je to pro upevnění vztahu mezi nimi. Takže teď, jak vidíte, potřebuji, aby mi někdo pomohl s její organizací. Kakashi!“ zaječela nakonec a v příští vteřině se vedle okna objevila postava asi třicetiletého muže s vysoko vyčesanými býlími vlasy, páskou na oku a maskou přes půl obličeje. V ruce držel knížku, jejíž obsah nikoho nezajímal.
,,Ano, Hokage?“
,,Vyprošuji si, abys se mnou mluvil tímhle tónem!“ vyprskla Tsunade očividně automatickou větu.
,,Tenhle tón používám, protože si vždycky zavoláte mě, abych něco zařídil,“ ozval se ublíženě, aniž by zvedl oči od své perverzní knížky.
,,Prostě jsem si vzpomněla na tebe jako na prvního, zvlášť, když teď tady rozebírám něco s těmahle šestnácti – promiň, Akamaru – sedmnácti, a čtvrtina z nich je tvůj bývalý tým.“ Kakashi se rozhlédl po místnosti a zatvářil se, jako by si jich všiml až teď. ,,Navíc jsem Hokage, takže bys to mohl brát jako jistou výsadu,“ doplnila Tsunade a po tom, co radši přeslechla Kakashiho poznámku ,,Tak to jsem teda vychytal,“ oznámila, že chce, aby přivedl ještě několik jouninů. Asi po pěti vteřinách byl pokoj lehce přeplněný.
Tsunade tedy začala líčit, co vlastně potřebuje: ,,V první řadě potřebuji pár organizátorů a těch, kteří jim pomůžou nachystat tu slavnost. Jídlo, výzdoba, nějaké rachejtle… No, asi máte představu. Jenže pak taky budu potřebovat, aby mě někdo zastoupil ve funkci Hokage – i když mi ta noha sroste, asi si vezmu trochu volna…“