Sbohem se nedává navždy 003-Dnešní noc je tak krásná!

Sasuke si spokojeně kráčel uličkou, za dnešek už dvacátá oběť, to je rekord. Netušil, jak to mohl zvládnout, ale stále nebyl spokojený. Je to krapek jiné, když to ta druhá nechce. Zamyslel se, jestli to s Sakurou to nebude stejné jako s těmi ostatními.
„Ale co když to bude lepší.‘‘ Napovídal mu hlásek někde ze sdola.
„Ale ona mě nechce.‘‘ Rozmlouval druhý hlásek tomu první tentokrát ze shora.
„Ale o to, to bude lepší, alespoň bude zábava.‘‘ Vymlouval se spodek.
„Ale to nebude zábava.‘‘ Smutněl vršek. Sasuke se musel vložit do rozhovoru své hlavu a spodku, dnes jsem poslechl spodek, teď je čas poslechnou svou hlavu. Při svém rozhodováním ztratil koordinaci nad svou chůzi a svalil se do příkopu.
„Tak a jsem dole.‘‘ Zamžoural a snažil se vyšplhat nahoru. Klouzalo to, ale povedlo se.
„Sláva jsem nahoře.‘‘ Zaradoval se jako Suigetsu nad plnou lahvičkou svého pitíčka.
Dál se odhoupal do neznáma, tedy do jejich skrýše, skrýš to nebyla spíš jen hotýlek. Moc hezký hotýlek, plný moc hezkých holek. Ani Suigetsu neodolal a někam si vyšel, ale Sasukeho rekord nepřekoná.
Ťuk…ťuk
Nikdo mu neotvíral, Karin si přese nikam nevyrazila nebo snad i Jugo, ne ty ne.
„Otevřete my.‘‘ Prosil Sasuke, přece se na něj nevykašlali. Začal být zoufalí nutně potřeboval na záchod a dolů by to nestihl . Už to bylo v zatáčce, když mu Karin otevřela, málem ji smetl, kdyby neuhnula tak…mnum…. byla by celá mokrá. Záchod byl blízko, akorát. Po vykonání potřeby, zamířil do obýváku, všichni tam byly. Tak proč mu hned neotvírali.
„Proč jste mi hned neotevřeli?‘‘ Zeptal se jich a posadil vedla Karin. Byl to záměr, tentokrát poslechnu spodek zase má nade mnou moc.
„Chtěli jsme si ověřit, že jsi to ty.‘‘ Vymlouvali se všichni za ráz.
„Jo, já se tam málem počůral.‘‘ Zanadával a posadil se pohodlněji. Určitě si z něho chtěli vystřelit.
„Nu jdu na hon.‘‘ Zavelil Suigetsu a zamířil k východu. Sasuke se podivil, jaký hon, to má hlad. Nejen on hodil na něj zajímavý pohled.
„Na holky.‘‘ Dodal a zabouchl za sebou.
„Jen ať si jde, alespoň bude klid, teď ještě Jugo a začnou se dít věci.‘‘ Plánoval Sasuke jen tak, přitulil se blíž ke Karin, ta už začala něco tušit. Ale i Jugo, tak se raději odklidil do vedlejšího pokoje.
A začali se dít věci.
Jen jak zaklapli dveře od vedlejšího pokoje, Karin byla přimáčklá mezi Sasukem a zdí. Zalíbilo se jí to, nechala aby si jí osahával a bůh ví co ještě.

Suigetsu měl dnes neúspěšný lov a tak se vrátil, naštěstí šel přes jiný pokoj než, kde si to právě rozdával Sasuke s Karin, což on netušil. Jakmile vešel svůj zrak upřel na Juga, který právě hleděl na zeď. Zeď, co na ní je tak zajímavého. Posadil se vedle něj a zadíval se na ni.
Opravdu se dělo něco zajímavého, zeď každou chvíli otřásla v základech. Suigetsu otevřel na prázdno pusu, nic takového neviděl. Kromě mohutných otřesů se ozývali i zajímavé zvuku.
„Ty to teda rozjeli.‘‘ Poznamenal Jugo a pohodlně se posadil, Sui jen souhlasně kýval. Trochu jim záviděl, trochu hrozně.
Jen čekali, kdy naberou konce, ale otřesy byli pořád intenzivní. Už je to začalo nudit, jít spát nemohli, hluk byl moc velký.
„Ať už přestanou!‘‘ Zoufal Suigetsu a přidržoval si polštáře na obou uších, už mu to lezlo krkem. Nebyl sám i pár lidí ze zdola si stěžovalo. Co jim měli říct. Podle zvuků to snad poznali.
Stalo ticho.
„Že by konec?‘‘
To ticho bylo znepokující a nějak moc dlouhé. Takový konec, jen tak hned, to je divné.
No konec to opravdu nebyl, jen oba dosáhli zajímavého rozhovoru. No rozhovor to zrovna nebyl jen Sasuke něco řekl Karin a vydal se hledat zbytky svého oblečení. Karin byla tak hotová, že ji nakonec musel odnést sám, jinak by ji ti dva povedenci okukovali, kdo ví co ještě.
Avšak toho neměl dost potřeboval vidět krve, Karin rozhodně zabíjet nechtěl, ještě ji bude potřebovat.
Znovu zamířil do městečka, všude bylo prázdno, že by už se o všechny postaral Suigetsu nebo co.
„To by přece nezvládl.‘‘ Pomyslel si a zabočil do další uličky.
Nic. Sakra!!
Ale přece jenom za rohem vyšla mladá dívenka, celá se třásla zimou.
„Tak jdeme na to.‘‘ Zavelil a zmizel s ní za nejbližším rohem. Zase, jako vždycky prosila a škemrala, bylo ji prd platné, stejně ji pak oddělám. Až dosáhl svého pohodil ji na zem. Celá se třásla a plakala.
„Poslední přání.‘‘ Špitl.
Nic.
Tak proč čekat, zabořil do ni katanu a čekal až vykrvácí.
Dnešní noc je tak krásná!