Cesta odpuštění 11

OSUD A SASUKE

Sakura se pomalu procházela potemnělými uličkami. Nevěděla co si má myslet. Mám jí věřit, mám věřit kartám, mám věřit na osud…, přemýšlela a vzhlédla k temnému nebi, které ozařoval jasný měsíc.

Naruto byl celý šťastný, ještě než stačili zavřít a schovat všechny stánky, stačil koupit krásnou kytici rudých růží a zajít si na ramen.
„Hmm ramen,“ brblal si pro sebe, „ale nejlepší mají u Ichiraku ramen.“
Po chvilce Naruto dorazil zpátky do domu a těšil se na to jak Sakura bude reagovat na tu kytici, i když chvilkami měl celkem obavu. Vyšel rychle schody a zamířil přímo k posledním dveřím. Nadechl se a lehce zaťukal. Nic se nedělo, zaťukal ještě jednou. Doufám, že ještě nespí, to mě jinak zabije, pomyslel si. Najednou se otevřeli dveře, ale nestála tam ona osoba co si přál.

„Ahoj Naruto,“ usmála se.
„Fuzuki – sama kde je Sakura?“ zeptal se.
„Nevím ale asi šla ven, je to ale už docela dlouho, možná by ses po ní měl podívat,“ řekla a její úsměv se ještě více rozzářil, když uviděla v jeho ruce krásnou kytici.
„Jo tak já jdu,“ řekl Naruto a zmizel.

Sakura došla až na konec vesnice, kde byl veliký starý strom. Stál tam uprostřed louky úplně sám jen měsíční zář ho ozařovala a dodávala mu kouzelné stíny. Ani nevnímala tu tajemnou krásu pořád musela myslet na to co jí řekla Ochi.
„Zemřeš rukou svého přítele…“ znělo jí stále v hlavě dokola.
„Dost!!“ vykřikla do ticha, které všude panovalo až z koruny stromu vyletělo pár ptáků. Pomalu došla až k stromu.
Musím na to konečně přestat myslet, řekla si už v duchu. Podívala se na strom a vylezla na jednu větev kde se dalo dobře sedět a opřela se o kmen. Zvedla hlavu a pozorovala temnou oblohu a jasně zářící Měsíc.

Naruto procházel temnými uličkami města. Ulice osvětlovala pouze měsíční záře. Všude bylo ticho, taky bylo už dost pozdě, sem tam se ještě v nějakém domě svítilo jinak byla všude už tma. Po chvilce Naruto prošel celé město a nemohl Sakuru najít. Kam mohla jít, přemýšlel. Podívám se okolo vesnice snad jí tam někde najdu, řekl si. Vyšel z vesnice a dál hledal. Pořád ale nic, bylo mu to divné ale nevzdával to. Kousek od sebe uviděl veliký starý opuštěný strom. Nevěděl proč, ale něco mu říkalo aby tam šel. Pomalu se k němu přibližoval. Když došel až k němu ulevilo se mu. Seděla tam a hleděla do temného nebe. Asi si ho ani nevšimla.

„Ahoj co tady děláš tak pozdě,“ řekl a schoval kytici za záda. Sakura sebou škubla a podívala se pod sebe.
„Ty ses mě lekla, měla by si být ostražitější,“ usmál se Nartuo. Sakura znovu zvedla hlavu k nebi.
„A co tady děláš ty?“ zeptala se ho.
„Já, no šel jsem se projít,“ odpověděl.
„Pořád si mi ale ještě neodpověděla ty,“ usmál se znovu.
„No, taky jsem se šla projít,“ odpověděla a podívala se dolů. Tam ale nikdo nebyl.
„Naruto,“ řekla a posunula se dál od kmenu, aby líp viděla. Ale nikdo dole nebyl. Najednou jí někdo za ní zakryl oči.
„Neboj to jsem já,“ pošeptal jí do ucha.
„Naruto?“ řekla potichu.
Naruto jí druhou rukou položil do klína kytici.
„Měla bys už jít,“ pošeptal jí a zmizel.
Sakura otevřela oči a viděla krásnou kytici rudých růží a na jednom trnu byl napíchlý nějaký papírek. Sundala ho a rozložila.

„Pro tebe,“ bylo na papírku.

Sakura se začervenala a dala si vzkaz do kapsy. Seskočila dolů a vydala se zpět do domu.

Naruto celý šťastný otevřel dveře pokoje. Sai si kreslil a Yamato něco sepisoval. Vesele si připravil věci ke spaní a převlékl se. Lehl si na záda, ale nechtělo se mu ještě spát. Sai i Yamato ho pomalu následovali a po chvilce zhasli světlo. Naruto hleděl do stropu s rukama za hlavou a po chvíli usnul.
Sakura pomalu a potichu došla až ke dveřím. Chtěla zaklepat, pak jí ale došlo že už možná Fuzuki – sama spí. Zkusila teda rovnou dveře potichu otevřít. Uvnitř svítilo tlumené světlo a Fuzuki si prohlížela nějaké fotky. Sakura vešla dovnitř a položila kytici na postel. Ze stolku vzala vázu a naplnila jí vodou a dala tam růže. Fuzuki ji nenápadně celou tu dobu pozorovala.

„Od koho máš tak krásnou kytici?“ zeptala se najednou. Sakura se na ni podívala.
„Od Naruta,“ odpověděla tiše.
„Je moc hezká,“ usmála se.
„Co si to prohlížíte?“ zeptala se zvědavě Sakura.
„Ale nic,“ řekla Fuzuki a rychle schovala fotky do tašky.

Sakura se otočila a šla k posteli.

„Mluvil někdy Naruto o svých rodičích?“ ozvalo se najednou za Sakuřinými zády. Sakuru ta otázka poněkud zarazila. Pomalu se otočila zpátky k Fuzuki.
„No myslím, že ne,“ řekla zamyšleně.
Fuzuki se zvedla ze židle a šla si lehnout. Sakura se znovu otočila a šla ke své posteli. Rychle se převlékla a lehla si na postel.
Že by věděla něco o jeho rodičích? vrtalo jí hlavou. Nebo je to jeho matka! napadlo jí a podívala se na už asi spící Fuzuki. Ne to je asi blbost, proč by jinak žila celou tu dobu v Konoze stejně jako on a neřekla mu jediné slovo, nebo se o něj nestarala? přemýšlela a pohled jí přešel z Fuzuki na růže. V tu ránu si vzpomněla na strom a co se událo a cítila, že se zase trochu červená. Tak dost už bych měla spát, je pozdě, řekla si a zavřela oči.

Ráno se Naruto probudil jako první, nemohl dospat ani nevěděl proč. Teprve se rozednívalo a pár nepatrných ranních paprsků pronikaly skrz okno do pokoje. Chvíli ještě ležel. Když sluneční paprsky vyplnily skoro celou místnost se Sai i Yamato probudili a hned si začali balit věci. Naruto se ale dál válel v posteli a koukal se do stropu. Najednou se ozvala velká dunivá rána, nedaleko odsud. Naruto sebou trhl a vyskočil z postele.

„Co to bylo?“ zeptal se Naruto.
„To se mi nelíbí,“ řekl Yamato.

Všichni rychle dobalili a už byli na odchodu, když v tom rozrazila dveře Sakura s Fuzuki za zády.

„Slyšeli jste to?“ zeptala se rychle.
„Jo,“ řekl Naruto.
„Ale nevíme co to bylo,“ řekl Yamato dřív než se stačila Sakura zeptat.

Všichni seběhli dolů po schodech.

„Ochi – sama slyšela jste tu ránu,“ zeptal se rychle Yamato.
„Ano, šlo to směrem z náměstí,“ řekla, „ale nevím co to bylo.
„Tady máte,“ řekl Yamato a dal jí do jedné ruky klíče a do druhé peníze a všichni vyběhli ven směrem na náměstí.
„Děkuji vám,“ křikla ještě za nimi.

Všichni běželi směrem k náměstí. Když tam dorazili nevěřili svým očím. Před nimi ležela jen hromada sutin všeho co kdysi stálo. Pořád se nad tím vznášel kouř ze sutě, ale už byl pomalu znatelný nějaký obrovský stín. Byl opravdu vysoký.

„Co to sakra je?“ řekl Naruto.
„Buďte v pozoru,“ řekl Yamato.
„Hai,“ řekli všichni tři součastně.

Po chvilce se konečně kouř rozplynul a před nimi na obrovském hadu stála známá osoba.
Všichni byli překvapení, tohle asi nikdo nečekal.

„Sasuke…,“ řekl smutně Naruto a hleděl upřeně na něj, začínalo to vněm vřít.
„Naruto neudělej žádnou blbost,“ řekl Yamato. Naruto ho ale už nevnímal. Už se na Sasukeho nedíval blankytně modrýma velkýma očima, ale rudě žhnoucími zúženými krvelačnýma očima. Červená chakra začala prosakovat ven a obklopovat Narutovo tělo.

„Naruto néé!“ křikla Sakura, ale on si jí nevšímal.

Yamato dále nečekal a začal tvořit pečetě, aby Naruta zastavil. V tom ho ale odhodil pryč obrovský had ocasem.

„Kapitáne Yamato!“ zakřičela Sakura.

Sasuke se jen ďábelsky usmál. Naruto se dál proměňoval. Už měl tři ocasy a začal mu růst čtvrtý.

„Musíme odsud,“ řekl Sai.
„Ne já nikam nepůjdu, musíme Narutovi pomoci,“ řekla zoufale Sakura.
„To už není Naruto, musíme pryč,“ řekl znovu Sai a chytil Sakuru za ruku aby šla. Ta se mu ale vysmekla a běžela směrem k Narutovi. Sai jí předběhl a hodil si jí přes rameno a utíkal s ní pryč společně s Fuzuki.

„Pust mě,“ řekla.
„Ne,“ odpověděl.
„Nechci ti ublížit,“ řekla zoufale.
„Ne nepustím tě,“ trval na svém Sai.
„Promiň,“ řekla a uhodila ho prudce do zad. Sai se skácel k zemi bolestí a upadl do bezvědomí.
„Vezměte ho prosím do bezpečí Fuzuki – sama,“ řekla Sakura.
„Ano ale prosím tě ať se ti nic nestane,“ řekla ještě Fuzuki.
„Hai,“ řekla Sakura a utíkala zpátky na náměstí.

Naruto měl už čtyři ocasy a rostl mu pátý. Sasuke se stále usmíval. Když mu dorostl pátý Naruto neboli Kyuubi poslal proti Sasukemu velikou ohnivou kouli. Sakuke seskočil z hada a kouli se vyhnul. Had stačil zmizet, takže ohnivá koule proletěla jen oblakem dýmu. Sasuke se pomalu přibližoval k Narutovi, ale nepřestával dávat pozor. Když u něj byl v dostatečné vzdálenosti aby ho slyšel, poslal na něj Naruto tentokrát spršku malých ohnivých koulí. Sasuke se jim vyhnul a přišel ještě trochu blíže.

„Dneska bych tě zabil, ale nemůžu musím už jít, mám něco jiného na práci,“ řekl Sasuke a zmizel v oblaku kouře.
Naruto začal běsnit a nelidsky zařval. Sakura se zastavila kousek za ním. A spustili se jí slzy.

„Naruto… prosím nedovol, aby tě ten démon ovládal,“ křičela zoufale.
Naruto se na ní otočil a upřel na ní jeho rudě žhnoucí oči.
„Naruto!!! Prosím!!!“ křičela zoufale.
Naruto opět nelidsky zařval.
„Notak Naruto bojuj!!!“ křičela dál.