Zemřít pro budoucnost 011-Promiň

Zanedlouho mě pustili, stále pořád nevěděli jak se to stalo, ale byla jsem zdravá. Cestu domů jsem jela na vozíčku, nohy mě ještě moc neposlouchali a mohla jsem stát. Naruto se o mě staral pečlivě, chtěl mi to vynahradit, ale já mu dávno odpustila.
„Vstávat.‘‘ Budil mě někdo brzo ráno, ale já vstávat nechtěla. Ten neznámí se ke mně naklonil a políbil mě na tvář. Za chvíli jsem znovu usnula, ty testy byli strašný už jsem byla ráda, že to mám za sebou. Jen tam jsem přemýšlela zda to říct i Narutovi , ale nevěřil by mi, já to tomu dosud taky nevěřila.
„Jak se cítíš?‘‘ Ptal se mě někdo druhý den ráno, ale mě je dobře a chci spát.
„Hm….. chci spát.‘‘ Zamžourala jsem a překulila se na bok. Kdo to asi je, nejspíš asi Naruto, má pořád starost.
„Ale ,ale.‘‘ Řekl znovu a naklonil ke mně hlavu.
„Hmm…..‘‘ Zamžourala jsem znovu, nikam nepůjdu.
„Zlato už musíš vstát.‘‘ Řekl a políbil mě na tvář.
Zlato, to bude určitě Ray, jediný by mi tak říkal. Otočila jsem se zpět a přitáhla si ho k sobě. Znovu mě políbil, já mu dala ruce kolem pasu. Oči jsem neotevřela nechtělo se mi byla jsem unavená.
„Pojď už musíš vstát, dnes tě propustí.‘‘ Oznámil mi a já byla v suku letu vzhůru. Oblečení, začala jsem ho hledat.
„Tady.‘‘ Ŕekl a podal mi je.
„Naruto tady byl, ale spala si mám tě vzít k sobě.‘‘ Řekl mi, když jsem se oblékala. Ani mi nevadilo, že se na mě dívá, už mě stejně viděl. Myšlenka na to, že mám jít k Rayovi mě vzrušovala, asi to Narutovi až tak nevadí.
Zajímalo by mě co má Ray v plánu, když mě obejmul skoro neoblečenou a rukama my zajel pod sukni.
„Brzdi.‘‘ Špitla jsem a odtrhla jsem se od něj a odtáhla od sebe. Myslel zas jen na jedno, ale já taky.
„Pojď.‘‘ pobídla jsem ho do kroku, chtěla už jsem zmizet z té nemocnice. Skoro jsme utíkala, nemohly jsme se dočkat až budeme sami. Ray byl víc nedočkavější než já, přimáčkl mě u měj ke zdi a zajel mi rukama pod sukni. Vzdychla jsem, tohle se mi líbilo, tentokrát až do konce.
"Počkej tady.'' Śpitla jsem a snažila se ho dostat ode mě.
"Copak tady se ti to nelíbí.'' Pousmál mě a vzal mě do náruče. Hmmmm…. kam mě to nese.
No jako předtím, na jeho postel. Za tu cestu už jsem přišla o většinu oblečení. Položil na ni jako nejdražší porcelán a lehl si na mě. Znovu se vpil do mých rtů, popadl mě za stehna a spoutal mě nohama. Odtrhl se od mě a rty mi přejel přes ucho, zastenala jsem a zaryla mu nehty do zad. Už mi jeho košile začala překážet ta jsem ji v něho vtrhla. Zalíbilo se mu a začal mě líbat po krku a níž a níž, až se ocitl u mých nejchoulostivějších, zarazila jsem se.
"Ššššš………..uklidni se.'' Zašeptal mi proti rtům a znovu mě políbil. Rukama mi zajel znovu dolů a stáhl ze mě poslední kus oblečení, já se postarala o něho. Začala jsem být nejistá, strach co bude, netušila jsem co mám očekávat. Ray se mé nálady povšimnul a začal si se mnou pohrávat. Mé sténaní sílilo, začala jsem být nedočkavá jako on. Rukama mi začal zajíždět tam dolu a já znovu zasténala, celá jsem se otřásla. Pomalu mi roztáhl nohy a …
Zaklonila jsem hlavu a zaryla mu nehty do zad, hlasitě jsem zasténala do očí mi vhrkly slzy.
Ray, aby utlumil vzdych zavrtal hlavu vedle mé do polštáře. Mé vzdychání sílilo, obličej jsem měla celý zpocený a uplakaný. Cítila jsem se nádherně nic tak krásného jsem nezažila přála jsem, aby to nikdy neskončilo.
V posledních chvilkách (Asi po hodině) Ray zrychlil tempo, mě to zabolelo, zavzlykla jsem.
Tohle už mě bolelo, Ray však nereagoval. Snažila jsem se od něj odtrhnout, ale nic. Vzlykla jsem hlasitěji, Ray konečně zareagoval a svalil se vedle mě. Oba jsme ještě těžce oddychovali, ale byli jsme spokojeni. Zatulila jsem se mu do náruče a za chvíli usnula.

„Buch… buch.‘‘ Ozývalo se ráno já se vzbudila, ale zavrtala se zpět. Zase jsem usnula.
„Vstávej ospalče.‘‘ Probouzel mě Ray a několik hodin později. Mám vstát nebo ne. Rozmýšlela jsem se, ale proč bych měla bylo tu takové teplo, ale něco mě tu chybělo. Zatáhla jsem Raye zpět a obkročmo si na něj sedla.
„Hm… dala by sis druhé kolo.‘‘ Řekl a popadl mě za stehna. To se líbí, klidně. Znovu jsem ho políbila, ale stalo se něco co jsem nepředpokládala, dveře se rozvalili.
Oba jsme se vylekali, ve dveřích stál Naruto, nejspíš mě hledal už dlouho. Málem z toho dostal mrtvici.
Otočil se a zmizel pryč, já jsem popadla peřinu a utíkala k němu.
„Naruto počkej.‘‘ Zavolala jsem na něj u dveří, které vedli ven. Zastavil a otočil se na mě.
„Promiň.‘‘ Špitla jsem.