Tíha života - 03.díl

‚Kde to jsem? Ach, tolik světla!‘ Hnědovlasý chlapec pomalu otevřel oči a v tu chvíli uslyšel něčí hlas: „Konečně jsi se probral! Už bylo na čase... čtyři dny nespím ani já a to už je co říct!“ Chlapecký hlas se rozesmál a po chvíli popadl společenský oblek a hodil jej chlapci k nohám.
„Na, obleč se, pohřeb začíná za chvíli.“
„C-co?? Jaký pohřeb? Počkat... to... to nebyl sen!?“ Chlapec se posadil plácl se do čela a vstal z postele.
„Jak to, že o tom nic nevím?“ Chtěl si zjistit vše o té podivné události.
„No... protože když jsi dobojoval, omdlel jsi a neprobral ses pěknou dobu... málem jsme chtěli začít bez tebe.“ Blonďák se usmál a otevřel dveře.
„Ještě jsem se neoblékl!“ Protestoval Kiba, načež ho Naruto i s oblečením vystrčil na chodbu. Chtěl tu být chvíli sám. Došel ke své posteli a zalovil pod polštářem. Vytáhl malý rámeček s fotkou. Byla tu Víla, Naruto a Kiba. Ovšem přes Inuzukovu tvář se táhly dvě červené čáry do kříže. Naru pohladil vílu po jejím papírovém obličeji a zamyslel se.
‚Kdyby tak Kiba věděl, že nebyl jediný, kdo o ni stál...‘ Po tváři mu stekla slza, když tu se dveře otevřely.
„Můžeme jít?“ Ptali se ho dva chlapci. Blonďák si z tváře setřel malou slzičku a šel s nimi ven.

„Vítejte milí občané, sešli jsme se dnes, abychom pochovali tuto ctěnou krásnou vílu, jež velmi pomohla našim Konožským přátelům. Byla také velmi milá a přátelská. Rád bych všem přítomným popřál upřímnou soustrast.“ Dořekl Gaara a sklonil hlavu k zemi. Nastalo dlouhé ticho, kterým pronikalo jen slabé Akamarovo kňučení.
Kiba zavzlykal a strhl tím na sebe veškerou pozornost. Soucítili s ním, věděli, jak těžké to pro něj je, ale to nejhorší bylo, že přišla i smečka. Ovšem bez Shiroie, asi se cítil špatně... Nedivil se mu, taková událost by každého složila.
Po tváři mu stekla slza. Pohlédl na černou rakev s vyrytými růžemi a lehce se pousmál. Přeci jen bude v klidu... Náhle se víko nepatrně pohnulo. Kiba to nevnímal, myslel na její krásný a svůdný úsměv a ty dlouhé vlasy... Víko se posunulo o několik milimetrů bokem.
Tentokrát už zbystřil a hleděl upřeně na rakev. Začala se lehce klepat a vzbudila zájem ostatních lidí. Kiba přiběhl k velké hromadě hlíny, vedle které měla být pohřbena a víko nadzdvihl. Spatřil ovšem jen prázdno. Upustil vrchní část rakve a otočil se.
Náhle dnem problesklo zářivé zelené světlo, jenž osvítilo celý památný hřbitov. Vycházelo někde z dáli, ale blížilo se závratnou rychlostí. Náhle se dav rozestoupil a uličkou prošla půvabná dívka s dlouhými blond vlasy a zamrkala řasami. Kibovi poklesla čelist.
‚Je to ona? To přeci není možné... má být...‘ Nechtěl to slovo vyslovit ani v myšlenkách. Dívka lehce zatřepotala křídly a přišla za chlapcem. Pohladila ho po tváři a pošeptala mu: „Kibo... víly neumírají jen tak...“ Zachichotala se a otočila k zástupu občanů.
„Každá víla jednou zemře... Ale všechny se opět probudí... A to je důkazem dospělosti. Zničehonic jsem omdlela, Shiroi za to nemůže... Ale má matka byla Královnou vil, což znamená, že já byla princeznou, ale teď... Po dospění jsem odhodlána stát se vládkyní lesů a moří, hor a řek... Všechna živá příroda bude pod mým, snad schopným, vedením. Jakmile se provdám za Inuzuku Kibu, budu korunována mým dávným přítelem, Vůdcem vlků ze Suny...“
‚Cože?? Oni se znají? Jak je to možné? A počkat, neříkala že...‘ „...se vezmeme?“ Uklouzlo mu nahlas.
„Pokud ti to dělá problémy, je to jen tvá volba... A ano, Shiroi mě vychovával už odmala, nebylo náhodou, že jsem je potkala tehdy v lesích Konohy.“
„Aha... problémy... to ne... spíše jsem přešťastný!“ Vykřikl Kiba a objal svou milovanou, načež s ní několikrát zatočil ve vzduchu.
„Dobře tedy... Připravte obřad na příští úterý... musí to být nezapomenutelný zážitek.“