Romantika
Ayamino zmizení
,,Já jsem Genshi. Genshi Douketsu.”
Ayame lehce potřásla hlavou a prohlédla si oba mladíky. Vypadali téměř totožně, až na rozdílnou barvu vlasů. Zaměřila se na Genshiho, připadal jí milejší a sympatičtější.
,,Vy dva… jste příbuzní?” Optala se opatrně.
,,Ano.” Odpověděli oba chlapci jednohlasně.
,,A… ovládáte nějaké zvláštní techniky? Vím, že je to vlezlé, ale… je zajímavé, že ty popáleniny… Nebolí vás to!” Nechápala ty zvláštní události. Slova se ujal blonďák.
Akatsuki své vítězství náležitě oslavili. Konan se musela uculovat při pohledu na zdrceného Peina, který od hnědovlásky neochotně přijímal lahev saké, načež si z ní důkladně přihnul, ale mračit se nepřestal.
„Jen klid, Šéfe. Však cy si na mě zvyknete,“ chlácholila ho Shenai.
„Itachi! Vem si tu svou rebelku pryč, nebo jí aspoň vysvětli, že nepotřebuju utěšovat,“ škytl Pein.
„Slzy?‘‘ Podivila jsem, právě jsem se probudila z podivného snu a ještě k tomu jsem brečela, to bylo jako v tom snu, tentokrát to, ale nebyla krev. Stále jsem zrychleně dýchala, celý můj obličej byl pokrytý kapičkami potu. Snažila jsem si vybavit, vše co se ve snu odehrávalo.
Garra…byl tam, já byla konečně u něj…….zmizel…. slzy, krev…..spoustu krve…..
Raději jsem schovala obličej do dlaní, už jsem na ten sen nemohla ani pomyslet.
Proč? Proč zmizel? Znamená to, že je to konec?
"Kabuto? Už je tu?" zeptal se hadí sannin netrpělivě.
"Hai, Orochimaru-sama." odpověděl brýlatý a do dveří vstoupila černovláska.
"Aaa, Mei. Víš, co je tvá mise." Orin na ni kývl hlavou a ta beze slova sformovala pečetě. Během chvíle zde stála dokonalá kopie Sagi, včetně hlasu. Poté vyrazila směrem k sídlu Akatsuki.
"Kytičko?" modrovláska zaklepala na Zetsuův pokoj.
"Hm... pojď dál." zavrčel kanibal, ale ve skutečnosti byl velmi rád, že za ním přišla.
"Víš... chtěla bych tě poprosit..."
Pohled mu spadl na spící Kushinu a malinko se usmál.
"Je strašně krásná, když spí … a hlavně tak nevinná! Kdo by to byl řek!" pomyslel si se smíchem Minato a vylezl z postele. Protáhl se a ještě k tomu stihl zívnout. Nakonec zamířil do kuchyně, kde udělal několik rámenu. Jen čekal na Kushinu až jí ta vůně vzbudí jako minule.
Nemusel čekat dlouho a kushina se už šourala do kuchyně. Když uviděla svou "snídani" šťastně se usmála a hned se na ni vrhla.
"Taky ti přeji dobré ráno." řekl jakoby nic Minato a se smíchem se pustil do své porce.
Súboj trojice.
Tak teraz to konečne naberie rozmer toho môjho bojovného, trošinku máličko hmmm, kľudného príbehu...
______Tma. Všude kolem… a nic, o co se opřít… nic a nikdo… Ubohá malá Sakuro, utíkáš, stále jen utíkáš. Ale neutečeš. Máš ráda svou jistotu, své bezpečí. Jsi zvyklá, že ti pořád někdo pomáhá, vždy je poblíž ochotný ochránce, vždy se najde někdo, kdo ti poradí. Zvykla sis a nechceš jinak.
Ladně vytáhla svou katanu z pouzdra. Meč zdvihla do výše očí až se na jeho ostří odrazili paprsky slunce. Zavřela oči a pocítila chvění chakry uvnitř sebe. Soustředila se a pak prudce otevřela zavřené oči.
„Jde se na TOOOOOOOOO !!!!“
Síla uvnitř jí bublala a jen čekala, až se dostane ven. Otočila se s mečem a vpustila do něj bleskovou podstatu. Katana se zachvěla, ale poté Nanina síla vyprchala z meče.
Sklesle hleděla dívka na svou zbraň.
Slíbil jsi mi, že mi budeš vždy nablízku. Že mě vždy podržíš, když to budu nejvíce potřebovat. Já ti věřím. Vím, že to, co řekneš, vždy splníš. Miluji tvoje ústa, tvoje rty. Jsou dokonalé. Horní ret je stejný jako dolní. Když mě ty rty políbí, podlamují se mi kolena. Tvoje mužné ruce, které mě objímají. Stále myslím na všechny chvíle, které jsme spolu zažili. Ale naše zážitky nebyly jen krásné, ale také některé dost nebezpečné...
„Hmmm……‘‘ Protáhl se, měl strach, aby nevzbudil Sakuru, ale postel vedle něj byla prázdná.
„Kde pak jsi, zlato?‘‘ Zavolal do místnosti, odpověď žádná. Podivil se, kam mohla zmizet. Rozhlédl se po pokoji, ale prázdno. Ale co ho zaujmulo, byla hromádka oblečení, vedle postele.
„Asi je ve sprše.‘‘ Pomyslel si.
V minulém díle: Rozzuřeně jsem vzala chránič. Agresivita, která se pomalu drala na povrch a překvapovala mě samotnou, se rozhodla poštvat moje tělo k tomu, abych za ním běžela a strčila mu ho přímo do konce trávicí soustavy.
„Miyuki!“
Střelila jsem očima k matce, zuby mi skřípaly. „Co!“ zavrčela jsem chraplavým hlasem. Jak se mé ruce pomalu svíraly v pěst, ta pravá lehce rozdrtila ocelový chránič na kusy.
***
Tvoje oči…byly tak krásné, ale když jsem se na ně podívala, tak neroztály. Byly zmrzlé jako kus ledu. A ty si nechtěl aby byly otevřené….milé…..a aby se na mě pořád dívali. Ale kdyby se na mě ty oči alespoň ještě jednou podívali…tak bych byla moc šťastná. Já asi nikdy nebudu šťastná……protože se na mě už nikdy nepodíváš…..
Zpět o 20 let. Tohle Naruto nevypráví!!!
„Zpět konečně. Tolik let pryč, tolik let samoty a teď jsem konečně zpět. Chyběla mi celou tu dobu, co jsem byl pryč. Ale teď už konečně budu s ní. Tak dlouho jsem ji ubližoval svými řečmi, ale ve skutečnosti jsem s ní chtěl být taky, ale nechtěl jsem se tím oslabit. Teď jsem se však pomstil a je čas na můj druhý sen.‘‘ Pomyslel si cestou zpět, zpět do rodného města, zpět do Konohy, zpět k ní.
No tak keď sa vám to páči(o-com-mam-krapet-pochybnosti-XD), tak tu máte ten ďalší diel.
Opäť to dievča....stále plakala....kroky....niekto prišiel....obrátila sa a....bol to muž....zelená vesta....šerpa....v rukách nič....bol prekvapený....celý od krvi....zľakla sa....vrah....utekala....otcov zápisník v ruke....spadla.... volal jej meno....nepočúvala....vrah!....bežala ďalej....plakala....narazila do vysokej postavy....zdvihla zrak....
V daleké Zemi Kopců zatím feudální pán, Tajine-sama znovu přešel ke svému oknu. Jeho modré orlí mládě krákalo ve své kleci a veku svítilo slunce. Tajine-sama se na svého domácího tvorečka podíval bílýma očima a zdálo se, že o něčem přemýšlí.
„Proč ne?“ zeptal se sám sebe šeptem, pohnul rukou směrem ke kleci a ta se sama otevřela. Orlí mládě spokojeně zakrákalo a vyletělo oknem ven.
Ozvalo se klepání na dubové dveře feudálovy komnaty. Bez vyzvání se v nich objevil Gonruo, feudálův rádce.
Šel po louce. Nikde ji nemohl najít a už věděl jen o jediném možném místě. Došel k jezeru a tam ji konečně našel. Seděla na břehu a koukala do dálky. V levé ruce svírala Narutův meč a v pravé přívěšek s rudým krystalem, který jí dal otec.
„Tohle by se ti mohlo hodit.“ podal krystal Hinatě.
„K čemu to je?“
„No až přijde ta správná chvíle tak to zjistíš. Hlavně to neztrať.
Nezapomínej!
Naruto opatrně položil Hinatu na postel a šel si do koupelny vyčistit zuby. Když se vracel k posteli, zakopl o hromadu oblečení a s obrovskou ránou spadl na zem. To Hinatu probudilo a ta se s cuknutím posadila na postel: „Kde to jsem?“ zašeptala. Najednou se zpoza postele vysápal Naruto. Hinata leknutím vyjekla a málem tradičně omdlela.
No síce pochybujem, o tom, či to je horror.... Ale to dúfam vadiť nebude. Je to také malé pokračko ku Misii v Akatsuki, ale keďže misia tam nie je, síce Akatsuki zase raz budú píliť nervy- a to statočne- dala som tomu krapet iný názov 
A už to radšej píšem v 3. osobe
A teraz k veci:
„Proč, brečíš?!‘‘ Otázal ji nevrle Sasuke, ihned přestala brečet a sklopila hlavu. Naruto to nechápal, proč se k ní tak choval, myslel, že jsou spolu nebo snad ne. Měl v tom zmatek, ale tohle nebyl jeho problém, možná jen malé nedorozumění. Nastalo ti co, nikdo z nich nepromluvit.
„Nechceš zajít k nám.‘‘ Zeptala se, aby prolomila ticho, zvláštní bylo, že mluvila jen k němu.
„Ale co Sasuke.'‘ Pomyslel si, ale kývl ji. Sasuke šel s nimi, ale mlčel, oba mlčeli, což Narua znervózňovalo. Proč se k sobě tak chovají? Co se mezi nimi děje?
"Co?!" Kal se na chvíli zastavil dech.
"Kal, proto tě chce zabít." její máma vypadala snad ještě hůř než ona sama, celá se klepala.
"Proto? Protože sem jeho dcera? Co to je za blbost?" na to se její máma otočila k Asumovi
"Jsi jediná, kdo ho může porazit." řekl Asuma a položil jí ruku na rameno.
"Nech mě!" Kal se v očích objevili slzy, vyběhla ven a běžela co jí nohy stačili, až doběhla k obrovskému domu, kde zaklepala. Po chvíli ji otevřel světlý, hnědovlasý kluk.
"Kal! Já měl o tebe ta-" v tu chvíli si všiml jejích slz
"Ty brečíš?"
