Zemřít pro budoucnost 012-Mezi námi je konec

Nereagoval a šel dál. Rozběhla jsem se k němu a popadla ho za ruku. Nezastavil se jen mě odhodil do kouta.
„Myslel jsem, že ti můžu věřit, ale…‘‘ Nedořekl a zhroutil se na židli, prohrábl vlasy a zlověstně na mě pohlédl.
Už nic neřekl, chytil mě za ruku a odvlekl mě domů. Měla jsem strach, měla jsem ho poslechnout, tohle dopadne špatně. Dovlekl mě do pokoje, Hinata na nás jen tázavě koukala, nezasahovala. Pohodil mě do kouta.
„Já si tě budu hlídat, dohlídnu na to, abyste se už nikdy neviděli.‘‘ Řekl mi výhružně a odešel pryč.
„Naruto prosím.‘‘ Volala jsem za ním, ale nic. Zamkl mě a nikam už mě nepustil.

„Tsuki, trochu života do toho umírání.‘‘ Hučel na mě Kakashi při dalším tréninku. Byl týden po tom co mě Naruto odvlekl od pokoje. Od té doby jsem začala být posmutnělá, nejedla jsem ani nespala, což se odrazilo na mém zdraví. Časté výkyvy nálady, bolest hlavy a žaludku.
Tréninky jsem flákala, Kakashi z toho byl na mrtvici, snažil se Narutovi domluvit, ale ten si nedal říct.
„Dneska už skončíme.‘‘ Řekl a zmizel v obláčku mlhy. Já se vydala domu, začalo mi být hůř. Snažila jsem se to vydržet až domů.
Naštěstí jsme to měla kousek.
„Počkej, počkej.‘‘ Ozvalo se z vedlejšího domu. Tak tomu u Raye často, od té doby co jsme se spolu přestali stýkat. Po té se k němu znovu vrátila jeho bejvalka a na mě zapomněl.
Srdce mě bolelo, já se k němu snažila dostat, ale on na mě kašlal. Domu jsem se sotva doplazila, málem jsem pozvracela chodbu. Hinata měla o mě starosti, chtěla mě vzít k doktorovi, ale já se bránila.
Po několika dalších dnech si to čím dál víc všímal Naruto a odvlekl mě do nemocnice.
Ufff… další testy to zas bude něco, ale ne trvalo to jen chvilku, netvářili se zrovna nejlépe. Ta žena co mi léčila mé nohy si odvedla Naruta pryč, mě odvedl na pokoj a nechali mě tam samotnou. Zas tady já jsem takový smulař, třeba zas přijde máma a pomůže mi. To se však nestalo, dveře se rozvalili a do nich vešel Naruto, vypadal klidně, tak asi nic.
Posadil se vedle mě na židli a sklopil hlavu.
„Připadá mi to jako tehdy, když jsme se dověděli o tobě.‘‘ Začal, já nechápala o čem mluví.
„Cože??‘‘ Zeptala jsem se ho plná očekávání.
„Asi jsem se o tebe měl víc starat.‘‘ Pokračoval, pořád jsem to nechápala.
Vzal mě za ruku a přitáhl ji k sobě.
„Budeš se muset o sebe starat sama, ale nejen o sebe.‘‘ Dodal se slzami v očích. Pořád jsem to nechápala o koho se mám starat. Tázavě jsem mu pohlédla do očí a snažila jsem se v nic najít odpověď.
„O něj.‘‘ Špitl a pohladil mě po břiše.
Teď jsem to konečně pochopila, tohle je jen žert tohle není možné. Sáhla jsem si na břicho stejně jako on. Nevěřila jsem tomu, že ve mně teď žije malý človíček a já se co nevidět budu o něj starat. Tohle nezvládnu.
„Tohle… tohle není možná.‘‘ Nevěřícně jsem krotila hlavou a rozplakala jsem se. Jsem teď sama.
„Ale je a ty rozhodneš o tom jestli se to narodí.‘‘ Oznámil mi. Proč se to nemělo narodit, já to dítě chci.
„Já ho chci.‘‘ Odporovala jsem. Pousmál se, nejspíš už se na mě nezlobí, odejmula jsem ho.
Měla jsem i radost, pomyšlení na to, že budu mít miminko jsem si vždycky přála, ale co Ray bude je chtít.
„Naruto.‘‘ Hlesla jsem.
„Ano?‘‘
„Musím jít za Rayem, prosím.‘‘ Rozhodla jsem se a postavila se. Byla jsme rozhodnuta, že tam půjdu.
Naruto mě nezastavil nechal mě, abych šla, rozutíkala jsem se pryč z nemocnice.
Zvláštní bylo, že když jsem k němu dorazila měl otevřeno. A tak jsem vešla dovnitř, to tichu mě znervózňovalo.
„Kroť se.‘‘ Ozval se hlásek v jeho pokoje. Kdo to je, co tu dělá.
„Ale, ale včera se ti to líbilo.‘‘ Ozval se druhý hlásek, byl Ray. Cože ano tu nějakou ženskou nebo co, to mu nedaruji.
„Počkej!‘‘
„Co pak, myslel jsem si, že se to vždycky líbilo.‘‘
Dál jsem jejich rozhovor neposlouchala, nemohla jsem. Myslela jsem, že mě má rád, ale bylo to tak, jak jsem myslela, jsme jen chvilkové pobavení. A co to dítě, stejně by ho nechtěl, tak co. Utekla jsem, nešla jsem však domů, někam pryč, daleko od něj. Jak mi to mohl udělat, říkal jak mě miluje. Byla to jen prázdná slova, nic víc. Byl pro mě vše, ale je konec. S brekem jsem dopadla na zem, nohy mě rozboleli, ale bolest jsem nevnímala, mé srdce trpělo. Už to dál nejde, už tu dál nechci být.
Né musím pro to dítě, nemůžu ho ztratit.