Předurečené 9.díl- Vyskytly se problémy

„A jsou to palačinky!" Vypískla Ino.
„Juhů!"
„Super!"
„Jsi úžasná!" a podobné výkřiky se nesly táborem.
„Ale nebudou, dokud mi neskočíte pro ty suroviny." Pousmála se.
„Skočím pro to." Nabídla se Kirin.
„Půjdu s tebou." Zareagoval Shikamaru okamžitě.
„Ne potřebuju jít sama." odpověděla mu.
„D-dobře." Zarazil se Shikamaru v půlce pohybu. Kirin se na něho smutně usmála a opustila tábor.
„Co jí je?" Otočili se všichni na Shikamarua.
„A já to mám jako jak vědět?" odsekl taktéž zmatený Shikamaru a zaplul zpátky do stanu.
„No nevím" ozvalo se z davu.
Za chvíli se Kirin vrátila zpět i se surovinami a táborem se začala linou vůně smažících se palačinek.
„Čichám, čichám.. AU!" To Kiba začal čuchat u hlavy šéfkuchaře. Ten ho pohotově praštil a dál se věnoval palačinkám.
„Chouji! Máš tu oběd!" zavolala po chvíli.
„Vžááán!!" Ozvalo se, když volaný opustil stan.
„Itadakimas!" zvolal a sebral první palačinku. Během pěti minut Hasu usmažila další várku, během čehož Chouji snědl cca patnáct palačinek, a přiřítil se Lee, Ino, Sakura a Kiba. Další várka se usmažila pro Shikamarua, Kirin, Saie a Nejiho. Přičemž Kirin zbouchala slušných deset.
„Tak a poslední je pro mě, Hinatu, Tenten a Shina." Usmála se Hasu po dosmažení poslední várky. Okolo ohně se válelo osm polorozplynutých tělíček a každému tekly sliny.
„Asi jsi to usmažila dobře." Pochválil ji Shino, kterého tento výjev mimořádně pobavil.*
„Díky, však sám za chvíli posoudíš." Usmála se.
„Hasu? Dotaz. Jak to děláš?" zeptala se Tenten.
„Učila mě to matka, ještě když tu byla." odpověděla prostě.
„To je mi líto, nevěděla…" Byla by pokračovala, ale Hasu jí skočila do řeči.
„Neomlouvej se, není to tvoje chyba." Pousmála se.
„Bylo to dobré." Pochválila to Hinata.
„Jsi kouzelník. Uvažuju, že se ze mě za chvilku stane to co z nich." Zachichotala se Tenten.
„To si nemyslím." Stihla ještě říct, než se stalo to, co Tenten předvídala. Ona, Shino a Hinata se taky ponořili do stavu blaženosti. Jen Hasu zůstala sedět na špalku u ohně a hlídala tábor. Nevěděla, že Kirin jen stav rozplynutosti hraje. Ale nakonec se nerozplynula, ale usla.
***
„Baka! Baka! Baka!" Vztrvale se ozývalo před Aka-sídlem.
„Pokuď chceš uspět, musíš se soustředit víc na svého protivníka. I kdyby to byl pitomej brouk! Soustřeď se na svého soupeře. Ne příliš ne málo. Tak akorát. Zkus se na chvilku "dívat" jeho očima a zkus předvídat, co udělá. A nebo, co bys na jeho místě udělal ty! Pokud chceš umět pracovat s katanou, musíš ji považovat za prodloužení své paže. Ne jako něco, čím bezhlavě máváš kolem sebe. Posloucháš mě vůbec?" Rozčiloval se starší blonďák.
„Deidara-sempai, co je to?" zeptal se mladší blonďák, sledujíc nějakou divnou houbu. Chudákovi Deidarovi spadla dolní čelist úplně na zem.
„Argh! Itachi! Pojď mu to vysvětlit ty! Já na TO nemám nervy!" Rozčílil se a práskl dveřma od sídla.
„Jashine! Co jsi zase provedl?" zeptal se Itachi, když dorazil ke zmatenému blonďákovi.
„Jen jsem se zeptal co je to za houbu." prohlásil a ukázal na muchomůrku. Itachi se zatvářil trošičku kultivovaněji než jeho parťák, ale také to nebylo dvakrát slavné.
„Eh, no to je velmi jedovatá houba. Tak co ses dozvěděl o boji s katanou?" zeptal se Uchiha.
„Ehm, noo, etoo." soukal ze sebe.
„Podívej se mi do očí a poslouchej." Nakázal Itachi klidně a aktivoval Mangekyou Sharingan.
„Takže pro boj s katanou....."
***
„Kirin? Kirin vstávej! Je to důležitý!" Třásla se svou nejlepší kamarádkou Hasu.
„Hmm? Co se děje?" zeptala se rozespale černovláska.
„Potřebuju s tebou mluvit. V soukromí." Dodala výmluvně.
„Mój, mój." zaprskala Kirn, ale začala se zvedat ze země.
„Tak co potřebuješ?" zeptala se, sotva co zalezly do lesa.
„Kvůli něčemu jsi chtěla jít sama, poznám to, jinak bys byla šťastná, že s tebou chtěl Shika jít." Kirin chvíli mlčela a kopala do klacíků na zemi a nakonec začla tlumeně povídat.
„Pamatuješ na Neznámého? Kvůli němu jsem potřebovala být chvíli sama. Kvůli tomu všemu co řekl. Přemýšlela jsem o tom a došlo mi, že bude dobré zajít za Tsunade, hned jak přijdem zpátky, můžeme to mít, jako dlouhodobou misi. Pomůže jí to. A navíc Itachi říkal, že on a Sasuke nejsou jediní, komu způsoby Akatsuki vadí. Bude to jednodušší, rozvrátit Akatsuki, když nás bude víc. A taky, pokuď to půjde, budu muset donutit sebe a Shikyho zapomenout. Bude to strašně těžké!" Zaúpěla černovláska.
„Prostě sis to potřebovala srovnat v tom svojem pidimozečku." Rýpla si Hasu.
,Jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět, deset' odříkala si v duchu a pak v klidu odpověděla.
„Ano, přesně tak."
***
„Deidaro! Deidaro! Ty přerostlá barbíno!" zavolal Itachi do sídla, poté co dokončil výuku.
„Itachi! Ty nagelovanej zmetku!" ozvala se odpověď, a za chvíli se pod schodama objevil rudý Deidara.
„Cos to řekl? No to je jedno, potřebuju, abys mu to vysvětlil." Na to dal mírný důraz aby ho umělec pochopil.
„Hai!" zasalutoval blonďák, vyšel ze sídla a pod záminkou vhodnějšího prostředí k trénování, vytáhl druhého blonďáka do lesa.
„Řeknu to jen jednou, tak mě zas*aně dobře poslouchej." prohlásil Deidara.
„Hai, Deidara-sempai." Přikývl blonďák č.2.
„Konan a Pein jsou spolu, to víš, ale když Konan chtěla děti, jaksi to nešlo. A tou dobou, se měl v Konoze narodit syn čtvrtému Hokagemu. Jenže jeho žena byla Jinchuriki Devítiocasého démona. Při porodu se démonova chakra uvolnila a on začal pustošit Konohu. Čtvrtý ho chtěl zastavit a mezi tím, co se o to pokoušel, tak se jeho ženě narodilo ještě jedno dítě. Dcera, kterou pojmenovala Kami. Dcerku okamžitě dala do péče chůvám, ale syna vzala s sebou a utekla za svým milovaným. Yondaime poprosil svou ženu, jestli by nemohla Kyuubiho chytit pomocí řetězů, kterými byli svázaní. Souhlasila a donutila Kyuubiho k přesunu do těla svého syna. Asi se ti to bude zdát kruté, ale oba věřili, že jejich syn si získá démonovo přátelství a podaří se mu ho ovládnout. Oba dva při tomto boji zahynuli, ale jejich děti, Kami s Narutem, stále žijí. Ona v Konoze a on pod rouškou smrti. V Konoze si myslí, že chlapec zahynul spolu s rodiči, a tak jeho sestru nechávají žít v klamu, že nemá žádné sourozence. Bylo dohodnuto, že až jí bude osmnáct let, řeknou jí pravdu…" Deidara vykládal a blonďák ho napjatě poslouchal, tím pádem si ani jeden nevšiml, že je někdo sleduje. Umělec stihl sotva uhnout před letícím kunaiem.
„A ku*va!" Zaklel a užuž se to chystal tomu opovážlivci oplatit, ale zarazil se, když uviděl prcka Uchihu. Od určité doby tak o ní Itachi mluvil. Když ale uviděl smrtonosný výraz v její tváři, okamžitě zalovil ve své všudypřítomné brašničce s jílem. Ale ani nestihl nic udělat a černovláska ležela na zemi. Z mělké rány na břiše jí vytékala krev. Ten druhý ji sekl katanou.
„Kirin!"
„Ty blbe! Copak si neposlouchal co říkal Šéf!" zakřičel na něj Deidara současně s Hasu, která právě seskočila ze stromu.
„Neboj se Hasu, nic mi není." řekla, vstala a rána jí začala miznout. Hasu zvedla oči od své kamarádky a zastavila se v půlce pohybu. Hleděla na toho, který zranil Kirin. A on hleděl na ni. Deidara a Kirin se dívali z jednoho na druhého, z druhého na prvního a tak dále.
„Hasu! Haló! Příjem!" Cloumala s ní Kirin, zatímco Deidara profackovával druhého blonďáka.
„Nechme je být. Je to mezi mnou a tebou. Ty můžeš za to, že jsem málem zapomněla! Ty můžeš za to, že jsme se já, on a Sakura málem zhroutili! Kdyby nebylo tebe a té tvé odporné bandy, nic by se nestalo!" rozkřikla se na něj a rozběhla se proti němu. Deidara jen zaraženě zíral na to, co se stalo s tou krásnou osmnáctiletou holkou, kterou měl za úkol poškrábat těma hnusnýma kunaiema.
,Škoda, že nevíš, jak mi to nebylo po chuti.' zalitoval v duchu a pak už měl čas leda tak na vykrytí útoků.
On se bránil, zatím co ona útočila jak smyslů zbavená. Po dlouhých dvaceti minutách boje, kdy už oba popadali dech, každý z jiného důvodu, ho srazila na zem a ukotvila ho na ni. Soustředěně se jí díval do očí a hledal v nich podnět k její změně. Nakonec ho našel, ale bylo tak trochu pozdě, pro použití právě získaných informací.
„Za. To. Si. Zasloužíš. ZEMŘÍT!" Odříkávala a bodala proti němu kunaiem. Když už nemohla být frekvence jejích útoků hustější, ztuhla v půli pohybu. Seděla obkročmo na Deidarovi a kunaiem mu mířila na srdce. Vystrašeně hleděla na svoje ruce, které svíraly kunai.
„Nedokážu to, prostě nemůžu. Nemůžu se dívat na ty, kteří plní příkazy jak naprogramovaní panáci a ani toho nelitujou a měli by být vykoupeni smrtí. Ať je rači mučí ve vězení." Po tváři jí stekly slzy a kunai pustila na jeho hrudník a rukama se opřela u jeho hlavy, aby se vydýchala.
„Nejsem naprogramovaný panák. Byl bych tam nebyl, kdybych si dával větší pozor. A hlavně hlavní pravidlo zní: “Co Šéf řekne to je zákon, za porušení je Konanina strava a domácí vězení.“ Bohužel, je to horší, než mučení. Takže ti radím, aby ses naučila poslouchat na slovo a dokázala to udělat tak, aby se to líbilo Šéfovi a zároveň tak, aby to tobě nebylo proti srsti. Byla bys dostala mnohem horší jed, ale jelikož jsem ti jeho dávku měl do těla dostat já, tak jsem Sasorimu řek, aby namíchal něco lehčího a Šéfa přesvědčil, že je to přesně ten jed, kterej si přál. Měla bys mě děkovat a ne pokoušet se o moje zabití." Šklebil se Deidara a až příliš opatrně ji ze sebe sundal.
„Proč mi to říkáš?" Divila se zpocená Kirin. Vlasy se jí lepily na čelo, krk a oblečení měla úplně promočené. Čupl si naproti ní a poťackal ji po hlavě.
„Abyste to měli snažší." řekl a odhrnul jí vlasy z čela.
„Měl bys jít, nebo tě tu za chvíli najdou naši přátelé."
„Dík, žes mi ukázala něco nového." Usmál se na ni a z jílu vytvořil ptáka, který jeho a jeho svěřence přenese zpět do sídla. Hasu s druhým blonďákem kroužili jak Měsíc okolo Země a tak rači okamžitě vyskočil na opeřence a blonďáka vzal s sebou, nebo by došlo k něčemu nehezkému.
„Díky," zašeptala Kirin, ale to on už nemohl pochopitelně slyšet.
„Kirin! Co se tu stalo?" zavolala Hasu a přeběhla k ní.
„Nic důležitého." odpověděla vyrovnaně, i když se tak vůbec necítila. Její mysl plně zaměstnával výraz v jeho očích, když jí děkoval a ona vůbec nevěděla za co.
,Co o něm tak přemýšlíš? Je to přece Akatsuki!' ozvalo se její vnitřní já, ala mozek, ale srdce zase vedlo jinou písničku.
„Ale já jím budu za chvíli taky." řekla nahlas.
„Kým budeš?" ptala se Hasu a vykročila zpátky k táboru.
„Akatsuki. Ukázal se Itachi a něco mi tu nechal." řekla s úsměvem.
„Co?"
„Radu."
„Cože? Na co nám bude!?"
„Je to hlavní pravidlo Akatsuki a zní takto: “Co Šéf řekne, to je zákon, za porušení Konanina strava a domácí vězení'.“ Odrecitovala. „A prý pokuď nám nebude něco po chuti, máme to splnit tak, jak se očekává, ale nemusíme se uchylovat k něčemu, co se nám nelíbí." Dodala a vzpomněla si na ten moment, kdy tuto vzácnou informaci dostala.
„Vážně ti to řekl on? Vůbec si nepamatuju, že tu byl, pamatuju si jen dva blonďáky." Dumala Hasu.
„Přišel a poslal je pryč, aby mi to mohl říct." Zalhala, zase, ale musí.
„Aha. Nebudou už všichni bledí strachy, že tam tak dlouho nejsme?" zeptala se.
„Nee, ti ještě budou chrápat." Zachichotala se Kirin, při představě, jak vidí devět lidí válejících se okolo ohniště.
***
„Jestli tě zajímá, jak do dopadlo s Narutem, tak mě poslouchej. Víckrár to neuslyšíš. Osmnáct jí bude zhruba za tři týdny. S jejím bratrem to je podobné, ale skupina lidí nechce, aby věděl, kým doopravdy je. A tak na scénu vstupuje další, mnohem méně mocná skupina lidí, která se rozhodla obdobně jako v Konoze. A proto ti říkám, uchovávej své jméno dobře a nikomu jej neříkej, maximálně Sasukemu můžeš tuto i formaci sdělit, Naruto." Usmál se Deidara, je zbaven tohoto břemene.
„Ale proč mi to říkáš právě teď, vždyť mi dnes není osmnáct." Diví se znovunalezený Naruto.
„Protože, to Tsunade dnes sdělí tvé sestře. Tak jsme to také trochu přesunuli."
„Kdo my?" Ptá se dál.
„Já, Itachi, Sasori."
„A-" Nadechne se k další otázce, ale Deidara ho přeruší.
„Pein ví, kdo jsi, ale nechce, abys uměl ovládat Kyuubiho. Vychovává tě, aby tě pak mohl zabít, sbírá ocasaté démony, a když vyjme démona z těla, jeho Jinichuriki zemře. A tímhle toto téma končí." uzavřel Deidara celou debatu příkře.
„Zbytek ti řekne Itachi." řekne po chvíli ticha.
„A nezapomeň Sasukemu říct, že ti tak může říkat jen v soukromí a nebo, když budete jen s náma."
„Neboj." Zazubil se a seskočil na zem.
„Bude večeře Špunte." Oznámil Itachi, který zrovna vyšel ze sídla.
„Problémy?" zeptal se v zápětí, po tom co uviděl Deidarův ztrhaný obličej.
„Kirin a Hasu." oznámil stručně a lehce zakroutil hlavou na znamení, že to tu nehodlá rozebírat.
„Ani na to nemysli." Zpražil ho Itachi.
„Zkus si to sám." opáčil klidným hlasem Deidara, i když vevnitř by se na Itachiho nejraději vrhnul.
„Říkám ti to jasně. Nemysli na ni. Je šťastná, tak se jí to pokus zkazit a já něco zkazím tobě." Otočil se na patě a zamířil do sídla.
„Večeře." oznámil stručně, než zalezl do sídla.
„Hpmf. Nejde to." odfoukl si vlasy, které ho lechtaly na nose, a taky vklouzl do sídla. Neměl hlad a tak se proplížil okolo jídelny a vyběhl nahoru.
***
„Hasu? Ještě nepůjdem do tábora." oznámila Kirin potichu. Hasu by měla vědět kdo je napadl.
„Proč?" zeptala se Hasu zmateně. Vždyť se domluvily, že jdou rovnou.
„Tak za prvé obě vypadáme dost strhaně jen na procházku, chvíli jsme bojovaly. A za druhé, ti nechci lhát, takže si tu teď sednem a já ti něco řeknu. A ty budeš poslouchat." Významně se po ní podívala.
„Tak prosím." souhlasila Hasu a sedla si na spadlou kládu.
„Počkej." poprosila Rin a chviličku se soustředila jen na svá zranění. Pak pokračovala. „Itachi mi nikdy nic takového neřekl. Ani jsem ho dneska neviděla. Byly jsme se projít, abys ze mě něco dostala a narazili jsme na dva Akatsuki. Ten mladší mi sekl do břicha, já si to vyléčila, ale i přes to, bylo vidět, že bys ho nejraději zmlátila do pidi kuličky. Jak jste se na sebe podívali, ocitli jste se v nějakém transu. Vnímali jste jen jeden druhého a navzájem se snažili zasáhnout. Já se vrhla na Deidaru, kvůli pomstě, ale nebyla jsem schopna zabít. Hnusilo se mi to. Celá jsem se třásla. A pak mi řekl to pravidlo i tu radu. Asi to má z vlastní zkušenosti. On poděkoval mě, ale nemám tucha za co, a já jemu za radu k přežití. Pak už všechno víš."
„Ty jsi mi lhala!?" zeptala se rozhořčeně Hasu a vyskočila z klády, jak kdyby dostala žihadlem. „Nevěděla jsem, jestl-"
„Cos nevěděla!? Jestli je lepší mi lhát!? Vždyť jsme si vždycky všechno řekly! Tak, proč mi zrovna teď, v týhle situaci musíš lhát!?-"
„Nekřič na mě, prosím." Pípla potichoučku Kirin do Hasuina proslovu.
„-Běž si kňukat za tím tvým Narou!-"
„Není můj!" Stoupla si už i Kirin.
„Cože prosím?" zeptala se pobaveně Hyuuga. „Že není tvůj? Copak s ním nechodíš? To s ním chodí Ino?"
„Není můj." Vyhlásila pevně mladá Uchiha.
„Běž pryč, nechoď mi na oči." Zasyčela Hasu.
„Dobře, jak chceš, ale pak za mnou nechoď, že něco potřebuješ." Zamumlala v odpověď a šourala se pryč.
„Tohle nemá cenu. Všechno se musí zrovna teď rozpadnout. I to nejpevnější co máme." Litovala Hasu, zatímco se do tábora vracela úplně jinak než Rin.
***
„Proč si to nenechala vysvětlit?" ptala se sama sebe, ruce svírala na prsou a z očí jí tekly slzy, které se všemožně snažila potlačit.
„To je marný." Vzdychla a sedla si na kraj lesa. Už došla k mýtince, ale zůstala ve stínu stromů. Teď si sedla na kraj lesa pod obří dub, kolena si přitáhla k bradě a dusila v nich hlasité vzlyky. „Kirin?" ozvalo se po chvíli.
„Šmudlo? Co potřebuješ?" zeptala se a zvedla oči. Nad ní se skláněl Shikamaru, a v očích měl jeden jediný výraz, který mohly mít jen jeho oči.
„Já nic, ale ty vypadáš, že něco potřebuješ." odpověděl jemně a sedl si vedle ní na zem.
„Tak pojď." řekl, když si sedl a Kirin si vytáhl do klína. Byla jak hadrová panenka.
„Shikamaru, můžu ti věřit?" zeptala se. Potřebovala, aby to věděl ještě někdo krom Hasu.
„Vždycky." zašeptal a vtiskl jí motýlí polibek do vlasů.
„Napadli nás Akatsuki. Hasu chtěla něco vědět a věděla, že nechci, aby to kdokoli slyšel a tak jsme šli do lesa. Tak dva kilometry odtud jsme potkaly dva Akatsuki. Ten jeden, ten jeden byl ten, co měl za úkol mě poškrábat těma otrávenejma kunaiema. Ne, nech ho, prosím, kvůli mě. A ten druhý, nemám zdání, no byl mladší, mě sekl katanou do břicha. Hasu se na něj naštvala, i když ví, že si tyhle zranění dokážu vyléčit rychle a sama. Prostě se ode mě zvedla a začala toho mladšího propalovat pohledem a pak jako by se propadli do nějakého tranzu. Já se naštvala na Deidaru a vystartovala jsem po něm. Já, nevím co se se mnou stalo, ale vím, že v ten moment jsem to nebyla já. Teda byla, ale nepoznávala jsem se. Ta frekvence, se kterou jsem útočila, mi byla cizí. Zastavila jsem to těsně před tím, než jsem mu kunaiem málem probodla srdce. Na opátku mi řekl důležitou věc pro přežití v Akatsuki. Prosím, ta pomsta už je vykonaná, nech ho plavat." Vytušila, co chtěl říct a tak ho umlčela slovy i polibkem. Chvíli s ní spolupracoval, ale pak se odtáhl.
„Kirin, něco jsem slíbil a sliby se mají plnit." Zamračil se.
„Ale ne ty, ve kterých se chceš někomu pomstít. Není to správné. Ty se chceš pomstít jemu, on se bude chtít pomstít tobě, ty zas jemu... Chceš tak žít? Žít ve strachu z pomsty? Já bych tak žít nechtěla a hlavně nemohla." Propalovala ho očima, teda snažila se.
„Bude se chtít pomstít tobě." Namítl obratem.
„Věř mi, že nebude." Slabě se usmála.
„Proč?"
„Zaprvé, výhružka od Itachiho- pravděpodobně pěkným mučením a za druhý by mi asi neříkal "pravidlo přežití"." Mračila se na něj.
„I přesto o tebe budu mít strach." řekl a zesílil svoje objetí.
„Nemusíš, Itachi by nedovolil, aby se mi cokoli stalo, stejně jako ty." Pohladila ho po tváři.
„Máš dva bodyguardy, kteří by za tebe položili život, tak si toho važ." řekl, zvedl ji na nohy a sám si také stoupl.
„Kolik vlastně je?" zeptala se Kirin.
„Kolem půl šesté?" Hádal Shikamaru.
„Měla bych jít pomoct s večeří." Zauvažovala, chytla ho za ruku a propletla si s ním prsty.
„A co dobrého nám uděláš?" zeptal se jí se zájmem.
„Těstovinovej salát s tuňákem, zelím, kukuřicí a rajčetem." Zamyslela se na chvíli.
„Už jsi to někdy dělala? Že si tím seš nějaká jistá?" Nara se jí nechtěl nijak dotknout..
„Ne? Proč?" Zašklebila se.
„Tak ti držím palce, protože to zní chutně." říkal, když přicházeli ke stanům.
„Kirin! Kde jste byly tak dlouho? Hasu se vrátila naštvaná. Co se stalo?" Vybalila na ni Tenten. Jako na povel se všichni objevili u nich. Až na Hasu. Samozřejmě.
„Shikamaru, mám?" zeptala se a otočila se na něj. Držel ji za boky, takže musela trochu zaklonit hlavu, aby na něj viděla. Opřel si čelo o to její a zašeptal.
„Ano. Bude to správné." Usmál se a dal jí pusu na čelo.
„Řeknu vám to při večeři." Rozhodla se nakonec.
***
„Zavolej mi Kami Namikaze." Přikázala blondýna, která seděla za stolem v konožské Hokage budově.
„Hai Hokage-sama!" odpověděl Kamiin sensei, Kakashi.
„A pohni." Stihla ještě Tsunade říct, než se zabouchly dveře. Vstala a začala přecházet po místnosti. Mračila se a něco si pro sebe mumlala. Po chvíli se ozvalo zaťukání. Přešla ke svému stolu a sedla si do křesla.
„Dále!" řekla a hypnotizovala dveře pohledem.
„Chtěla jste něco, Hokage-sama?" Pípla Kami, která právě vešla a byla z Tsunadina pohledu trochu nesvá.
„Ano, za chvíli ti bude osmnáct, tak bych ti ráda předala dárek." řekla Tsunade a kývla hlavou směrem ke stoličce naproti jejímu stolu. Kami si poslušně sedla a poslouchala.
„Ten příběh určitě znáš, ale je nutné, abych ti ho převyprávěla. Před osmnácti lety se mělo narodit dítě Yondaimemu. Jistě víš, že jeho žena byla Jinchurikim devítiocasého démona. Při porodu se pečeť uvolnila a Kyuubi začal řádit. Kushině se narodily dvě děti. Dcera a syn. Dceru předala chůvě a s chlapcem utekla pryč. Za Yomdaimem. Věřili, že jejich syn ovládne Kyuubiho a oba ho do něj zapečetili. Kushina ho spoutala a Youndaime zapečetil. Bohužel oba dva zemřeli. A jejich syn je celých osmnáct let pohřešován. S největší pravděpodobností zemřel taky. Ale je tu určitá naděje, že žije. Při útoku se okolo motal momentální šéf Akatsuki. Je možné, že je u nich. V Konoze existuje jedno pravidlo, které vchází v platnost na svátek Vzpomínek. Nesvěřuji ti ho dříve z mojeho sobectví, svěřuji ti ho dříve po domluvě s lidmi, kteří se na tomto domluvili. Kakashi je mezi nimi. Věřím ve tvůj zdravý rozum, věřím, že se nevrhneš do nebezpečí, Kami dcero Namikaze Minata a Uzumaki Kushiny." Tsunade se na konci vytrácel hlas a z očí tekly slzy.
„Tsunade-sama jste v pořádku?" zeptala se Kami a sama nemohla uvěřit tomu, co teď slyšela.
„Jsem v pořádku. Jen tě beru jako dceru, Kirin a Hasu také. Jste pro mě něčím vyjímečné. Tak běž, Mokuzai už na tebe čeká." Pobídla ji Tsunade, vstala z křesla a přešla k oknu.
„Děkuji, Tsunade-sama. Budu opatrná a moji rodiče na mě budou moci být pyšní." řekla a opustila místnost.
„Minato, Kushino dávejte si na ni pozor. Už brzo vás dožene." Hlava vesnice se dívala na azurově modrou oblohu a při tom se přiblble usmívala.
*SHINO SE SMÁL!! O.o