Hyuuga vs Inuzuka 4

K mé nekonečné smůle mi nic spojeného s mangou Naruto nepatří… ach jo…

Kapitola čtvrtá: A je to tady!

„Ach, Hinato!“ otočil se na kolem procházející dceru nervózní Hiashi. Fialovlasá dívka strnula na místě. „Otevři mně a mému hostu, buď tak laskava,“ ukázal na dveře a poodstoupil od nich, aby udělal mladší z Hyuugů místo.

„Srabe jeden bělookej,“ zabrblala Tsume otráveně sama pro sebe tak tiše, že ji hendikepovaný muž téměř přeslechl.

Poslušná slečna vyhověla otcově přání, byť lehce zmatená tím, proč si neposloužil sám. V jejím doprovodu se hlavy obou klanu konečně přesunuly do chodby a započaly se svou rozpravou, zcela ignorujíce její přítomnost. Hiashiho „nebezpečný stav“ po chvilce ztratil na síle, když nechtěný tlak v oblasti třísel povolil. Což v kombinaci se zvykem na Tsuminu lehce pobuřující formu znamenalo, že se znovu jednou šílených představ prostý muž mohl upokojit a navrátit svou pozornost tématu, kvůli kterému si Inuzuku pozval na prvním místě.

„Nehodám tančit kolem křoví,“ promluvil přísně a hrdě.

„To bych ti radila, už teď nestíhám. Vyklop, proč jsem tady, a já se zase odporoučím,“ trochu si upravila svou chuninskou vestu. Tak, aby jí méně zakrývala výstřih a méně odkrývala pupík. Zdá se, že v samém spěchu sáhla po té Hanině a nikoli své. A následkem onoho omylu se nyní musela vařit v těsném téměř korzetu.

„Prvně se chci ospravedlnit za svůj výbuch u večeře a za svou nevděčnost. Jinými slovy, děkuji ti za záchranu života. Já i celý klan jsme ti zavázáni,“ přednášel natrénovaná a tak bolestná slova Hiashi.

„Omluva se přijímá, na shledanou,“ pokusila se o útěk, ale silná ruka na rameni ji zadržela.

„Ještě jsem neskončil. Dovol mi navázat tam, kde jsi mě přerušila,“ jeho pohled jí prozrazoval, že tahle záležitost zabere ještě pěkně dlouhou dobu k vyřízení.

„Fajn, ale v tom případě mi dej něčeho napít, jinak leknu jako ryba na suchu,“ kvůli vestě se jí dýchalo jen ztěžka, což v součtu s dlouhým během znamenalo hrůzné píchání v krku i pro jindy neuvěřitelně vytrvalou kunoichi.

„Hinato, dojdi našemu hostu pro sklenici vody,“ rozkázala autorita plaché dívce až zbytečně chladným hlasem. Tichá slečna se oběma uklonila, než kvapně odcupitala stranou, hledat v zaostalém a do tradice laděném komplexu kdoví kde se schovávající vodovod.

Hiashi nečekal na dceru a pokračoval chodbou dál. „Neztratíme se jí, když půjdeme bez ní? Jak nás najde?“ zamračila se na bezohledného rodiče Tsume.

„Je ninja, poradí si. Navíc, má byakugan, alespoň si ho procvičí. Dnes se jí každá příležitost k tréninku, byť nicotná, bude hodit,“ konstatoval Hyuuga nezaujatě. Prošli společenskou místností, skrze další změť chodeb, než se zastavili před Hiashiho pracovnou. Tentokrát se hnědovlasý již zachoval jako galantní muž a sám otevřel své společnici dveře, neb mu v onom činu nic nebránilo.

V soukromí čtyř stěn navázal na konverzaci dalším, důležitějším bodem ze svého seznamu. „Slíbil jsem, že budu stručný a přímý, což plánuji dodržet,“ zopakoval svá slova a usadil se do křesla za stůl. „Starší mi v tomto ohledu neponechali volnou ruku. Dalo by se říci, že mě přemluvili, ne, přímo donutili s nimi souhlasit. Kdyby záleželo na mně, provedl bych vše jinak, ale to bohužel není náš případ,“ i přes nedávno vyřčený slib se vyhýbal jádru věci.

„Vyklop už konečně, proč jsem dnes musela běžet přes celou Konohu jen ve spodním prádle, jinak z tebe odpověď vykopu!“ ztratila i poslední střípek trpělivosti přehřátá a splavená žena a udeřila pěstmi do dřevěného stolu tak silně, až na něm ležící svitky nadskočily.

„Domluvili sňatek našich dětí! Nic, co řeknu, jejich rozhodnutí nezmění!“ dostal ze sebe naráz a bez nádechu zaskočený Hiashi, překvapený agresivitou před ním funícího hosta.

„Co? A jsou normální? Co si o sobě jako myslí?“ vycenila zuby po krvi lačnící Inuzuka, která, kdyby jednoho z těchto intelektuálů právě v tento moment zahlédla, by mu asi utrhla hlavu a vyhodila ji ze zavřeného skleněného okna.

„Uklidni se, prosím,“ pokoušel se zachránit situaci Hyuuga, který se obával o lak svého stolu, do kterého rozlícená žena zarývala své ostré drápy. „Můj nábytek za nic nemůže a byl poměrně drahý,“ už si v hlavě počítal utracené penízky.

Tsume se odrazila od dřevěné opěry a dala se do kroužení po místnosti, jako zmatený sup. Držela se za vlasy a jeden by věřil, že si je i plánovala škubat. „Vy běloočka jste opravdu praštěný!“ bědovala nepřiměřeně nahlas a bylo jí to putna. „Až se mi ti koumáci, co tohle vymysleli, dostanou pod ruku, jejich jediné přání bude zalézt zpátky do dělohy jejich matky a zabarikádovat se v ní,“ vzteky zrudla.

„Věř tomu, nebo ne, ale také z jejich návrhu nejsem dvakrát nadšený. Osobně jsem si pro svou dceru představoval někoho více na úrovni. Někoho, kdo se jen pořád nehoní za svým vlastním ocasem. Někoho spíše kultivovaného a–“ zarazil se, když zpozoroval vražedný pohled, který na něj jeho nezáměrně urážlivými řečmi očividně pobouřená bestie vrhla.

„Pozor na jazyk, nebo ti ukážu, co je to ‚úroveň‘ a moje prezentace onoho standartu se ti líbit rozhodně nebude, “ pohrozila mu tichým, ale ďábelským hlasem.

…

„Jen klid, jen klid. Tohle zvládneme, hoši. Hlavně žádnou paniku,“ opakovala sobě a svým vlkům Hana, když se blížila k náměstí. „Nemůže to být horší, jak posledně,“ chlácholila se naivní a vyděšená veterinářka. Nic nedokáže přebít minulou slavnost, kterou tahle Inuzuka hlídala. Nebo spíše den po ní, přesněji ráno po ní.

„Tentokrát žádné saké. Když si dám pozor, co piji, nic hrozného se stát nemůže,“ rozdýchávala nervozitu roztřesená slečna. „Co myslíte, hoši?“ ohlédla se za sebe, do míst, kde, jak věřila, najde dvojici svých věrných a odvážných ninkenů.

„Zrádní zbabělci!“ křikla za od ní utíkajícím duem strašpytlů. „Zapomeňte na pamlsky! Nic nebude! Ne pro sraby a dezertéry!“ ječela dál, plna frustrace a nového zoufalství. Věřila, že s podporou si nějak poradí. Strašně, špatně, příšerně, ale nějak. Teď se ale octla v pytli a to velmi hlubokém.

„Nepanikař, nepanikař,“ její obličej přetékal strachem a bezmocí, prsty prováděla gesto podobné tomu, které realizuje Hinata pokaždé, když je Naruto poblíž. „Dýchej, hlavně dýchej. Nepotřebuješ je,“ snažila si dodat odvahy. „Když svedeš Akamarovi píchnout injekci, pak už není moc toho, co by tě mohlo rozházet,“ hledala jakékoli plus, které by mohlo fungovat jako ukázka její statečnosti a kuráže. A očkování Kibova obřího psa je vcelku heroický skutek. Není mnoho těch, co by si troufli vytáhnout proti té bílé kouli chlupů se stříkačkou v ruce. Kdoví, možná o Haně někdo jednou složí epickou píseň?

„A navíc, máma se každou chvíli dostaví a vystřídá mě,“ vzpomněla si na Tsumin slib. „Není se čeho bát. Rozjezd zábavy se uhlídat dá. Těžší je udržet pořádek až k večeru, kdy už v sobě každý má alespoň tři flašky saké. Pokud přijde brzo, ani se s Tsunade nebudu muset otravovat… načež s… opilou… Shizune,“ přejela jí po hřbetě husina, když si představila svou noční můru znovu jednou oživnout.

Dorazila na náměstí, kde vládlo naprosté ticho. Hana musela uznat, že se letos výzdoba povedla. Lampiony už hořely, na sloupech či balkonech se rozmístěná světla hravě blyštila. Pentle poletovaly vzduchem.

„Čekala jsem více hluku,“ oddychla si úlevou.

„Nechť zábava započne!“ rozkázala kdesi zprostředka davu bývalá Hokage a pozvedla nad hlavu porcelánovou láhev.

Lidé navlečení do kostýmů draků vtrhli do ulic, doslova odnikud, a dali se do tance. Petardy bouchaly a neškodné zápalné lístky jakbysmet. Jedna po druhé se rozhořely prskavky svírané v pracičkách drobných a pod nohama všech se míhajících dětí. K jejich vřeštění se rychle připojila i hudba. Bubny, cimbály, ale i dechové a strunné nástroje. A chaos se rozpoutal.

„Mami… pomoc…“ zakňučela Hana jako zraněné štěně čekající na smrt, její tvář svou barvou podobná bílé stěně. „Jen klid, tohle zvládnu. Přišla jsem připravená. A na rozdíl od minule, jsem si sebou vzala i píšťalku,“ sáhla si do kapes, horlivá najít objekt své touhy.

„Hano? Jsi to ty?“ ozvalo se zpoza stresované veterinářky. Inuzuka přestala v pátrání po hračce, kterou ráno ukradla bratrovi, a zkameněla na místě. Poznala onen přátelský a sladký hlas. Nechtěla se ohlédnout, nejraději by se stala neviditelnou, či se rovnou propadla hluboko do země, ale takové štěstí neměla.

„Tak ty jsi mě našla? Dlouho ti to netrvalo, co?“ snažila se usmívat a neznít až tak vyplašeně. „Jak se vede, Shizune?“ ztěžka polkla. Tohle bude dlouhý, dlouhý den. Už aby ji Tsume přišla vystřídat.

…

„Díky, zlatíčko,“ usmála se na mladou Hyuugu Inuzuka a převzala si od ní sklenku vody.

„Co ti tak trvalo? Zabloudila jsi snad ve vlastním domě?“ mračil se na Hinatu Hiashi zpoza stolu.

„P-promiň, otce. N-nevěděla jsem, kam jste šli potom, c-co jsem se od vás oddělila,“ sklopila oči kající se dívka a znovu vydala se ke dveřím.

„A nenapadlo tě použít logiku? Kam jinam bych hosta zavedl, abych s ním mohl hovořit v soukromí, než sem? A i kdyby se ti nechtělo takto uvažovat, stačilo nás najít pomocí byakuganu–“ tlačil na své dítě přísný muž dál a jeho výraz se nijak neměnil.

„Jsem si jistá, že právě ten ji k nám zavedl. Nemám pravdu, princezno?“ zastala se mlčenlivé a na kritiku zvyklé slečny Tsume. Hinata jen několikrát přikývla, než utekla z místnosti, aby se vyhnula další pozornosti.

Znovu na chodbě a sama, se zády opřela o stěnu a praštila se dlaní do čela. „Byakugan. Úplně jsem v tom zmatku zapomněla, že ho mám. Jsem tak neschopná. Tu dnešní zkoušku nezvládnu…“ povzdechla si a mlčky se jako stín nesla po studených parketách dál.

Inuzuka odložila prázdnou sklenici na stůl a zároveň si hřbetem druhé ruky utřela vodou smočené rty. „Jsi na ni zbytečně krutý, nezaslouží si takové zacházení. Zdá se mi jako velmi šikovná dívka a ty jí jen snižuješ sebevědomí,“ vyslovila svůj názor na scénu, jíž byla svědkem.

„Je silná, trochu křiku vydrží. Tímto přístupem z ní vychovám skvělou kunoichi,“ přesvědčoval jak ji, tak i sebe Hiashi. Zavládlo ticho, až nemile dlouhé ticho.

„Zpět k té svatbě,“ rozhodla se promluvit Inuzuka konečně. „Dobře… chápu, že by takový svazek oběma našim klanům jen prospěl, ale nechci svého jediného syna do ničeho nutit,“ zkřížila si ruce na prsou. „Je to jeho život a jeho rozhodnutí. Mohu ho navést, schválit mu, či naopak zamítnout babu, kterou si domů přivede, ale dohazovat mu ji rozhodně nehodlám, načež vnucovat,“ opřela se zadkem o okraj stolu, z dlouhého nic nedělání už docela znuděná.

Přemýšlela, co by jí Kiba řekl, kdyby za ním nakráčela s Hinatou a pravila něco ve smyslu: „Hele, skrčku. Tuhle holku si vezmeš, ať se ti to líbí, nebo ne!“

Pochybovala, že by z takového příkazu byl nadšen. Ale znovu, Hinata vypadala jako slušná slečna. Co o ní Tsume slyšela, umí vařit, umývat nádobí, zametat, zkrátka všechny domácí práce. Je spíše tichá a poddajná, tedy by se s ním jen málo kdy pouštěla do slovních sporů. Přizpůsobivá je krásné slovo. A popravdě, nebyla ani žádná ošklivka. Co by děvčata v jejím věku dala, za takový dekolt? Některé celé jmění, jiné by zaprodaly i vlastní rodinu.

Znají se už od akademie a co tak vypozorovala, působí se jako blízcí přátelé. Přesto, osobně s touhle dívčinou mnoho zkušeností neměla. Ráda by ji ještě více poznala. „Souhlasím. Ale předtím, než je zasnoubíme, si chci tvou dceru trochu proklepnout,“ rozhodla Tsume a odstrčila se od své hranaté opěrky.

„Proklepnout? A jak přesně bys toho plánovala dosáhnout?“ zajímal se Hiashi, který si potajmu velmi oddychl. Ledy tají a věci se posunují správným směrem.

„Půjč mi ji na pár dní,“ ušklíbla se Inuzuka úlisně.

„Co prosím?“ zděsil se nad oním požadavkem.

„Jen se chci více sblížit se svou budoucí snachou. Pochop, jsem starostlivá matka a ty, jako stejně starostlivý otec, mi jistě plně rozumíš,“ zkoušela ho obměkčit slovíčkařením. Popravdě jí šlo hlavně o to, aby za ni Hinata na nějakou dobu převzala všechny domácí práce, od žehlení až do zametání. A podle Kiby jsou stydlivou Hyuugou připravované pokrmy hotové zázraky. Tsume by se ráda jednou i dobře najedla.

„Ano, jako zodpovědný a opatrný rodič ti plně rozumím,“ vyložil si zprávu po svém Hiashi. Menší návštěva u Inuzuků nezní jako až tak špatný nápad. Hanabi by se alespoň seznámila se svým brzy snoubencem. Pochopila by, jak se věci v jeho klanu mají a jaký by život mezi těmihle otrhanci byl. Nic špatného na onom návrhu najít nedokázal. Ač nerad, musel uznat, že nápad to byl geniální.

„A souhlasím s tebou. Ještě dnes ji o tvém přání informuji a pošlu ji za vámi,“ považoval tuhle věc už prakticky za vyřízenou.

„A co jí řekneš? Víš, já si nemyslím, že by bylo vhodné děsit naše děti slovy jako ‚svatba‘ či ‚nucená‘, pak by se k sobě navzájem chovali… jinak. Hraně, falešně, přetvařovali by se a kdoví co jiného,“ uhodila hřebík na hlavičku.

Hiashi nemohl znovu jinak, než jí přitakat. „Radíš mi tedy, abych o pravém záměru této návštěvy pomlčel? A co jí mám tedy povědět?“

„Že… vděk celého klanu projevíš právě tím, že mi ji… na pár dní… možná měsíců… půjčíš? Jako… výpomoc v domácnosti?“ zkoušela poskládat dohromady uvěřitelné krytí této ďábelské operace.

Hiashi přikývl. „Dobrá, je sice poněkud podřadné, aby se Hyuuga staral o něčí… bydliště, ale na druhou stranu tím bude vyznání díků věrohodnější, hlubší a upřímnější,“ zamlouvala se mu tato nevinná intrika. Co ho ale zaráželo, byl fakt, že Hanabi už o svatbě stejně věděla, tedy ji před ní už nemůže utajit. Ale znovu, takto mu vše vyhovuje více.

Když se Kiba nedozví, že se baví se svou budoucí snoubenkou, bude se okolo ní chovat přirozeně a nijak vyumělkovaně. Tedy, Hanabi pozná pravého Kibu a ne nějakou nablýskanou atrapu v obleku. Znovu jednou cítí potřebu se Tsume uklonit, ale samozřejmě tak neučiní. Jediné, co mu zbývá, je varovat svou druhorozenou, aby hrála, že o smluveném svazku nic neslyšela, a pak už věcem nechá volný průběh.

…

„Ještě se na mě zlobíš?“ špitla smutná Shizune, její oči se blížily prašné zemi pod jejíma nohama. Na dnešní den zůstalo prasátko Tonton doma, neb místo plná alkoholu a hluku není pro křehkého a lysého droběčka dvakrát vhodné hřiště.

„Ne, teda ano, vlastně… já ani nevím,“ Inuzuka netušila, co jí na tohle říct. Nechtěla ranit její city, znovu. Zároveň si však už vůbec nepřála předstírat, že se před rokem nic nestalo, protože stalo a stopy onoho osudného dne ji ještě teď po nocích straší.

„Hano, omlouvám se,“ pokusila se za ní natáhnout ruku, ale veterinářka sebou v okamžení, kdy zpozorovala onen pohyb, ucuknula a učinila dva spěšné kroky zpět.

Okolo lidé tančili a veselili se. Průvody pochodní, lampionů a prskavek. Mezi davy se proplétali dlouzí rudí draci s otevřenými namalovanými tlamami a desítkami drobných nožiček. Vískání a pískání. Skákání a hulákání. Jeden by se v tom zmatku rychle ztratil.

„Promiň, Shizune, ale mám teď plné ruce práce. Můžeme si promluvit později?“ odbila starší slečnu Hana a dala se na útěk skrze dovádějící a oslavující houfy ninjů a civilistů. Tlačila se dál a dál, hlouběji a hlouběji do chuchvalce nezvladatelných těl. Čas utíkal a vysvobození nikde.

„Mamy, kde do háje vězíš?“ zeptala se nikoho konkrétního velmi, ale velmi špatně naladění veterinářka, které na jeden den vesnice propůjčila nablýskaný odznak.

…

Nejstarší u Inuzuků za sebou práskla dveřmi. „Jsem doma!“ křikla přes obývák. Žádná odpověď. „Nachází se zde ještě někdo, kromě mě?“ zavolala znovu. Kuromarův štěkot byl to jediné, čeho se jí dostalo. „A krom tebe?“ zadívala se na jednookého vlka znuděně. Zvíře stáhlo obranně ocas mezi nohy a ublíženě zakňučelo.

Tsume se rozhlédla a znovu se zamračila. „A jak je možné, že ty šlápoty ze včerejška ještě nezmizely?“ zabědovala s rukama nad hlavou. „Hloupej Kiba,“ zabrblala si na truc. „Jen počkej, ještě uvidíš,“ vyhrožovala svému nepřítomnému synovi.

Rozepla si Haninu vestu a pověsila ji na háček. Potom se přesunula do své ložnice, kde se konečně převlékla do oblečení záměrně určeného na ven. Když se shlédla v zrcadle, a spokojeně kývla hlavou, opustila svůj soukromý koutek a vydala se po schodech opět dolů do přízemí. Její zpocená košilka divoce pohozená na neustlaném loži.

„Budeme mít návštěvu, takže se koukej alespoň trochu upravit!“ i tentokrát zvýšila hlas do maxima, i když si už i spíše myslela, že mluví jen sama k sobě. „Asi se zdrží pár dní, a jelikož se jedná o Hyuugu, musíme zazářit!“ skočila na gauč, hrdlo ji už píchalo a bolelo.

„Hyuugu? Kterou Hyuugu?“ vystrčil hlavu z pokoje náhle zájmu o slova své matky plný mladík. „Hinata se staví na večeři?“ vyklopýtal na chodbu a jako neřízená střela se valil ke schodům, jejichž překonání ho v tomto energickém stavu málem zabilo. Akamaru vyrazil pár vteřin po něm, s vyplazeným jazykem a do široka vytřeštěnýma očima.

„A na tohle slyšíš?“ zakroutila zoufalá Tsume hlavou. „Ale co podlaha, kdo ji umyje?“ ukázala na zmíněné skvrny po blátě.

„Já. Potom. Teď ne! Na jak dlouho se u nás zdrží? Mluvila jsi s ní? Jak vypadá? Neříkala i něco o mně?“ chrlil jednu otázku za druhou do zmíněné slečny až po uši poblázněný Inuzuka.

Jeho matka si jen podepřela hlavu dlaní a jeden po druhém ony všetečné a hloupé dotazy zodpověděla. Seznámila ho se situací, ale jen částečně. Tak, jak se s Hiashim dohodla. Nic mu o dohodnuté svatbě neprozradila, ale namluvila mu, že se Hyuugové omlouvali jako šílení, že je vše strašlivě mrzelo, a že jí téměř vnutili kompenzaci. Kompenzaci ve formě výpomoci jménem Hinata Hyuuga.

Víc Kiba v ten moment nepotřeboval. Vyběhl schody a zamknul se v pokoji, zcela zapomněl na špinavou podlahu a ta tak zase jednou zůstala lidskou rukou nedotčená. Kiba se dal do zkrášlování sama sebe, jako nějaká potrefená školačka. Česal si nepoddajné a vždy rozcuchané vlasy. Zkoušel si různé kalhoty a jiná trička. Natrénoval si několik balicích frází a pár šibalských úsměvů. Akamaru před jeho pokojem škrábal na dveře, pevně odhodlán dostat se dovnitř a zapojit se do bouřlivých příprav.

Tsume si jen poraženě povzdechla a politovala se slovy: „Tak já mám nakonec dvě dcery, ale to ta mladší se ráda strojí…“ Když už je řeč o Haně, Tsume přemýšlela, zda na něco nezapomněla. Byla si téměř jistá, že jí něco vypadlo z hlavy. Ale vůbec netušila, oč se mohlo jednat.

…

Už se setmělo a pomoc stále nepřicházela. Slunce zapadlo, ale posily nikde. Vyšly hvězdy a střídání v nedohlednu. Jen kravál, hluk, zpěv, tanec a další a další ohňostroje. Zelená, červená, žlutá i fialová světla stoupala k černým nebesům, než se rozprskla do všech stran v občas tiché, ale většinou velmi hlasité explozi.

Lidé se zdáli plní energie, nadšení a touhy po přídavku. Tedy až na pár výjimek, které se pomalu jedna po druhé odpojovaly od průvodů táhnoucích napříč ulicemi a navracely se domů, odpočnout si po dobře stráveném dni. Což ovšem neplatí o osobě vyčerpané ze všech nejvíce.

Hana vzdala své naděje už před hodinami. Pochopila, že se na ni Tsume vykašlala, a plna nechuti tedy pokračovala dál s výkonem své nekonečné a popravdě i nemožné úlohy na této šílené oslavě. Nikdo jí nedbal důležitost, ani děti ji neposlouchaly, nevydobyla si u nich pražádnou autoritu.

„Napij se s námi, krasavice,“ podstrkoval jeden z červenonosáčů Inuzuce láhev saké. Ta ji ale, podobně jako už asi dvacetkrát za tento večer, uctivě odmítla. Unikla opilcově pronásledování a rovnou naběhla do dalšího, který jí vnutil hořící a nebezpečně vyhlížející rachejtli. Zmiňovanou třaskavinu unavená veterinářka doslova hodila za hlavu hned, jak se k ní její bývalý majitel otočil zády. Ozvala se rána jako z děla a Inuzuka pochopila, že její čin nebyl z nejmoudřejších.

Přispěchala k plačícímu drobečkovi a dala se do utírání jeho slz a foukání na jeho bebíčka. Naštěstí, ta nepocházela od ní a její zbrklosti, což si ale v ten moment nestačila uvědomit. „O, můj bože, co jsem to provedla?“ panikařila a už asi potřetí malého kloučka zkontrolovala, od hlavy až k patě. „Moc, moc, moc mě to mrzí. Já nechtěla,“ omlouvala se dál, i když hošík přestal s nářkem a naopak se dal do chichotání. Tolik pozornosti od tak krásné ženy, jen protože si kvůli menší hlouposti nechal spálit bříška prstů dohořívající prskavkou.

„Ha ha, velmi legrační,“ vlepila mu pohlavek, když jeho drobné představení odhalila. Vstala ze svého podřepu, velký kámen jí spadl ze srdce, ale byl rychle nahrazen dalším, výrazně těžším.

„K-kdo se se mnou vsa-dí, že jedním ú-úderem srovnám ten-hle barák se ze-mí?“ potácela se středem ulice silně intoxikovaná Tsunade, ukazující na jisté vysoké kamenné stavení. Shizune nikde v dohledu, aby ji hlídala. Haně přeběhl mráz po zádech. Přispěchala k nezvladatelné a na svůj věk skvěle vypadající blondýně a stanula mezi ni a cíl jejích akcí.

„Žádné sázky v opilosti!“ rozkázala a dala se do hledání píšťalky, jakoby jí mohla nějak pomoci ve zkrocení řádně vyvinuté bestie.

„Jdi stra-nou, malá Tsume, nebo… nebo tě pozvracím!“ zakryla si pusu oběma dlaněmi Tsunade a vydala cosi, co by jeden chápal jako dávivý pazvuk.

Hana vzala bývalou Hokage kolem ramen a vedla ji mezi lidmi mimo střed dění a ven z dovádějícího davu. „Kolik jsi toho vypila?“ zeptala se jí.

„Nebavím se s te-bou… protože… protože jsi zlá!“ vyštěkla na ni, než škytla a zmateně zamrkala. „Kde to do háje jsem?“ rozhlížela se, úplně dezorientovaná.

„Zlá? Proč jako? Kde je vůbec Shizune? Měly jste na sebe přece dohlížet,“ hledala zmíněnou brunetu v houfu slavících civilistů, leč ji nenalezla.

„Právě o ni jde… je na te-be naštvaná… protože jsi zlá! Jsi na ni totiž zlá, víš? Hrozně, hrozně zlá… Nezní to srandov-ně? Z-l-á. Zlá… hi hi,“ začala se křenit a hihňat. „Strašná psina, jsi legrační, máš dvě hlavy. Takhle dobře jsem se už dlouho nepobavila… Měly bychom si vyrazit častěji,“ blábolila a blábolila, dokud ji pusa nezradila a jazyk se jí nezauzlil.

„Co jsem udělala?“ vedla chabý rozhovor dál, aby si udržela alespoň špetku příčetnosti. Právě zahlédla jednoho tlustého chlapa, jak nahý přeběhl ulici.

„Straníš se jí, ignoruješ ji a chováš se… jakoby… jakoby ti na ní už vů-bec nezáleželo, víš? A to ji raní, moc, moc raní…“ prohlédla si svou pravačku zvědavýma očima. „Já mám sedm prstů? Tsume mladší! Krize! Tři mi upadly!“ čapla Hanu za rukáv a tlačila jí svou hnátu před obličej.

„Naopak jsi o dva v plusu,“ upokojila ji trpělivá Inuzuka. Obě ženy se vymotaly z davu a nyní si volně kráčely Konohou, kdy jedna se kvůli slabosti v nohou a tíze na hrudi opírala o tu druhou.

„Aha… tak to je pak všechno v pořádku… hi hi… mám prstů na rozdávání! Hej!“ rozkřikla se na nikoho konkrétního. „Komu chybí pastelky, stavte se u mě! Kurz je jedna ku jedné! Flaška saké za ukazovák!“ mžourala k stále se zmenšujícímu davu. „Proč je dole nahoře a nahoře dole?“ vysmekla se Haně a sekla sebou o zem. Veterinářka ji nestačila včas zachytit.

Klekla si vedle ní a položila si její hlavu na klín. Několikrát ji poplácala po tváři. Zdálo se, že ztratila vědomí. „Ale no tak! Co si teď s tebou mám počít?“ zabědovala zoufalá Hana.

„Tady jsi!“ křikl kdosi na okraji chuchvalce dobře se bavících lidí. Inuzuka se otočila za zdrojem onoho zvolání a zbledla na tváři. Shizune, jejíž tmavé kimono postrádalo pásek, na ni vrhala vražedný pohled, pěsti sevřené a paže po stranách lehce odhaleného těla. Její líce rudé a bezpochyby ne kvůli stydlivosti. „Teď hned si promluvíme! O nás!“ dupla si řádně opilá sekretářka ještě více ožralé pijavice.

„A nezmlknu, dokud mě nevyslechneš! Je mi jedno, že nám oběma ztropím scénu! Někdo mi ukradl pásek, děcka mě očumují a už asi deset chlapů mi sáhlo na prsa, aby zjistili, zda jsem plochá baba, či zženštilý kluk! Budu mluvit, ať se ti to líbí, nebo ne!“ ječela dál a nezdála se v náladě na rozumnou diskuzi.

„Shizune, jsi nepříčetná,“ zrudla na lících tentokrát Hana a nikoli kvůli alkoholu, tomu se celý večer poctivě vyhýbala. „Nechceš počkat na zítra? Až vystřízlivíš?“ navrhla jí, i když tušila, že nepřijme ne jako odpověď.

„Další odklad! Už mě z tebe bolí hlava! Tak jsme se jednou opily a užily si! To je toho! Já jsem na chlapy a ty taky, nic to neznamenalo! Nevidím důvod, proč bychom kvůli tomu už více nemohly být kámošky!“ její poodhalený hrudník zběsile stoupal a klesal. Funěla a její pohled metal jiskry.

„Cítíš se lépe?“ zeptala se Hana, když ji nenapadla lepší fráze, jak pokračovat.

„Chce se mi blít, ale to je chlastem. Jinak… jo… je mi skvěle,“ přikývla o něco klidnější a vyrovnanější žena. „Potřebovala jsem to dostat ven… a tohle asi taky,“ předklonila se a vypustila svůj oběd na prašnou silnici, jen kousek před svoje nohy.

„O, bože. Proč já?“ povzdechla si Hana, než položila Tsunadinu hlavu na zem a přistoupila vedle Shizune, která zrovna vydávala pestrou paletu bolestných a zvířecích zvuků.

„Potřebuješ s nimi pomoct?“ odnikud, doslova ze stínu, se vynořil ninja v kapuci, slunečních brýlích a s vysokým límcem kolem krku.

„Ahoj, Shino. Ani netušíš, jak ráda teď vidím někoho, kdo ještě dokáže stát rovně a bez opory,“ usmála se vřele a potajmu si oddychla. Aburame zvedl Pátou a v náručí si ji upravil na styl nevěsta. Hana pomohla Shizune na nohy a obě se dobelhaly k jedinému příslušníkovi toho drsnějšího pohlaví zde. Společně se pak vydali směrem k bytu bývalé Hokage, kde se domluvili, že vyřízené baby uloží do postelí. Po cestě vypukl příšerný liják, aby si chudáci náhodou nemysleli, že jejich vykoupení bude zdarma.

Když svůj heroický úkol naplnili, usadili se oba v kuchyni, kde si oddechli. Jejich mokré hadry odkapávaly přehozené přes topení. Do ručníku zabalená Hana zvažovala, zda se ještě vrátí na slavnost, ale rychle tuhle myšlenku vypudila z hlavy, za jeden den si užila až moc.

Shino, zakrytý jen relativně suchými ninja boxerkami a svými slunečními brýlemi, otevřel lednici, ve snaze najít něco drobného na zub. Jediné, co na něj v bílé plechové krabici chladu čekalo, byl hlávkový salát, dvě okurky, mrkev a asi deset lahví saké o různé plnosti od zcela prázdných, až po téměř do poloviny plné.

Sáhl tedy po rýžovém vínu, sám už byl z dnešního dne na prášky, vzal hned dvě lahve a vrátil se za Hanou, která právě hlavou lehce mlátila o stůl. Nabídl jí svůj lahodný objev, ale slečna ho s vděkem odmítla. S alkoholem nikdy neměla dobré zkušenosti. Naposledy, když se opila, skončila v posteli se svou nejlepší kamarádkou.

Shino se však neostýchal a začal do sebe nápoj slibující úlevu mysli lít jakoby šlo o vodu. Lokal ho zběsile a tak se stalo, že celý obsah flašky proletěl jeho hrdlem v téměř rekordním čase. Hana nevydržela ho jen sledovat a tak odzátkovala saké vlastní. Prvně se ostýchala, ale nakonec Shinovo tempo dohnala a ztrátu, kterou během svého náskoku nastavil, obratně smazala.

…

Někdo zaklepal na dveře. Tsume se plánovala zvednout z gauče, na kterém ležela, ale když zaslechla, jak její syn peláší otevřít, povolila vyčerpané svaly a znovu se zachumlala do polštářů svého milovaného kusu nábytku.

„Už jdu, už jdu!“ oznamoval své úmysly až zbytečně nadšený mladík během své krátké cesty přes obývák. Akamaru za ním dlouho nezaostával. Jeho oháňka kmitala jako splašená.

Kiba se zastavil přede dveřmi. Narovnal se v zádech. Ještě naposledy se skoukl v na stěně visícím zrcadle. Jeho vrabčí hnízdo na hlavě stále divoké a zašmodrchané, ale co naplat. Červené tričko téměř čisté, až na jednu skvrnu od psích slin, za kterou může menší šarvátka s bílou koulí chlupů pár minut nazpět. Černé kalhoty, když nepočítáme tři díry způsobené taháním a kousáním jisté nejmenované čtyřnohé bestie, vcelku ušly.

A je to tady! Mladík nabral kuráž, nadechl se a vzal za kliku. Už se více neovládal, neb ho uchvátila nedočkavost, a proto spustil své natrénované uvítání. „Ahoj, Hinato. Tak rád tě zase vidím. Je to už docela dlouho, jak ses…“ ztratil slova nad tím, co na něj za dveřmi čekalo, „m-měla?“ jeho hlásek zmatený a otřesený.

„Co ti tak trvalo!“ vyštěkla na Kibu od hlavy až k patě promáčená, malá a už od pohledu tváře pekelně vytočená holka. „Stojím tady na mrazu! Chodidla už ani necítím! Jestli kvůli tobě dostanu rýmu, nakopu ti zadek!“ bědovala vášnivá brunetka navlečená v béžovém kimonu dál a vůbec se neunavovala.

„To se sluší, nechat slečnu na dešti! Tohle je sváteční oblečení, ksakru! Je zničené! Zaplatíš mi ho! A co moje boty! Máte před barákem louže, díry jako po výbuchu a bláto! Můžu je rovnou vyhodit!“ mávala rukama nad hlavou, stále jí toho mnoho leželo na srdci.

„A rovnou vám říkám, že tady nic uklízet nebudu! Vařit tobě, ani nikomu jinému, nehodlám! Nevím, jak se drží mop, a na psy jsem alergická! Blechy nesnáším, a jestli máš vši okamžitě ode mě odstup o dva metry dál, jinak tě praštím!“ funěla a vzdychala, úplně rudá v obličeji.

Kiba jen tupě stál ve dveřích a nemrkal. Jeho výraz zmatený a popravdě i lehce zděšený. Prohlédl si ono drzé tintítko ještě jednou, bedlivě a důkladně. Došel k závěru, že tahle krvelačná fúrie rozhodně Není jeho Hinata. Zabouchl tedy podrážděné Hanabi dveře přímo před očima a ohlédl se za Tsume. „Mami! Poslali nám sem špatnou Hyuugu! Vzkaž hlavě klanu, že požaduji výměnu!“