Minatův příběh lásky - Kap. 20 (2. část)

Minato se rozhodl zaútočit. Slyšel dost a lepší šanci, teď když povolila jejich pozornost, už nejspíš nedostane. Tasil kunaie a skočil mezi nic netušící osmičku Oblačných. Pohyboval se tak rychle, že překvapení shinobi nedokázali sledovat jeho pohyb.

První z únosců padl k zemi s rozseknutým krkem. Z rozšklebené rány se proudem valila krev. Minato si ho dál nevšímal. Jeden z kunaiů mrštil po dalším z ninjů. Na tři metry nemohl minout. Zasažený klesl na zem s vlhkým bubláním, jak mu krev zalévala plíce. Kunai mu probodl hrdlo a mladičký ANBU se utopil ve vlastní krvi.

Sotva se zhroutil, jeho druzi se konečně probrali z ohromení nad překvapivým útokem a pustili se do boje. Minato nyní musel dostát svému bojovému jménu Žlutý blesk.

Skrčil se před seknutí katanou, půlobratem podkopl nohy nejbližšímu muži a ještě než dopadl, přibil jej kunaiem k zemi. Koutkem oka spatřil postranní kop mířící mu na hlavu a v posledním okamžiku použil Hiraishin. Neobjevil se daleko, jen se přesunul o půl metru, ale stačilo to, aby unikl útoku. Vrhli se na něj jako vzteklí psi.

Zablokoval úder pěstí, chytil ruku svého soupeře a zkroutil ji. Vzápětí mu uštědřil tvrdý úder loktem do obličeje a další do krku. Kolenem nakopl ninju do spodní části hrudi. Zpola bezvědomý ANBU se neměl sílu bránit. Vysoký černoch na Minata vztekle zaútočil. Žlutý blesk se otočil a svoji poslední oběť použil jako štít.

Nešťastník se několikrát otřásl pod nárazy shurikenů a bezvládně schlípl blonďákovi v rukou. Minato jej tedy pustil. Uhnul před několika údery, vyskočil, rukama se zapřel o ramena muže, jenž na něj vrhl shurikeny a odrazil se. Ve vzduchu se přetočil a saltem unikl z obklíčení.

Vrhl několik hvězdic, aby si nepřátele udržel od těla, ale bezvýsledně. Do jednoho je odrazili. Ale i tak nelitoval. Nyní se dostal blíže ke Kushině, která se krčila u stromu a snažila se vyhnout případnému boji.

„A co teď, chlapečku?“ zasmál se únosce. „Pár z našich si sice vyřídil, ale ještě si nevyhrál. Pořád jsme v přesile.“

Minato mlčel a šetřil dechem. Za tu chvilku oddechu byl vděčný. I přes svoji rychlost a obratnost utržil několik ran. Nebylo to nic vážného, ale cítil je.

Kráčeli dlouho a každých pár kroků upustila vlas. Celou cestu se modlila, aby pátrací týmy našly tak nepatrnou stopu, kterou zanechávala. Udělat nějakou výraznější se neodvážila. Už takhle trnula hrůzou, že únosci objeví, co dělá.

S každým krokem, kterým se vzdalovali od Konohy se její víra v záchranu vytrácela. Když narazili na druhý tým Oblačných, poznala, že prohrála. Teď už nemá šanci. Osm párů očí ji spolehlivě uhlídá. Slyšela jejich rozhovor a nadávala si do hlupáků. Kdybych zůstala ve vesnici, nemohli by na mě. Přes bariéru by se nepozorovaně nedostali a pak by je zlikvidovali naši ANBU.

Z nenadání si všimla temného stínu mezi záložním týmem a několik z nich se v krvi poroučelo k zemi. Odskočila od svých únosců a přikrčila se. Jednala instinktivně. Nebyla schopná bojovat, proto se musela dostat z bojové zóny. Její nečekaný odskok a zjevení se nenadálého útočníka natolik překvapilo shinobiho, jenž držel její provaz, že jej upustil.

Na krátký okamžik zahlédla útočníkův obličej a málem se jí zastavilo srdce. Svoji tisíckrát prokletou pitomostí ohrozila jediného muže, kterého kdy mohla milovat.

„Minato, proč?“ zašeptala. „Proč jsi přišel?“

Něco v jejím nitru jí nabízelo odpověď, ale nedokázala v ní věřit. Vždyť ho málem zabila a nebýt jeho pohotového zásahu, zabila by i jeho nejlepšího přítele. Nemohla proto uvěřit tomu, že by pro ni přišel.

Vytřeštěnýma očima a zatajeným dechem sledovala jeho předem prohraný boj. Nemá šanci. Je jich tu příliš mnoho a on je sám. Minato, proč jsi sem chodil? Tichý hlásek v ní ji napomenul. Viděla ho bojovat, ví jak moc je dobrý. Musí v něj věřit, jinak si sama nezaslouží záchranu. Zastyděla se. Přeci jen, byla s ním v jednom týmu a měla by věřit v jeho sílu.

Každá rána, která na něj dopadla, ji bolela možná víc než jeho. Zuřivě cloumala svými pouty, aby se k němu připojila. Mám-li zemřít, tak ať je to po jeho boku. Pevný provaz však nedokázala přetrhnout, ani se z něj vysmeknout. Akorát si rozedřela kůži na zápěstí.

Uslyšela chladný hlas velitele ANBU jenž ji unesl a ač nerada, musela s ním souhlasit. Minato si tentokrát ukousl příliš velké sousto.

Pečlivě sledoval zbylou čtveřici. Vyčkával jejich příští pohyb. V pohotovosti, s reflexy vybroušenými do smrtícího ostří a svaly napjatými, připomínal šelmu připravenou ke skoku.

Někteří Oblační pod tíhou pohledu jeho očí planoucích chladným smrtícím vztekem bezděčně ucouvli. S někým podobným se ještě nesetkali.

„Na co čekáte, vy bando zbabělců?!“ zařval jejich vůdce. „Na něj!“

Jeho křik jim dodal odvahy. Pořád jsou přeci čtyři proti jednomu. S řevem na něj zaútočili. Ani Minato nezaváhal. Vrhl proti nim několik kunaiů, ale snadno je odrazili nebo se jim vyhnuli. Blonďák se však jinak nepohnul. A mám vás! Když už byli takřka u něj, zmizel. Ozvalo se několik překvapených výkřiků.

Než stačili zjistit, kam se poděl, vrazil mezi ně jako jestřáb mezi vrabce. Předloktím zablokoval seknutí na krk a útočníkovi prudkým kopem zasáhl koleno. Ozvalo se praskání lámající se kosti a do korun stromů se vznesl výkřik plný bolesti.

Srazil zmrzačeného muže k zemi a vykopl. Shinobi, který na něj útočil katanou, inkasoval tvrdou ránu do obličeje, až odvrávoral několik kroků zpět a zpola v bezvědomí se zhroutil. Pustil jej z hlavy, neboť se na něj vrhl velitel únosců. Hřmotný černoch jej rychle zatlačil do obrany.

Minato rychle poznal, že jeho protivník je mistrem v taijutsu. Měl plné ruce práce s odrážením a blokováním úderů a kopů. Dost jich však prošlo jeho obranou a ANBU z Oblačné otloukal mladíka ze všech stran, než se stačil vzpamatovat a teleportovat se pryč.

„MINATO!“ zaječela Kushina někde za jeho zády.

Nezaváhal. Aniž by nad tím přemýšlel, otočil se a hodil jeden ze svých kunaiů. Na dva metry se nemohl netrefit. Zaznělo ostré puknutí lebeční kosti, jak se nůž zabodl do středu čela muže, který se chystal Minata probodnout zezadu.

Blonďákovi po zádech projela ostrá bolest. Než však stačil zjistit, co se stalo, padal na zem a vůdce únosců na něj útočil rukou světélkující raitonem. Zhluboka se nadechl, nasátý vzduch napustil větrnou chakrou a prudce vyfoukl. Větrný živel zasáhl shinobiho do hrudi, kde vyryl hluboký kráter. Minato použil Hiraishin, aby útoku umírajícího ninji unikl. Sotva zmizel, jeho protivník dopadl na zem a ruka obalená raitonem se zabořila několik centimetrů do měkké lesní půdy.

Zbývající dva muži z Oblačné otřeseně zírali na zakrváceného mladíka. Nedokázali pochopit, co se v posledních několika minutách stalo. Vedli zajatkyni a najednou mezi ně vtrhl tento mladíček a většina z nich ležela v krvi.

„To je Žlutý blesk z Listové,“ vyhrkl muž se zlomeným kolenem, jemuž teprve teď došlo, proti komu stojí.
„Musíme misi dotáhnout do konce,“ zavrtěl hlavou poslední bojeschopný ANBU. Z kopu do obličeje se již vzpamatoval a nyní jen sledoval překvapivý vývoj situace.

Tušil, že tady nejspíš složí kosti, ale vrátit se do vesnice a před Raikageho s prázdnou? Při té představě se otřásl. Ne, misi musí dokončit stůj co stůj.

Než však stačil cokoliv podniknout, před ním se z ničeho zhmotnil blonďatý ninja a v dlani pravé ruky mu zářila koule rotující chakry. Poslední, co shinobi z Oblačné spatřil před tím, než mu Rasengan rozerval hrudník, byl ledově chladný pohled očí planoucích nenávistí.

Nyní obrátil svoji pozornost k zmrzačenému muži, který se snažil s kňouráním odplazit pryč. Minato se necítil milosrdně. Nenechá nikoho uniknout. V měsíčním světle se zalesklo ostří kunaie v jeho ruce. K noční obloze se vznesl výkřik plný hrůzy a bolesti. I ten však záhy odezněl a lesem zavládlo hrobové ticho.

Nehybně stál uprostřed krví zalitého bojiště. Okolo něj leželo osm mrtvých a o kus dál klečela Kushina, která celou tu scénu sledovala s vytřeštěnýma očima. Zhluboka dýchal. Snažil se uklidnit. Zachránil ji a všichni únosci se odebrali do říše duchů. Už nebylo s kým bojovat. Jeho touha po pomstě běsnící po krvi únosců se vytrácela. Stejně tak i adrenalin. Cítil, jak se začínají ozývat utržená zranění. Zatím jich však nedbal. Jen šrámy, podlitiny a lehká říznutí. Ani si neuvědomoval, kdy k nim přišel.

Přešel ke Kushině a zbavil ji pout.

„Proč? Minato, proč?“ zašeptala, když se k ní sklonil.

Vrhl na ni zvláštní pohled, ale rychle uhnul očima. Zamrkala, aby se zahnala slzy, jež se draly ven, ale marně. Přestálý strach a následná úleva udělaly své. Rozeštkala se a dva praménky slz jí začaly kanout po tvářích.

Minato vedle ní ztěžka klesl na kolena. Uchopil její tvář do dlaní a jemně je setřel. Zpola překvapeně, zpola zmateně na něj pohlédla.

„Proč?“ zašeptala znovu. „Proč jsi pro mě přišel?“
„Řekl jsem ti to už v zemi Sněhu,“ odvětil ztěžka blonďák a odvrátil svůj pohled. „Miluju tě.“

Nemohla uvěřit tomu, co právě slyšela. Něco v ní povolilo a celým tělem se jí rozlétl dosud nepoznaný hřejivý pocit takové intenzity, až se bála, že ji roztrhne.

„Pitomče!“ zaječela a tvrdě ho udeřila pěstí do obličeje. „Mohl jsi umřít!“

Na mladíkově tváři se rozhostil zmatený, nechápavý výraz. Vzápětí jej objala tak prudce, až hekl. Věděla, že jej svojí prudkou změnou chování naprosto vykolejila, ale nemohla jinak. Vzápětí se mu schoulila v náručí. Podívala se mu do tváře zkropené krví nepřátel.

„Jak jsi mě našel?“ špitla.
„To tvé vlasy. Tvé rudé vlasy, které jsi zanechávala na cestě. Staly se mou červenou nití naděje, že tě ještě někdy uvidím,“ odvětil a pousmál se.

Poslední zbytky nenávisti, které snad vůči němu ještě chovala, shořely v návalu všestravující lásky, jež v ní zabouřila jako uragán.

Odtáhla se od něj, aby mu mohla pohlédnout zpříma do tváře a zjistit, zda to míní upřímně. Jediný pohled jí napověděl, že mladík myslí svá slova naprosto vážně.

S výkřikem jej prudce objala a nechtěně do něj strčila. Minato, jenž nečekal tak prudký projev náklonnosti, skončil na zádech a zasykl bolestí, která vystřelila z utrpěných zranění. Rusovláska jej vášnivě políbila, nedbaje toho, že na mladíkovi leží.

„Já tě tak miluju, Minato,“ vydechla a do tváří jí vstoupil krvavý ruměnec.

Mladík něžným pohybem uchopil neposedný pramen vlasů, který jí spadl do obličeje. Chvíli si s ním hrál, než jej zastrčil za dívčino ucho.

„Zbožňuju tvé vlasy,“ zašeptal a políbil ji.

Nyní již bez ostychu a obav, které cítil v zemi Sněhu. Opětovala jeho polibek se stejnou vášnivostí, jakou v ní bouřila nově probuzená láska.

„Tohle mi už nedělej,“ pronesl naprosto vážně.
„A co jako?“ zmateně na něj pohlédla.
„Tohle všechno,“ odvětil. „Víš, jaký jsem o tebe měl strach?“
„Mrzí mě to,“ špitla zkroušeně.
„Už se stalo,“ hlesl stejně tiše jako ona a políbil ji. „Nemá cenu se tím už trápit. Ale už to nedělej.“
„A už tě nenechám bydlet samotnou,“ šeptal mezi polibky. „Přestěhuješ se ke mně. Chceš?“
„To jako… že… Minato?“ vydechla užasle a zvedla k němu tázavý pohled svých zářících očí.
„Přesně tak,“ přikývl a znovu ji políbil.

Odpověď, kterou mu dala svými rty, jej v nitru katapultovala až ke hvězdám. Její žhnoucí tělo se k němu tisklo s nečekanou vášnivostí. Tiskl ji k sobě se stejnou intenzitou. Musel ze sebe nějak vyventilovat strach a napětí z boje.

Vášnivý polibek je zanechal bez dechu, ale nyní měli jasno. Ať už se mezi nimi řeklo či učinilo cokoliv, nyní to bylo zapomenuto. Minato si v duchu oddechl. I když věděl, že život s rusovláskou nebude jednoduchý, nelitoval. Naopak. Těšil se na to. Už nikdy ji nespustím z očí.

„Ty, Kushino,“ zamručel po chvíli, „co kdybys ze mě slezla?“

Dívka s rozpaky opustila své místo v jeho náručí. Posadil se a vytáhl provizorní lékárničku. S její i rusovlásčinou pomocí si ošetřil šrámy a říznutí a ovázal i rozedřená zápěstí své milované. Po té se postavil na nohy a protáhl se. Mimoděk si všiml, že na východě již vyšlo slunce a rozehnalo noc. Nový den, nový začátek. Příslib nové naděje. Natáhl ruku ke Kushině, dosud sedící na zemi.

„Pojď, půjdeme domů,“ vybídl ji.

Věnovala mu stydlivý, něžný úsměv a chopila se nabízené ruky. Postavila se, ale slabostí se jí podlomila kolena. Než stačila klesnout k zemi, zachytil ji. Zvedl dívku do náručí a vyhoupl se do koruny stromu. Tudy to bude rychlejší. Vrhla na něj omluvný pohled.

„Promiň,“ špitla.
„Nic se neděje,“ odvětil. „Odpočívej. Teď už bude všechno v pořádku. Jdeme domů.“

Epilog

Takashi seděl ve strážnici a řešil dilema. Na jednu stranu se strašně nudil. V Konoze byl klid. Slunce příjemně hřálo a lidé chodili po nákupech či návštěvách a tiše se bavili, krom bandy dětí, které se honily a pokřikovaly na sebe. Mladíkův kolega, se kterým držel ve strážnici službu, pokojně dřímal, ukolébán klidem okolo. Dneska tu vážně chcípl pes.

Na druhou stranu si dělal starosti o své přátele. Minato byl už dva dny pryč a nikdo o něm nevěděl. Ani o Kushině. Pátrací týmy vyslané Třetím se vrátily s prázdnou. Navíc, zprávy, které prosákly do Konohy mu na klidu taky nepřidávaly.

Černovlasý mladík občas hodil okem po přístupové cestě k bráně, ale většinou byla prázdná. Jen občas se na ní někdo objevil. Teď jej to, co spatřil, přimělo protřít si oči a podívat se znovu.

Tu dlouhou, jako oheň rudou hřívu si nešlo splést. Kushina! A vedle ní kráčel jeho blonďatý přítel. Takashi se podíval znovu. Tak to mě podržte! On to dokázal! A… Oni se drží za ruce?!

S jásavým výkřikem, který vytrhl jeho kolegu z dřímoty, vyskočil ze strážnice a vrhl se v ústrety svým přátelům. Než se navrátilci stačili vzpamatovat, sevřel je v medvědím objetí. Vzápětí je pustil.

„Jsem tak rád, že vás oba vidím,“ jásal. „Jste v pořádku?“

Minato se podíval na dívku po svém boku a vyměnil si s ní něžný úsměv. Teprve pak se podíval na svého kamaráda.

„V naprostém,“ odvětil.
„Máš to ale štěstí,“ zabrblal Takashi naoko závistivě, ale vzápětí zvážněl.
„Minato, no nevím, co je na tom pravdy, ale nejspíš bude válka!“

Zamilovaný pár si vyměnil znepokojené pohledy.

„Válka?“ podivil se blonďák. „Nepřeháníš trochu?“
„Jak to myslíš?“ přisadila si Kushina.

Takashi na ni vrhl zvláštní pohled a najednou nevěděl, kam s očima. Pak se zhluboka nadechl, rozhodnut to říct, tak jak to slyšel.

„Je mi to moc líto, Kushino. Já… já nevím… jak… Země Víru i Skrytá Vířivá byly zničeny. Prý to nikdo nepřežil!“