Takara 06

Bolelo to. Trochu mě zamrzelo to, že jsem se Kibovi vysmála do tváře, když jsem sama věděla, že se mnou to v pořádku není, ale nebudu si hrát na chudinku. Ty informace si musí nechat uležet v hlavě a trochu protřídit, jinak by mě litoval. A do té doby mu je třeba ukázat, že já litování nepotřebuju, a že jsem pěkný číslo na to, aby se o mě staral.
A potom, jak se mě zeptal ten… Terru, jestli jsem jeho přítelkyně!
Proč si sakra všichni myslí, že jsem jeho přítelkyně? Lidi, otevřete oči! My se dřív zabijeme, než abychom byli spolu. Jsme jako kočka a pes, nebo jako šelma a dravec… vzájemně si lezeme do zelí. A navíc si to musí myslet někdo, jako je on.
Uslyšela jsem zase volat ten otravný hlas, co byl snad všude!
„Ehm?“ připomněla jsem se, když na sebe dobrou půl minutu čuměli.
„Co?“ podívali se na mě oba.
Jo, jasně, co asi… Hrajte si na blbý!
„Tak například: Ty jsi pro něj kdo?“ usmála jsem se na něj mile a ukázala k tomu paku.
Vypadal mile, sympaticky. Někoho mi tak nějak matně připomínal, ale to musel být omyl. Někoho takového bych si zapamatovala.
Kiba se jenom zašklebil jako by viděl hnijící rybu. Oplatila jsem mu pohled naprosto stejný, až se ozval smích od toho mezi námi.
„Já jsem Kibův bratranec,“ usmál se na mě svůdně, až jsem zamrkala a došla mi slova.
Cítila jsem, jak se mi tváře začali hořet. Byl vyšší než já, asi tak jako Kiba. Měl střapaté hnědé vlasy delší, jak Kiba. Byl celý oblečený v černé až na šedou mikinu. Na tvářích měl znaky klanu Inuzuka a jeho rty, byli roztažené v úsměvu tak, že jsem viděla řadu bílých zubů, které vypadali celkem ostře. No… Kiba štěká, ale zatím nekousal. Uvidíme, co je tohle za pejska.
„Takaro, jdi si dát radši šlofíka, než se tu zhroutíš jako domeček z karet! Anebo nedej bože se neproměníš v rajče z toho, jak tu rudneš!“ zabručel Kiba, načež se Terru zachichotal.
„Jo jasně. Tak aspoň příště nevlítni do hořícího baráku! A nezůstaň tam sedět, aby tě nemusela zachraňovat nějaký rajče, co si bude spokojeně hovět na tvým hrobu, kdyby to nestihlo v čas!“ zavrčela jsem nazpátek.
Pche… to je takovej otrava!
„Že já se s tebou tahal do tý prokletý nemocnice! Měli si tě tam nechat a dát ti to v mozku do pořádku!“ zavrčel na mě.
Probíhala mezi námi elektřina a výboje, z toho, jak jsme se zase připravovali na hádku. Jenže jsem si to nemohla dovolit. Měl pravdu, měla bych si lehnout a pokusit se nabrat trochu síly, než tu zase zkolabuju. A to mě na tom štvalo nejvíc… to že měl pravdu a já mu to nemohla vyvrátit.
„Stůj si za svým, osle!“ zabručela jsem a vydala se ke schodům.
„Jo a pokud možno, byl bych ti vděčný, kdybys takhle stahovala uši a ocas častěji!“ zavolal za mnou.
Ano, kopni si. Do mě, prosím, jsem volná.
Neotočila jsem se na něj, ale slyšela jsem, jak mu po cestě, k brance Terru říká, že to nebylo hezké.
Viděla jsem Kibu, jak se na ulici ještě otočil a střelil pohledek k mému oknu. Když mě zahlédl, otočil se a vydal se dál.
Přešla jsem k posteli a svalila se na ni do klubka. Bolelo to. To ve mně, co mi ničilo život. V pokoji byla tma a doléhalo sem jenom světlo z ulic. Pouliční stínu na mě a posteli tvořili kreace a já v nich poznávala výjevy z minulosti. Viděla jsem hady, jak se platí po posteli a snaží se mě lapit. Viděla jsem svíjející se osoby od bolesti. Slyšela jsem jejich křik, jejich utrpení. Musela jsem se posadit a rozsvítit lampičku při posteli. Mně se to nezdálo, já je slyšela. Šlo to od velké skříně v protějším prvém rohu.
Dech se mi zasekával a já cítila, jak se mi srdce roztlouklo při pomyšlení, že mě našli. Že mě zabije, že to tu skončí. Rychle jsem vstala z postele a postavila se před skříň. Aspoň nebudu utíkat jako srab.
Nádech, výdech… a opakovat.
Zaslechla jsem uštěpačný smích. Byl to ostrý a průrazně čistý tón, co dráždil mé ušní bubínky.
„Hoshi… tak rád tě znovu vidím… Ano, cítím to. Bojíš se smrti, bojíš se toho neznáma.“
Byl tu, Orochimaru. Prudce jsem se otočila.
„Jak jsi mě našel?!“ zavřískla jsem.
„Hoshi… vidím tě pořád, mám tě vždycky nadosah ruky a ty si toho nikdy nevšímáš,“ zasmál se znovu.
Ten odporný zvuk jsem nenáviděla. Cítila jsem, jak se mi o nohy ovíjí něco lesklého, hladkého, ovšem ne slizkého. Nemusel jsem se dívat dolů, ale chtěla jsem ty bílé potvory vidět. Měl pravdu, smrti jsem se bála a vidět je, jak se mi omotávají po těle…
Cítila jsem, jak se mi do očí tlačí slizy, když se mi omotal kolem krku a začal škrtit. Nemohla jsem křičet, hlasivky jsem měla nefunkční a vůle byla ta tam. Cítila jsem strach a jedině strach, jenže v krku mě pálilo, jak bych křičela, vřískala na celé kolo už hodnou chvíli.
Orochimaru si pohled na mě užíval a ruku mi dal na pravou tvář.
„Hoshi…,“ šeptal.
„Hoshi...“
„Hoshi!“
„Hoshi!“
„HOSHI TAKARA!“ jeho hlas se změnil. Jeho tvář měnila rysy a jeho černé vlasy se zkrátily a nabrali čokoládově hnědou barvu.
„HOSHI, PROBER SE!“ Kiba se mnou třásl jako o život a ve tváři měl vepsanou únavu i úlek.
Měl holou hruď a jenom černé pyžamové kalhoty. Co tady dělal? Neměl být venku? Kde je Orochimaru? Dokonale jsem si pamatovala ten stisk okolo krku. Jeho hlas.
„Co se stalo? Jsi v pořádku?“ ještě trochu se mnou zatřásl, aby mě zcela uvedl do reality.
„J-Já nevím…,“ hlas se mi dral z hrdla jenom stěží.
„Křičela jsi ze spaní.“ řekl mi na vysvětlenou, ale stále nepouštěl má ramena.
„Z-Zdálo se mi o Orochimarovi… Byl tady…,“ zašeptala jsem.
Kiba mě pustil a sedl si na kraj postele, kde si promnul oči a poškrábal se na zátylku. Mrkla jsem na hodiny. Byli dvě ráno.
„Fajn… běž se osprchovat a potom si lehni, byl to jenom sen, Orochimaru ani nikdo jiný z jeho poskoků tu není, takže žádnej strach,“ řekl jen a vstal k odchodu, ale já viděla, jak to tu kontroluje. Jak hodnotí, jestli tu náhodou někdo nebyl. Slyšela jsme zabouchnout dveře naproti, tedy jeho pokoje, když odešel.
V koupelně jsem se neustále otáčela ke dveřím a čekala, kdy ho tam uvidím. Když jsem čuměla do stropu ležíc na posteli, čekala jsem, kdy ti hadi znovu přilezou. Dneska už neusnu, to bylo jisté.
Posadila jsem se a nakonec se rozhodla, že půjdu dolů. Tady jsem se bála. Oblékla jsem si mikinu a vlasy zapletla do naprosto neúhledného copu. Bylo mi to jedno.
Seběhla jsem potichu schody dolů a šla do obývacího pokoje, kde jsem vyšla dva schody k jídelnímu stolu a pokračovala od něj další tři kroky k ledničce.
„Jestli chce vydrancovat ledničku, tak to nedělej jako zloděj, ale jako normální člověk,“ protáhl otráveně.
„Normální lidé nemusí dupat jako sloni, jestli myslíš tohle,“ dál jsem zkoumala obsah chladničky.
„Uhni,“ odstrčil mě bokem a otevřel mrazák.
„Co to děláš?“ podívala jsem se na něj nevěřícně.
„Chci z toho jídla taky něco mít a nechat tě tu samotnou, neměl bych nic,“ dál vyndával věci na stůl, jak z mrazáku, tak ze skříněk, poliček, a všeho kolem.
„V druhém šuplíku je mixér,“ ukázal mi a já ho tedy vytáhla ven a zapojila do zásuvky.
„Čokoláda, jahoda, vanilka, pistácie?“ podíval se na mě.
„Co?“ nechápala jsem.
„Prostě si vyber a zbytečně se neptej!“ zahudroval si pod nosem, že mu bylo stěží rozumět.
„Pistácie, čokoláda,“ odpověděla jsem s pokrčením ramen a dál se dívala na to, co dělá.
Znovu mě odstrčil svým tělem jako bagr, aby se dostal k mixéru. Šťouchla jsem ho nazpátek. On mi zaryl loket do žeber na oplátku a já jeho zase odstrčila na konec kuchyňské linky do tvaru U, až narazil bokem na protější část linky.
„Hele!“ zavrčeli jsme jednohlasně.
Beze slova jsme se vrátili k tomu, co jsme dělali předtím a já jen zvědavě nakukovala, co se bude dít dál.
Potom se na stole objevili dva milkshaky, mi začal házet nějaké balíky jídla, až jsem neviděla na cestu a tlačil mě rukama do zad směr pohovka.
„Kvůli tvým krásným hlasivkám, které znějí jako od staré babky, když si je snažíš vyřvat, už spát nemůžu, takže si můžeš děkovat za mou přítomnost,“ zavrčel.
„Zmlkni, ty kulináři, co neví, že se mu připaluje popcorn v mikrovlnce!“ svalil mě na gauč.
„Doprčic, to jsi to nemohla říct dřív?!“ vyjel na mě, no já mu odpověděla vypláznutím jazyka a hned se ujala ovladače, aby se neopakovalo to z rána.
Slyšela jsem jeho klení, no na to, jakou dobu to tam bylo, zachránil ohromnou část. No, bylo to báječný, to vám zase lhát nebudu. Já si pila svůj milkshake, jedla popcorn, chipsy a on… hledal ovladač. Bylo to velice k popukání, no věřili byste.
Zapnula jsem televizi a v tom momentě jsem ucítila ohromnou váhu, která na mě bez rozmyslu padla.
Bojovali jsme o ten mocný přístroj, jako o holý život, až jsme už ani nebyli na sedačce, ale na zemi, kde jsme se kopali, škrábali, kousali, za jediným cílem. Aby ten ovladač nedostal ten druhý.
„Můj dům! Mám na něj právo!“ začal.
„S tím si můžeš jít někam, blbče!“
Ucítila jsem bolest, když mi zaryl koleno do břicha a já ho loktem bouchla do hlavy. Byli jsme živí uzel, který se snažil rozplést a protože tady náš pán demonstroval hrubou sílu, přitlačil mi zápěstí k podlaze a sedl si na mě. Tedy… kdyby to udělal celou vahou, to bych tu umřela, ale udělal to dost na to, abych se nemohla hnout, jeho shodit, ale taky se nadechnout, což byl trochu problém. Kopala jsem kolenama do jeho zad, no s ním to nehnulo.
Uklidnila jsem se a snažila se nadechnout, jenže mi víceméně seděl v okolí břicha a to už to jde dost špatně. Jeho pohled se ubíral k ovladači, který jsem stihla pře uvězněním dostat, co nejdál od nás.
„Fajn, uděláme kompromis!“ zavrčel na mě a já pozvedla obočí.
Znělo to zajímavě, obzvlášť, kdyby mi nabídl přísun vzduchu.
„Vyberu tři filmy a ty zvolíš ten, na kterej se budeme koukat.“
Chtěla jsem mu odpovědět, že jo, že toto přijímám, ale ruce mu brněli a zatmívalo se mi před očima z toho, že se mi neokysličovala krev. Doufala jsem, že jsem hlavou potřásla dost na to, aby to bral jako souhlas a zdálo se, že ano, protože jsem ucítila, jak se mi kyslík, žene do krve, když jsem se konečně zhluboka nadechla.
Vstal a přešel ke skříni, která vyla plná DVD.
„Máme tu Anabelle, Sinister a nebo Kruh?“ podíval se na mě.
„Ty se chceš dívat na horrory?“ no tak to by mi chybělo, z jednoho jsem právě vylezla, když jsem se vzbudila a měla bych se dívat na další?
„Nemáš tu třeba… Popelku, anebo třeba ten hrozně nudnej hit Frozen?“ vstala jsem ze země.
Podíval se na mě, jako na blázna.
„Ne,“ no, co jsem mohla čekat za odpověď, že?
Sedla jsem si na pohovku a přečetla si zadní stranu všech DVD, abych zjistila o čem to je a už teď se mi to nelíbilo. Nějaká pošahaná panenka, potom nějaký pošahaný videa a pásky…
„Ehm… tak třeba… Sinister?“ podívala jsem se na Kibu, no ten je pokrčil rameny a zasunul DVD do přehrávače a já si přisunula kolena k tělu v očekávání, co jsem to zase nechala pustit.