Kushina vs Kyuubi 8

Je to škoda, ale postavy z Naruta mi nepatří, tedy si je jen na malý moment vypůjčím.

Kapitola osmá: Plán se rozjíždí

Probudila ji zvláštní vůně vycházející z kuchyně. Pootevřela očko na škvírku, lehce zmatená. „Minato, miláčku? Ty nám děláš snídani?“ za hlavou si protáhla paže a dlouze zívla. Žádná odpověď se k ní však nedonesla. Obvykle se o jídlo, ať už v jakékoli části dne, stará právě ona. Tedy je pro ni trochu šokující, když se Namikaze, který to sice umí s kunaii, ale vařečku jen stěží udrží v ruce, pokusí vetřít se do jejího revíru.

Posadila se na gauči a rozdělila svá víčka. Ano, na gauči. „Zvláštní, nepamatuji se, že bych včera skončila tady…“ zašeptala, než pokrčila rameny. „Ale co… nejspíš mě sem Minato přenesl, abych si na podlaze nezničila záda. To je od něj sladké,“ začervenala se a zvedla se ze svého „improvizovaného lůžka“. Sevřela okraje pláště, který jí sloužil jako deka, a nasála jeho pach. Ano, poznávala ho.

S prozpěvováním se vydala do svého oblíbeného koutku domu, už z rána dobře naladěná. Slyšela praskání tuku na pánvi a v kombinaci s omamnou vůní se její mlsná pusinka nemohla jinak, než zaplnit slinami. „Copak to tu máme dobrého?“ vtančila do kuchyně, jen, aby zatuhla na místě. Tam, kde očekávala Namikazeho, si se sporákem totiž hrála jiná osoba, zcela jiná osoba.

Prvně chtěla padnout do bojového postoje, leč se rychle rozpomenula, že její tělo zakrývá jen přes ramena hozený plášť, což v tento moment, kdy místnost okupuje neznámý muž, bylo velmi nemilé. Upustila tedy od myšlenky na útok a raději se více zakryla za svůj chabý závoj.

„Ehm!“ pročistila si hrdlo falešným odkašláním a nasadila chladnokrevný a bezmála hrůzu nahánějící výraz.

Neznámý kuchař nakoukl přes rameno, skoro, jakoby se nic nedělo, a vřele se na polonahou slečnu usmál. „Dobré ráno, Lištičko,“ dodal navrch, než vzal pánev a spolu s ní se přesunul o kousek více vlevo, kde se už blyštěly dva holé bílé talíře.

„J-jaks mě to nazval?“ její srdce se zastavilo. Jen Kurama jí takhle říkal, jen on a nikdo jiný. Pečlivě si svého hosta prohlédla. Dlouhé liščí slechy, které v hravém rytmu klesaly a zase stoupaly dolů a nahoru. Bílý plášť mu končil kdesi až pod koleny. Jeho vlasy zrzavé až trochu blonďaté, panenky světle rudé a kůže bledá jako stěna. Pánev svíral hnátou s mírně přerostlými špičatými nehty. Právě z ní přendával slaninu a volská oka na talíře. Pod pláštěm se skrývala velká boule kdesi okolo oblasti jeho pozadí, volně se pohybovala a různě měnila svou velikost. Když na moment vykoukla zpod úkrytu, Kusniha vyjekla překvapením. Jednalo se totiž o liščí ocas.

„Kdo jsi? A co proboha děláš v Mém domě, s Mým sporákem a Mou pánví na smažení?“ ukazovala na každý jeden z bodů, které zmínila.

Tajemný návštěvník odložil prázdnou „rukojmí“, umazanou od omastku, do džezu a elegantně se chopil dvojice talířů. „Jsem tady, protože jsem tě potřeboval vidět. Se sporákem jsem si hrál, protože mikrovlnku nemáte. A pánev jsem si vypůjčil, protože jinak bych nám dvěma nemohl udělat snídani. A kdo jsem? Říkej mi Jang,“ ani na zlomek vteřiny ho neopouštěl jeho přátelský úsměv.

„Dobře. Hele, ‚Jangu‘, nevím, co ode mě chceš, ale teď hned mi vysvětli následující,“ zkřížila si ruce na prsou, než si uvědomila, že se tímto aktem lehce poodhalila. Zpravila si svou „dečku“ a pokračovala přísným hlasem dál. „Jak ses do háje dostal do mého domu!“ její obličej rudý jak ponížením, tak i vzteky.

„Bylo… odemčeno?“ lhal za pochodu Jang. „Měla bys na sebe dávat větší pozor, Lištičko, jinak se ti dříve či později přihodí něco špatného,“ nabídl jí talíř s pokrmem, ze kterého ještě stále stoupala pára. „Nepřesuneme se raději do obývacího pokoje? Není ti zima? Můžu ti donést něco teplejšího,“ nabízel se světlovlasý mladík.

„N-ne díky,“ z nějakého důvodu se jím zcela dobrovolně nechala zavést do vedlejší místnosti. „Ale já s tebou ještě neskončila, tomu věř!“ protestovala, i když jen slabě. „Třeba jako… co to máš s ušima a… kdes vzal ten ohon?“ ani netušila jak, ale zase jednou seděla na gauči, v rukou svírala talíř se svou snídaní.

„Jo tohle? To je na dlouhé povídání, víš…“ začal se trochu potit, kvůli narůstající nervozitě.

„Cítím z tebe povědomou čakru. Co jsi zač? Tentokrát chci slyšet pravdu,“ studovala vetřelce dál zvědavýma očima.

„Já ti prvně nelhal, jmenuji se Jang a jsem…“ zadrhl se. Jak dál?

„Hm?“ koukala na něj plna očekávání a zdálo se, že ji už pomalu opouští trpělivost.

„Ach… dobře…“ povzdechl si poctivý mladík. „Kyuubi mě za tebou poslal, protože tě chce vyhrát zpátky. Věří, že pro vás dva ještě není pozdě, abyste se vrátili k sobě,“ odkryl karty až přespříliš zbabělý a pravdomluvný Jang.

„Kurama?“ už jen když slyšela to jméno, zastesklo se jí. Od chvíle, co se rozešli, ho neviděla. Kdykoli se pokusila ho navštívit, vyhnal ji. Možná ne on osobně, ale jakási bariéra ano. Cosi jí bránilo přiblížit se k němu. Chtěla se s ním udobřit a navrhnout mu přátelství, ale… příležitost k tomu se jí neposkytla.

„Ty… ty ho znáš? Jak?“ zašeptala. Lehce popírala možnost, že by se Kyuubi kamarádíčkoval s někým dalším ze světa lidí, krom ní.

„To on mě stvořil. Jsem čakrový klon…“ dal se do vysvětlování Jang.

Pověděl jí jen to, co bylo nezbytně třeba. Zcela pomlčel o Jinovi a jeho soukromé misi. Nerad jí cokoli tajil, ale neměl na vybranou, alespoň tak si svou situaci barvil. Co jí však prozradil, se točilo hlavně okolo Kyuubiho, který rozchodem velmi trpěl. Zvláště, když si uvědomíme, že to ani žádný pravý rozchod nebyl. Jen do větru pronesla, že je mezi nimi konec, a začala se s Minatem ocucávat. Což ubohého démona velmi bolelo.

„A ty si tedy pamatuješ vše, co Kurama? Rozumím tomu dobře?“ ujasňovala si fakta Kushina, která už dávno vystydlou snídani odložila na stůl. Klon přikývl. „Aha… Pověz mi tedy… co si od tohohle Kurama slibuje? Že sem přijdeš. Vezmeš mě kolem pasu. Políbíš mě a já se rozplynu blahem. Pak mě zvedneš ze země, v náručí. Vyskočíš se mnou oknem, uneseš mě z Konohy a tak dál?“ v podstatě shrnula démonův plán přesně do jednoho detailu, i když v jejím podání až tak úžasně nevyzněl.

Jang se škrabal za krkem. „No…takhle bych to já rozhodně nepodal, ale… v zjednodušené verzi…“ jeho hlásek velmi nejistý.

„Co jsem komu udělala, abych si tohle zasloužila!“ vzala se za vlasy blbostí svých milenců otrávená slečna. Jeden ji plánoval na prvním rande požádat o ruku a druhý ji hodlá, když už je zasnoubená, jednoduše ukrást, jakoby byla nějaký pes či koza.

„Přeji si moc, když chci, aby byly moje vztahy normální!“ zvedla se z gauče a začala pochodovat po obýváku.

Jang jen seděl a tupě koukal na rozvášněnou rudovlásku. ‚Asi bych měl dávat větší pozor na to, co vypustím z úst…‘ usoudil v nitru, stále pohnut a zděšen Kushininým výbuchem.

„Co se tady děje?“ ozvalo se zvenčí, než někdo hrubě zabušil na dveře. „Kushino! Jsi v pořádku?“ snažil se do vlastního bytu vloupat Minato.

Uzumaki přispěchala ke dveřím a vzala za kliku. „Proč jsou zamčené?“ ohlédla se za klonem svého ex. „Tvrdils, že bylo otevřeno!“ probodla ho vražedným pohledem.

Jang se koukal do stropu a snažil se tvářit nevinně. „K-kdy jsem ti něco takového napovídal?“ bránil se, i když tušil, že zcela marně.

„Minato, miláčku? Co proboha děláš venku?“ lomcovala s klikou zoufalá Kushina.

„Já… já nevím. Vzbudil jsem se v křoví před naším domem, nemám zdání, jak jsem v něm skončil…“ dal se do prohledávání svých kapes Namikaze, doufaje, že najde klíče.

„V křoví?“ ohlédla se podruhé za Jangem, který nečinně seděl na okraji gauče a sám pro sebe si hvízdal. „To je tvoje dílo, že mám pravdu?“ zabrblala unaveně.

„Třeba je náměsíčný?“ nabídl jí klon jiné východisko problému, i když věděl, že ho odmítne.

„Ar! Proč? Proč? Proč!“ udeřila do dveří tak silně, až je vyrazila.

Minato jen tak tak stačil uskočit stranou, jeho reflexy se po dlouhodobém soužití s pálivou papričkou velmi zostřily a na podobné její „výstřelky“ si už zvykl. Setřel si pot z čela, když si všiml, jak hlubokou díru její úder ve dřevě zanechal, a nejistě znovu jednou vstoupil do svého vlastního domu.

„Vysvětlí mi už konečně někdo, o co tu jde?“ vyslovil svou prosbu, než si z vlasů vyndal zlomenou větvičku keře, alias svého „dnešního luxusního lože pod širým nebem“.

…

„Henge no jutsu!“

Osamělou postavu obalil dým a kouř. Oblak prachu se rozplynul a Hiruzen Sarutobi si zpravil svůj klobouk Hokageho. Hnědovlasý muž se zhluboka nadechl, pročistil si hrdlo a zaklepal na mohutné dveře, které byly to poslední, co ho dělilo od jeho cíle.

Prostý ninja Listové vzal za kliku a vpustil strážce své rodné vsi dál, s hlavou skloněnou velmi blízko zemi. Hiruzen prokličkoval okolo něj a dal se chodbami skrze složitý vícepatrový komplex.

Nyní, když úspěšně infiltroval sídlo Hokageho, se už nadále nemusí schovávat pod touto ohavnou podobou. Ještě jako Sarutobi minul několik dalších zde pracujících ninjů. Geninů i chuninů. Mezi nimi si vybral novou tvář a skryt v temném koutu se na zvoleného pacholka proměnil. Věděl, že jako Hokage by byl příliš nápadný, ale jinak se sem dostat nemohl. Teď je potřeba, aby se neprozradil a hlavně našel to, co hledá.

Jin, maskovaný za černovlasého Uchihu ne příliš vysoké šarže, se bezcílně toulal po budově ještě asi půl hodiny, než se v ní konečně zorientoval díky mapě, kterou na jedné z jejích stěn nalezl. Bohužel mu neprozrazovala polohu místnosti, kterou toužil navštívit. Ale moc ho to nezaskočilo. Upřímně, kdo se zdravým rozumem by na tuhle každému zvědavci přístupnou nástěnku zaznamenal polohu skladu svitků se zakázanými technikami Listové, že ano?

…

„Kushino, můžu si s tebou na moment promluvit o samotě?“ zatahal za rameno svou milou Namikaze.

„Jistě, ale nemusíš být tak hr. Už jdu, vidíš?“ nechala se jím odvést za roh, tam, kde je Jang nemohl sledovat a snad, ani slyšet.

„Přijdu rovnou k věci. Nelíbí se mi, že se tu jen tak odnikud objeví Kyuubi, byť jen slabý klon, a rozhodne se k nám… nastěhovat,“ jeho pohled chladný.

„Co mu mám tedy říct? Aby odešel? A pokud ano, tak kam?“ z nějakého důvodu se Kushina Janga zastala.

„Třeba… tam, odkud sem přišel? Navíc, je to jen klon. Prostě řekni Kyuubimu, aby ho odvolal, stáhl, nebo zrušil. Něco si vymysli,“ tlačil na ni, možná až příliš moc. Vůbec, vůbec se mu nezamlouvalo, že se část Kyuubiho dostala do jeho světa. Věděl, že je to hlavně kvůli Kushině, ale i přesto se nemohl zbavit pocitu, že zde jde i o něco víc. Možná… možná se chce osvobodit? Uniknout ze svého vězení a nastolit mezi lidmi vládu chaosu a bolesti.

„Dobře, zkusím to…“ povzdechla si Uzumaki. Ve skrytu se jí ten Jangův plán nezdál až tak šílený. Nejednou snila o tom, že se jí přihodí něco podobného. A teď za ní přišel, tenhle Jang, a dokázal jí, že se časy změnily. Že… nic není nemožné. Dobrá, možná existuje jedna nebo dvě brzdy, ale na nich tak nezáleží.

Kushina zavřela oči a nahlédla do Kyuubiho cely, ale nenašla v ní nic jiného, než temnotu a vír čakry, který ji bez varování vyštval ven a zpět do opravdového světa. „Já… nemůžu se k němu dostat. Buď mě nechce vidět, nebo… mi něco jiného nedovolí se k němu přiblížit,“ hledala vysvětlení.

Jang nakoukl přes roh, stále s tím svým nevinným úšklebkem. „Pokud mi to dovolíte, pokusím se s originálem spojit. Konečně, sám mi řekl, že na nás pomocí telepatie dohlédne,“ rozhodl se podat pomocnou ruku do bílého oděný lišák.

„Od tebe já žádnou pomoc nepotřebuji. Kushina to zvládne sama,“ zavrčel Minato na podobiznu svého hlavního rivala. „Plně jí důvěřuji,“ dodal a stiskl její dlaně.

Jang znuděně zakroutil hlavou. Nenechá si rozkazovat od téhle levné napodobeniny muže. Přiložil si špičatými nehty zkrášlenou hnátu ke spánku a soustředil se.

„Divné…“ špitl, „já… já ho nemůžu najít. Ztratil se mi. Ještě včera naše spojení fungovalo… opravdu zvláštní…“ sám se octl v koncích. Co si má počít? Bez Kyuubiho a jeho rozkazů netuší, co má dělat dál. Pokračovat ve své misi za dobytím dívčina srdce? Nebo najít Jina a stáhnout se? Či rovnou zrušit jutsu a spojit se s originálem? Těch možností!

…

„Bingo!“ luskl prsty falešný Uchiha a urychleně za sebou zavřel dveře. „Netrvalo to až tak dlouho, jak jsem se prvně obával,“ šklebil se sám pro sebe. Rozhlédl se po široké místnosti plné skříní napěchovaných zaprášenými svitky, polic přeplněnými brky, lahvičkami s inkoustem a různými papíry, či stoly s otevřenými knihami kdoví jak vzácné a tajemné literatury.

Jin se procházel mezi oním rozličným nábytkem a kochal se nad svým velkým objevem. Přečetl nadpis stránky první vazby, kterou minul. „Tajné ohnivé techniky klanu Uchiha,“ téma ho zaujalo, tak se posadil na blízkou židli, zvedl knihu a pokračoval dál.

„Copak to tu máme? Amaterasu, jo? Černé plameny… nelze uhasit… ale bez zvláštní oční techniky klanu nemožné provést… Oční technika?“ zamyslel se.

Nejspíše zde mluví o tom slavném „Sharinganu“, se kterým se Kyuubi z první ruky tak nehezky seznámil, usoudil Jin po krátkém pátrání ve vzpomínkách, které mu nepatří. „Zdá se, že tenhle zvláštní neposedný ohýnek mi bude k ničemu, pokud teda rychle nevyškrábu kukadla jednomu z těchto Uchihů,“ odhodil knihu na druhý konec stolu. Skrýval se sice pod podobou jednoho z nich, ale za nic netušil, jak aktivovat onu podivnou dědičnou techniku a navíc, ten ninja sám na to možná ještě ani nepřišel.

Popadl další svazek. „Tajné ninjutsu Druhého Hokageho… to zní slibně, prý to byl genius,“ dal se do listování. „Kage bunshin no jutsu? Pfe!“ vyplázl jazyk, skoro jako dítě, kterému někdo zamítl koupi chtěné hračky. „Znám lepší. Co tu pro mě máš dále, starouši potetovaná?“ otočil o několik stránek kupředu.

„Hiraishin no jutsu… technika teleportace… hm… hele počkat! Tak moment!“ vyskočil ze své pohodlné židličky náhle rozzářený klon. „To je ta zpropadená technika, kterou furt Minato používá! A mám tě, frajere!“ lehce znervózněl, zda ho někdo neslyšel. Když se ujistil, že na svou hlavu prozrazení nepřivolal, usadil se do už i trochu vyhřátého kusu nábytku a četl, o něco tišeji, dál.

„Je potřeba značit si místa, kam se hodlám přenést… nejlépe pečetěmi… ty musí obsahovat alespoň pár kapek mé čakry…“ odhlédl od knihy Jin. „Druhý je ale šetřivý… pár kapek? Já jí mám na rozdávání!“ otočil list a navázal. „Pečetě pro jutsu jdou v tomto sledu… ano ano… chápu, to by si zapamatoval i blbec… moment!“

Další text Jina zcela připravil o jeho nadšení i touhu číst dál. Zdálo se, že se tuto, i když veskrze prostou, lidskou techniku nebude moci naučit. Protože by prvně potřeboval uzavřít smlouvu s nějakým „bohem hromů“, kterého Jin, i přestože vlastnil vzpomínky Kyuubiho, neznal, a jak ho přivolat se ve svitku nepsalo.

„Ale no tak! Co mám teda s tebou dělat, blonďáku otravná? Zabít tě nemůžu, a když bych tě unesl, hned, jak by ses vzbudil z bezvědomí, pláchl bys mi tím svým hloupým Hiraishinem… docela by mě i zajímalo, zda umíš i něco jiného, než jen neustále jednomu utíkat z boje…“ démon si povzdechl a sklopil oči.

A pak to uviděl, asi odstavec pod popisem jutsu, které měl Minato tak v oblibě, začínala jiná, ale s tou předchozí spojená, technika. „Ale podívejme se… Druhý, ty opravdu nejsi hlupák. Věděls, že by se někdo mohl zmocnit tvého jutsu, třeba Uchihové se svými Sharingany, které jsi tak nenáviděl. Potřeboval jsi tedy něco, co by ti umožnilo bojovat proti tvé vlastní zbrani. Druhý, tvůj bratr byl hovado, když mě zapečetil do své ženy, ale ty jsi zlatíčko, že mi takhle pomáháš,“ skoukl i další stránku s jinými technikami.

„A tyhle taky určitě najdou užitek, tím jsem si jistý. Druhý, kdybys žil, poděkoval bych ti tím, že bych tě ušetřil, až jednou začnu svůj vlastní teror. A ten přijde hned potom, co se nějak zbavím svého spojení s Kyuubim,“ na tváři mu narostl přímo bestiální až maniakální úšklebek.

…

Celý den probíhal spíše špatně a byl zasvěcen zpravování rozbitých dveří. Kushina se snažila Minata přesvědčit, že Jangova přítomnost neznamená žádné nebezpečí. Namikaze trval na démonově odchodu a nejednou ho verbálně napadl. Jang se mu moc nebránil, popravdě, nezdál se moc jako typ na hádky či řešení konfliktů. Spíše jako lidumil s jedinou výjimkou, Minatem, což blonďatého člověka samozřejmě ještě více vytáčelo a rozčilovalo.

Nakonec mu ale nezbylo, než ustoupit přání své snoubenky a povolit klonu expřítele zmíněné slečny, zůstat alespoň přes noc. Kushina to brala jako své velké vítězství a Jang byl jen rád, že zatím nic dalšího nezpackal. Ležel na gauči, přikrytý tenkou peřinou, kterou pro něj rudovláska i přes Manatův zákaz propašovala ze své ložnice, a přemýšlel, co bude dělat zítra.

Nesmí selhat, ale když je ve hře Minato, nemá žádnou příležitost se ke Kushině byť jen přiblížit. Načež s ní déle hovořit. Takto nic nezmění a jeho pán bude zklamaný. Když už si vzpomněl na Kyuubiho, pozastavil se u něj. Velmi ho udivovalo, že jeho pán celý den mlčí. Žádný nový rozkaz, žádný pokyn, žádná rada, nic.

„Bratře,“ ozvalo se v Jangově hlavě.

„Jine, jsi to ty? Cos dělal celý den? Kde jsi?“ chrlil jednu otázku za druhou, ale jeho dvojče se jimi dvakrát zatěžovat nehodlalo.

„Ano, jsem to já. Asi budeš překvapený, ale strávil jsem asi půl dne v sídle Hokageho a jeho tajné knihovně, kterou… popravdě nebylo až tak těžké najít,“ trochu se chvástal. „Tvá poslední otázka se mi ale líbí. Jsem v lese, daleko od Konohy a daleko od tebe. Mám plán. Poslyš, nakoukl jsem do té tvé ukňourané palice, a co nezjistím? Že ses za celý den nehnul z místa. Ach! Ty jsi beze mě ale úplně neschopný!“ hrál divadýlko Jin. „Ale neboj! Protože já už, na rozdíl od tebe či originálu, mám plán. A nepřeháním, když tvrdím, že je fakt dobrej! Vidíš ty symboly a pečetě, na které právě myslím?“

Jang jen přikývl. Před očima se mu opravdu promítaly jakési klikyháky a značky. „To je dobře. Zapamatuj si je a pak je inkoustem namaluj na Minatův pupek, mluvím o té velké s mnoha cípy a kolečky. Rozumíš mi?“ popisoval své intriky dál a podrobněji mezi stromy postávající klon.

„Ano, ale… k čemu je ta pečeť dobrá? Neublíží mu, že ne? Víš, že mistr si nepřeje, aby se tomu člověku cokoli stalo,“ strachoval se o bezpečí Namikazeho dobrosrdečný Jang.

Jin, na druhou stranu, blonďákem pohrdal a nejraději by ho viděl naraženého na kůlu. „Věř mi, bratříčku ustrašená, nic se mu nestane… slibuju,“ jeho hlas medový a falešný. „Jen mu znemožní používat tu jeho zpropadenou teleportaci, to v kombinaci s další pečetí, kterou tě naučím, vyřeší tvůj problém a… posléze… i ten… můj,“ konec své řeči lehce polkl tak, aby ho Jang pořádně neslyšel.

„Dobře, ukaž mi tedy, co vše mám udělat!“ rozhodl se světlovlasý klon. Velkou většinu noci strávila dvojice spřádáním svých záměrů a laděním detailů. Jang potom, asi okolo první hodiny ranní, vstoupil do ložnice narychlo zasnoubených milenců. Sebou si přinesl lahvičku inkoustu a nic víc.

Opatrně blonďákovi vyhrnul tričko a dal se do díla, maloval konečky vždy dvou prstů. Když byl s obrazcem hotov, jeho okraje se na moment rozzářily tmavě zeleným světlem. Následně Jang umístil druhou pečeť na mladíkův hrudník, hned mezi jeho prsa. Ta se, po svém dokončení, rozlezla po celém obvodu hrudi svého nositele a utvořila okolo ní tedy jakýsi prapodivný pás.

Jang si oddychl, že se Minato během jeho hrůzného skutku nevzbudil. Opustil spící hrdličky a vrátil se do obýváku. Schoval lahvičku s černou tekutinou a zpravil své dvojče o tom, že svou část práce dokončil.

…

Jin, kdesi uprostřed černého lesa, zcela obklopován pouze stromy a děsivými křovisky, se ďábelsky pousmál. „Skvěle sis vedl. Jak jsem slíbil, odvedu Minata stranou a zabavím ho, ty si mezitím dělej s tou holkou… co jen uznáš za vhodné,“ dal se do ručních pečetí, jeho oči krvavě rudé.

Všechen ten vztek vůči Minatovi konečně zmizí… spolu s Minatem. „A já si také budu dělat s blonďákem, co jen uznám za… vhodné,“ ušklíbl se sám pro sebe a praštil do země oběma dlaněmi.

„Gyaku Kuchiyose no jutsu!“ rozlehlo se přes celý les. Před Jinem blafl oblak dýmu, po kterém na trávě zůstala jen Minatova spící forma. „Vítej… neřáde… teď se spolu trochu pobavíme…“ oslovil stále nehybnou figuru démon, z jehož zad začala unikat temně oranžová čakra. Ta se ucelovala a tvarovala, než přijala podobu druhého temného ohonu.

Jen pohled na Minata v Jinovi vyvolal tolik zlosti, že z té scény namístě zesílil o celý řád. Démona pohltil čakrový plášť a klon zplna hrdla vykřikl: „Vstávej! Minato! Nadešel tvůj soudný den!“

…

Jang stál u vchodu do Kushinina pokoje. Viděl vedle ní nově vzniklé volné místo, které ještě před chvílí okupoval ten tak nepříjemný blonďák. No ale o něj se už Jang strachovat nemusí. Jeho dvojče se o všechno postará, udrží ho mimo Konohu na tak dlouho, jak jen bude třeba. Získá čas, čas, který Jang řádně zužitkuje. Čas, který stráví s Kushinou a o samotě. Čas, který už snad jednou pro vždy rozhodne, komu je Uzumačino srdce nakloněno více, a rozsoudí tedy dva rivaly jednou a provždy.

„Jen doufám, že se Jinovi nic nestane,“ strachoval se o špatnou osobu Jang, když si smutně povzdychl.