Dítě moudrosti 018 Tohle si přehnal

Prví část:
„Tady si odpočineme. Jsme už jen kousek od Písečné.“ Řekne Akemi. Běžely jsme pár hodin, ale už jsme byly vyčerpané. Je už skoro tma. Strašně se těším, až Sasukeho uvidím.
„Asi si nevzala hřeben, co?“ Zeptám se mrzutě.
„Děláš si srandu? Jasně, že jo.“ Odpoví, jako by bylo normální brát s sebou hřeben kamkoliv. Nevím, kde ho schovávala, ale podá mi malý kartáč bez rukojeti s gepardím vzorem. Začnu pomalu rozčesávat černé lokny, rozcuchané od větru.
„Není ti líto Hiroshiho? Jdeš domů, ale bez něj. Asi bude naštvaný.“ Povím.
„Jo, to asi jo. Ale to mi nezkazí natěšení na svůj domov.“
„Vycházíš se svým pánem?“ Zeptám se a podávám jí hřeben zpět. Nervózně ho uchopí a začne si česat zrzavé kudrny.
„Jo vycházím. Ale když jsem odcházela na pohřeb, trochu jsme se pohádali.“ Řekne sklesle. Při slově pohřeb se mi zvedl žaludek. A pak si vzpomenu, že jsme nic nejedli od doby, kdy jsme odešli z Konohy.
„Urovnáš to, až se vrátíš. Nemáš něco k jídlu?“
„Ne. Ale půjdeme spát a ráno vyrazíme, ať se můžeme najíst.“ Řekne a začne kolem sebe hledat místo, kam by si mohla lehnout.
„Já jdu spát na strom. Cítím se tam bezpečněji.“ Vstanu a vyskočím na nejnižší větev stromu. Začnu šplhat nahoru, až narazím na tlustou větev, za které nespadnu.
„Dobrou!“ Houknu na Akemi.
„Dobrou, zlatíčko!“ Křikne z legrace. Usínám s úsměvem na rtech.

Druhá část:
„Měl bych napsat do pravidel ´nestát mezi dveřmi´.“ Zamumlá Marise. Sice nezní nijak ostře, ale stejně jsem nadskočila.
„Příště bych měl být tvrdší. A uhněte.“ Poručí a my se rozestoupíme.
„Mládeži,“ začne svou řeč Mládeži? Vždyť je tu polovina lidí starší než on. „teď se podíváme na další souboj. A bude to…“ začne přejíždět pohledem po místnosti.
„Isamu proti Dai.“ Prudce se nadechnu a musím se opřít o zeď, aby to se mnou neseklo. Isamu se na mě podívá a zašklebí se. Pomalu se blížím k připravenému ringu. Slyším, jak si někdo něco šeptá o tom, že jsem chudák. Zamračím se. Já vám ukážu, kdo je tu chudák! Odhodlaně vystoupám po schodech nahoru. Zvedne se mi žaludek a začnu se potit. Horečnatě si snažím vzpomenout na taktiky k boji.
„Slyšel jsem, že v sobě máš démona.“ Ztuhnu. S vykulenýma očima se na něj zadívám. Slyším, jak někdo zalapal po dechu. Nejspíš Sakura. Několik lidí si začne mumlat. Slyším jméno Shodai.
„Jak se opovažuješ?“ Zasyčím a vyrazím. Vrazím mu pěstí do nosu. Zaslechnu křupnutí. Vykopnu kolenem dopředu a zasáhnu jeho břicho. Ohne se v pase a vyplivne sliny. Zavrčí a ožene se pěstí, skrčím se, ale on to čeká a skočí na mě, čímž mě srazí na zem. Zvedne se a prudce mě kopne do žeber. Projede mnou ostrá bolest, ale nic nemám zlomeného. Dělej! Zakřičím na sebe. Isamu se rozmachuje k dalšímu kopu, ale já jeho nohu zachytím. Překvapeně zamrká. Zvednu se a podkopnu mu nohy. Teď je na zemi on. Obkročmo si sednu na jeho břicho a zadýchaně mu začnu dávat pěstí do obličeje.
„Končím!“ Zakřičí, zrovna když se rozmachuju k další ráně. Marise se zamračí a stáhne rty do tenké linky. Slezu z něj a zvednu se. Čekám na to, co udělá Marise.
„Vstávej!“ Štěkne na mého protivníka. Ten se roztřeseně postaví a málem spadne, kdybych ho nechytila. Vrhne po mně nepřátelský pohled plný nesouhlasu. Pustím ho.
„Pojď se mnou a vy pojďte za náma.“ Poručí a vezme Isamu. Ovine si jeho paži kolem krku a podepře ho. To mě překvapí, ale pak si uvědomím, že náš vůdce má něco za lubem.
„Dai!“ Vykřikne Sakura a podepře mě, abych se neskácela.
„Jsem v pohodě.“ Zachraptím.
„Zase si jim to nandala! To je moje Dai!“ Křikne Hide. Usměju se a vyrazíme za nima. Cestou se k nám připojí i kluci, kteří nás pronásledovali. Kde byli? Zastaví se a zmlknou, když si všimnou jejich pomláceného šéfa.
„Kdo-“ Chtěj se zeptat, ale Marise je umlčí jediným ostrým pohledem. Naštvali ho ještě víc. Pomyslím si. Opírám se o Sakuru.
„Jak to, že tebe vybral už po druhý a mě ještě ani jednou? Teda, ne že bych si to přála. Jen mi to přijde nefér.“ Zašeptá podrážděně Sakura. Lehce přikývnu. Najednou zaslechnu vzdálený zvuk, šumění vody. Jdeme k vodopádu. Napadne mě.
„Mimochodem, jak se cítíš? Ohledně Yasua?“ Zeptá se mě Sakura. Odtrhnu oči od světla na konci chodby a podívám se na Sakuru. Upírá na mě své tyrkysové, zvědavé oči.
„V pohodě, vlastně jen díky tomu jsem vyhrála. I když to, jak řekl slovo démon, mě hrozně rozčílilo.“ Řeknu zamyšleně. Smutně a soucitně se na mě podívá.
„A ještě řekl, že ho v sobě pořád mám.“Zašeptám smutně. Sak mě soucitně pohladí po paži. „Už je ti líp?“ Zeptá se s předstíraným zájmem Marise, když dojdeme na můstek před vodopád. Isamu jen zaraženě přikývne a polkne.
„Fajn, teď přelez to zábradlí a pověš se za ruce dolů.“ Nařídí mu ostře. Isamu na něj vykulí oči. Černé vlasy se mu lepí k hlavě a jeho tělo, které má sem tam pár svalů je celé zpocené, někde i od krve.
„Dělej!“ Zavrčí. Isamu poslušně přeleze zábradlí a pevně se ho chytí. Pak už jen spustí nohy dolů.
„Pět minut.“ Řekne posměšně Marise a opře se o protější zábradlí. Isamu únavou zaúpí a a obemkne prsty zábradlí ještě líp, až mu zbělej klouby. Marise má ve tváři potěšenej výraz.
„Tohle se stane tomu, kdo poruší, nebo neuposlechne rozkazy.“ Pronese s povzdechem a prohrábne si nagelované vlasy. Podle mě už uplynulo století, ale podle vůdce ještě ani ne pět minut. Isamu se pustí jednou rukou a od pár holek se ozve výkřik. Vidím, jak se pomalu nedrží už ani na posledních dvou prstech. Moje nohy se samy od sebe dají do pohybu, ale někdo mě předběhne. Moje nohy se samy od sebe dají do pohybu, ale někdo mě předběhne. Sasuke?! Rychle chňapne po jeho ruce a pevně ji stiskne, dřív, než stačí spadnout. Několik lidí si úlevně vydechne. Všimnu si, že si sundal triko, asi proto, že bylo zpocené. Jsou mu vidět břišní svaly. Sexy. První slovo, co ho v téhle situaci vystihuje. Slyším, jak se Emi s Etsukou šeptají, jak je krásnej. Potom ještě něco a společně se na mě zadívají. Vzpamatuju se a běžím Sasukemu pomoc vytáhnout Isamu.
„Už to bylo pět minut.“ Křiknu za sebe, kdyby tam byl Marise. Natáhnu se pro jeho druhou ruku, která mu visí u těla. Nejdřív se na mě nenávistně zadívá, ale nakonec mi ji stejně podal. Společně ho vytáhneme. Sasuke se na mě tázavě zadívá. Jen pokrčím rameny, co nejledabyleji umím. Nechci, aby Sasuke poznal, že mám pro něj pořád slabost. Rychle odkráčím k Sakuře, která se na mě kouká se zdviženým obočím.
„No co? Nechci tu být za tu špatnou.“ Řeknu na obranu.
„A co Sasuke? Viděla jsem, jak se na něj díváš.“ Odpoví šibalsky Sakura. Otevřu úžasem pusu to-si-děláš-srandu-stylem a obě se zasmějeme. Ohlédnu se na Mariseho, ale on už tam není. Vydám se do pokoje se Sakurou a Hidem v patách. Sasuke si tam povídá s Emi, která se nad ním totálně rozplývá. Odfrknu si.
„Proč si mu pomohla?“ Zeptá se zamyšleně Hide. To bych taky ráda věděla.
„Hele, nemáš bráchu? Nebo tak něco?“ Zeptám se, abych změnila téma. I když to není ani pravda, opravdu mě zajímá, jestli nemá bratra, protože mi někoho připomíná.
„Vlastně jo, dvojče.“ Řekne zamyšleně, jako by na něj zapomněl. Nadzdvihnu jedno obočí.
„Je u Odevzdaných a pomáhal s přípravami pro tenhle projekt.“ Trhavě se nadechnu.
„Kazuo.“ Zašeptám. Překvapeně se na mě otočí.
„Ty ho znáš?“ Zeptá se překvapeně.
„Jo, zkusil to na mě, ale já ho odmítla, protože jsem měla Sasukeho.“ Pokrčím rameny. Sakura s Hidem se na mě zvědavě dívají.
„To je dlouhý příběh.“ Mávnu rukou a vydám se k pokoji. Cestou si Sakura s Hidem skvěle povídají o svých rodinách a tak dál, takže se můžu bez povšimnutí vytratit. Procházím se po Jámě. Sejdu na dno a posadím se k řece. Zuju si boty, ponožky, vyhrnu si kalhoty a ponořím nohy do proudící ledové vody. Zavřu oči. Myslím na to, kolik se toho za poslední týden událo. Někdo mi zaklepe na rameno.
„Omlouvám se. Za to, co jsem udělal.“ Zašeptá Kazuo. Prudce otevřu oči a otočím se. Stojí za mnou se smutným výrazem. Postavím se a otočím se čelem k němu.
„Co tu děláš?“Zeptám se co nejklidněji a rukama se otírám o kalhoty, protože je mám zpocené.
„Přišel jsem sem s Tsunade-sama, vím, že jsi přešla sem, tak jsem se ti přišel omluvit.“ Řekne klidně.
„Je to v pohodě, se Sasukem spolu už stejně nejsme, takže je to jedno.“ Odpovím a prohrábnu si nervózně vlasy. Chytne mě za ruku a upře na mě prosebně modré oči. Chvějou se mu rty. Vážně je to dvojče Hidea? Vypadá o tolik starší.
„Prosím, dej mi šanci.“ Poprosí zničeně. Jeho bílé vlasy se třpytí ve slunci, které sem proniká skrz skleněný strop. Vypadá jako anděl bez křídel. Nervózně se na mě kouká s prosebným pohledem. Přešlápnu. Má na sobě upnuté triko, pod kterým se mu rýsují svaly. Vydechnu. Nevšimla jsem si, že je tak krásný. Je přesnej opak Sasukeho. Sasuke je syn Pekla, ale Kazuo je syn Nebes. Přistoupím k němu blíž a nechám ho, aby se dotknul mojí tváře. Je o hlavu vyšší a bílé pramínky vlasů mu spadají do obličeje, jak se trochu naklání. Odhrnu mu je z očí. Nakloním se. Přitiskne své rty na moje. Nejdřív váhavě, ale pak víc vášnivě. Je to lehký polibek, který má v sobě všechny jeho pocity. Skončím a zadívám se na něj. V očích se mu zračí překvapení a… láska.