Kazekage Gaara/Mikoto 4

Čas nakonec utekl rychleji než jsem doufala. Aspoň mě ta knížka zabavila a něco málo jsem se dozvěděla.....Právě bylo před půl třetí a já se rozhodla, že pomalu, ale jistě vyrazím do Kazekageho kanceláře. Zaklapla jsem knihu, seskočila z postele a nachystala se k odchodu...
Cestou ke Gaarovi jsem musela uznat, že Suna byla oproti včerejší noci vybledlá. Lampiony, výzdoba a stánky už nebyli k nalezení a ulice byla poloprázdná.
Vál lehký vítr, který mi příjemně hladil tváře a pohrával si s mými vlasy.

Před dveřmi, které vedly přímo ke Kazekagemu, jsem zastavila a podívala se na hodiny, abych se ujistila, jestli je ten správný čas. Za pět minut tři. Asi jdu akorát. Váhavě jsem zaklepala a vyčkávala na odpověď. Stála jsem tam minutu, dvě, tři, deset... Pořád nic. Třeba tam není. Rozhodla jsem se zaklepat znovu, když mě přerušil známý hlas...

„Omlouvám se za zpoždění, ale měl jsem neodkladné záležitosti. Týkají se tebe i Naruta,“ řekl omluvně rudovlasý.
„Co se nás týká?“ zeptala jsem se zmatěne.
„Váš pobyt v Písečné se o něco prodlouží,“ odpověděl. „Nevím jak dlouho tu zůstanete,“ dodal ještě, když si všiml, že se chystám na otázku „jak dlouho?“.
„Hokage-sama o tom ví?“ položila jsem další otázku.
„Už ano. Můžeme tedy jít?“ pokynul mi rukou.
„Á joo, na tu exkurzi. Ale jestli toho máš moc, nemusíme jít. Vlastně jsem si o Písečné přečetla dopoledne knížku,“ usmála jsem se.
„Dobře. Alespoň na jídlo můžeme zajít. Dnes toho mám už dost,“ řekl znaveně.

Vyšli jsme před budovu a bezeslova jsem procházely Sunou. Zřejmě do restaurace.
„Máš vůbec hlad?“ zeptal se mě po hodné chvíly.
„Docela jo,“ zalhala jsem.
Vešli jsme do nejbližší restaurace a posadili se. Gaara si objednal nějaký fazole. Fuj.
Já si dala jen polévku a čekala jsem co z něho vypadne. To jeho ticho mě začínalo děsně štvát.
„Doufám, že do Konohy se vrátíme co nejdřív,“ řekla jsem.
„To já také,“ přitakal mi.
A zas ticho! To snad už není možné. Zkusila jsem to tedy jinak.
„Naruto mi o tobě dost vyprávěl,“ vítězně jsem se zašklebila.
„Vážně? Doufám, že toho zas tak moc neřekl,“ znervozněl.
„No jen něco málo. Jak jste se potkaly a něco z tvého dětství,“ řekla jsem narovinu. „Ale nic mi do toho není,“ bránila jsem se.
„Ale já o tobě nic nevím,“ podíval se na mě.
„Ále, to nestojí za řeč. Stejně se brzy vrátím do Konohy. Navíc ty jsi Kazekage a Narutův přítel,“ vypadlo ze mě vše najednou.
„A ty jsi Narutova kamarádka,“ oponoval mi.
No jo, došly mi slova. Co mu mám s*kra říct?

„No narodila jsem se v Konoze a pak jsme se přestěhovali do Kamenné. Žila jsem jen s matkou, otce vůbec neznám. Mamka mi to nikdy nechtěla říct nebo mi to psíš nestihla říct,“ řekla jsem stručně.
„Nestihla říct?“ zeptal se udiveně. V tom nám přinesla servírka objednané jídlo, poděkovala jsem se a vrátila jsem se ke Gaarově otázce.
„Zemřela. Po čase jsem se rozhodla, že se vrátím do Konohy,“ řekla jsem prostě.
S matkou jsem nikdy nevycházela, ale i tak mě její smrt zasáhla. Nechtěla jsem to dát najevo a tak jsem v sobě dusila všechny emoce.
„To je mi líto,“ řekl soucitně, nebo mi to jen tak vyznělo?

Po jídle jsme si objednali ještě čaj a pokračovali v konverzaci, které jsem se chtěla tak urputně vyhnout.
„Jak dlouho jsi byla v Kamenné?“ zeptal se mě nejistě.
„Skoro 15 let. Bylo tam docela hezky,“ usrkávala jsem čaj s nadějí, že se začneme bavit o něčem jiném.
„Vidím, že ti je tohle téma nepříjemné,“ usoudil na základě mých nervozních pohybů.
„Trochu,“ snažila jsem se usmát.
„Dáte si ještě něco?“ zeptala se čísnice a usmívala se jako měsíček na hnoji. Div ji ta „pusa“ neodpadla.
„Ne,“ odvětil jí Gaara bez zájmu a zaplatil.
Odcházely jsme...

Pomalým krokem jsme se blížili k povědomému místo. To je přece dětské hřiště, tady jsem už byla.
V hlavě jsem si ještě odehrávala naši konverzaci z restaurace...
„Líbí se ti v Suně?“ zeptal se Gaara a podíval se na mě.
„Víceméně,“ odvětila jsem a posadila se na lavičku, Gaara si přisedl.
„Proč tu vlastně budeme dýl?“ vyzvídala jsem.
„Myslel jsem, že zvládnu všechno to papírování, ale je toho více než jsem si myslel. V první řadě se musím postarat o vesnici a až poté můžu do Konohy,“ složil ruce na prsa a opřel se.
„Musí to být fakt dřina co?“ představila jsem si tu hromadu práce a zodpovědnosti.
„To ano, ale jsem rád že jsem Kazekage. Lidé si mě alespoň trochu váží a já mám tak šanci odčinit to, co jsem kdysi napáchal,“ odmlčel se. „Ale to ti už Naruto určitě řekl,“ podíval se na mě.
„Je dobře, že to chceš napravit, Gaaro,“ oslovila jsem ho takhle prvně. Gaara na to mírně pozvedl koutky úst.

Hleděla jsem na nebe. Slunce už zapadalo a jeho slábnoucí paprsky vytvářely v písku oranžové odlesky.
Přivřela jsem oči a zaklonila hlavu. Znervozňoval mě Gaarův pohled. Zdálo se mi, že ze mě stále nespustil pohled. Pootočila jsem se a podívala se na něj.
Gaara nasucho polkl, odtrhl ode mě zrak a naměroval ho na západ slunce. Hmm?
„Krásný západ slunce,“ přerušila jsem trapné ticho.
„To ano, chodím sem rád,“ pohledem se věnoval zase mě. Usmála jsem se.
„U-už by jsme měli jít,“ zatřásl se Gaarův hlas.
„Jo jasně,“ vyhupsla jsem na nohy a ještě chvíli pozorovala mizející slunce.
Prudce jsem se otočila a narazila do Gaary.
„Promiň, nevěděla jsem, že stojíš hned zamnou,“ omluvila jsem se rychle.
Stáli jsme u sebe velmi blízko, Gaara nic neřekl jen se na mě díval...
Chtěla jsem začít panikařit, ale pohledem jsem stále neuhýbala a začala se utápět v jeho očích....