Romantika
„Antisho, vstávej už konečně. Dnes máš jít k lordu Hokage!“ strhávala z mladé třináctileté dívky peřinu její matka.
„Jasně, mami. Už letím…“ povzdychla si Antisha a nechtěně se doplazila do koupelny. Zase jí čekala hodinová cesta do vesnice, kde bude bydlet u svého strýce. Její strýc byl velice schopný ninja a byl pravá ruka hlavy vesnice, tedy lorda Hokage.
Rychle se oblékla do dlouhých světle hnědých šatů, s rozparky na obou nohách, aby se mohla volně pohybovat a vydala se tam.
Vždycky byla jiná než ostatní…
Pocházela z rodu léčitelů, kteří neměli s bojem nic společného, ale nakonec ji rodiče, i když z jisté recese, poslali na Akademii ve Vesnici ukryté v listí, zvané Konoha.
„Ahoj. Proč jste tak mimo?“ zeptal se Kakashi svých studentů, když se s nimi sešel u brány do vesnice a jako vždy přišel pozdě. I Naruto už seděl vedle Mayi na zídce a zkroušeně zíval.
„Jdeš pozdě,“ podotkla jeho dcera a nadšeně seskočila dolů a stáhla sebou i Naruta.
„Proto to asi nebude,“ otočil se Kakashi na Sakuru, která seděla na zemi, opírala se o zeď a čmárala kunaiem apaticky do hlíny vedle sebe.
Všem vám přeji krásné a veselé Vánoce a šťastný nový rok!
„A co jako budeme tancovat? Ve valčíku s tebou nejedu,“ prohlásil bojácně Naruto a začal chytře ustupovat ke dveřím.
„To by mě ani nenapadlo. Dáme se na hit mezi teenagery – break dance!“ prohlásila nadšeně Maya a zapojila svou MP4 k reproduktorům u zdi. Ale nerozehrál se žádný hip hop (ten nesnášela), ale místo toho nějaký rychlý mix tanečních písniček. A znělo to celkem dobře.
„Brejk déns?! Co to je?“ nechápal Naruto.
„Tady jí máš Gaaro, ale zacházej s ní opatrně, slečna je trochu křehká,“ zvolal Kankurou když došli na cvičiště kde už na ně čekal kazekage.Stál tam a s ním i jeho tykev.
Kankurou se otočil a zamířil pryč. Yuti se za ním chvíli dívala než věnovala svůj pohled mladému kazekagovi.
„Jen si něco zapíšu,“ ujistil jí, když hodila nechápavý pohled na jeho blok s tužkou.
„Takže, jméno,“vyštěkl na ní.
„A jsme tu,‘‘ zaradovala se Ajite a vesele si poskočila, na rozdíl od její kamarádky to viděla až moc růžově. Ta byla celou to dobu zamlklá, jen pomalu šla za ni a divila se její radosti. Sice se jí moc nechtělo, ale před Ajite nechtěla dělat sraba. Musela se smířit s tím, že její kamarádka byla na rozdíl od ní krapek… trošku víc odvážnější.
Odvážnější? Spíš trochu potrhlejší, ale ona už si začala zvykat. Její nápady neznaly meze.
Svitky Dávných, nebo-li božská moc PODSVĚTÍ a NEBES,
vycházejí na povrch. Stará legenda z ještě prastarejších svitků ožívá
ze světa zapomnění. Nikdo přesně neví, co svitky obsahují ani kde jsou
a jen málo lidí o nich ví. Tyto svitky měli být zapomenuty, ale
nedopatřením znovu ožívají ... hrozba světa se blíží víc, než kdykoliv
jindy.
Těžký tmavomodrý samet noční oblohy poseté tisíci hvězd shlížejících na lidský svět, nechápajících jeho prazvláštní pošetilost a nedosažitelnost jejich tolik chladné krásy začal ztrácet na své nekonečnosti.
Úvod
[font=Arial]Jak to vlastně začalo? To je dobrá otázka. Budu vám vyprávět příběh, co se stalo před lety …
Je to doba, kdy Naruto byl Hokagem už hodně dlouho. Oženil se z Hinatou. Avšak vztahy byly zamotanější, než by si to člověk dokázal představit.
Dívka skrývající se pod rouškou noci, hbitě utíkala mezi stromy. Na chvíli se zastavila a zaposlouchala se do ticha. Nic neslyšela a proto znovu vyběhla. Stále se rozhlížela kolem sebe a ještě víc se přikrčila. Její neslyšní běh tichou nocí přerušili hlasy, které se k ní rychle blížili. Znovu zastavila a vyskočila na větev, vysoko nad její hlavou. Přitiskla se ke kmeni, aby byla co nejméně vidět a zahleděla se dolů na zem. Přesně na místě, kde před chvílí stála se objevilo osm mužů, pozorně si je prohlédla.
Ráno se Reina probudila s nepříliš dobrou náladou. Všechno co udělala se jí zdálo špatně. S nikým nemluvila a když jo, tak se hádala.
„Ahoj..“ pozdravila jí Konan. Reina se po ní naštvaně podívala.
„Nazdar..“ zabručela.
„Co se děje?“ zeptala se Konan se zájmem.
„Co by se mělo dít?!“ vyštěkla Reina. „Nic!“ Naštvaně se otočila a odešla do pokoje. Tam na ní čekal Itachi.
„Neměla by jsi na ní být tak nepříjemná.“ Odvětil.
Pein a Zetsu probírali v pracovně „rodinné“ záležitosti. „Hm, takže ona ti prostě jen tak vykvetla… což mě přivádí na otázku: Jak ses vlastně narodil?“
Zelený ninja se zaškaredil a začal usilovně přemýšlet. Po deseti minutách už měl Vůdce jeho soustředěného výrazu plné zuby. „Nech už toho! Radši to necháme být. Budeš mi muset pomoct vymyslet, co s ní.“ Následoval další blok kanibalova usilovného přemýšlení. To už byl ovšem Pein mírně podrážděný. „Zetsu!“
„Naruto!“ „Naruto!“ Sakuřin zoufalý hlas se nesl po chodbách nemocnice. Už se podívala do všech pokojů, ale nikde ho nenašla. Naruto, kde zase seš? Pomyslela si růžovlasá ošetřovatelka, když opouštěla budovu, aby se po pacientovi porozhlédla.
„Itadakimasu!“ Popřál si Naruto dobrou chuť a pustil se do své porce Ramenu. Ach bože, tohle mi tak chybělo. Pomyslel si, když starého pána žádal o další porci své oblíbené pochoutky.
Vyšla ven a mrmlala si pod nosem neslyšitelné narážky na kazekageho. Za dalším rohem na ní čekala opět Temari, která jí zpražila pohledem sotva co jí uviděla.
„Ukážu ti tvůj pokoj,“informovala jí.
„Takže, ty zůstaneš tady v Suně?“zeptala se po chvíli a snažila se nasadit ledabylý ton.
„Pokud porazím kazekage-sama v boji,“odvětila Yuti.
Temari se pousmála a trochu zvedla hlavu výš jako by chtěla dát najevo svou pýchu.
„Gaaru nemůžeš porazit,“ujistila jí po chvíli.
„Proč bych nemohla?“
Když jsem začínal psát tuhle FF tak mě ani ve snu nenapadlo, že se dostanu na dvacet dílů. Ještě tak před čtrnácti dny jsem byl přesvědčený, že to ukončím osmnáctým dílem. Pak přišel nápad a jede se dál. A tak dnes můžu uvést jubilejní dvacátý díl.
Asi si řada z vás myslela, že název Kyuubi Jinchuuriki vs. Kyuubi Jinchuuriki je překlep. Ale ono ne! A vůbec, dost keců! Všechno se dozvíte...
„No, co jsem říkala. Využívají své informace a rozdělili si nás tak, aby měli co největší šance na výhru.“ řekla Temari.
„Proč já musím bojovat s Yunem???“ zeptal se Shikamaru a hodil na Yuna zhnusený výraz.
„Protože si to tak zařídili.“ řekla Temari a rozběhli se na ni dvojčata.
„Tak to je super... proč já musím mít Joshika???“ zeptal se Kankuro divným hlasem.
„Protože tě jsi pro mě největší soupeř.“ řekl Joshiko a začal s ním bojovat. No teda ne přímo s Kankurem spíš s jeho loutkou.
Přesto na Sakuřino konstatování, že už by měli jít, jen přikývli.
4. kapitola: Kapuce
[i],,Ve kterém že to má být patře?!“ zeptala se Tukoddo.
Sakura zamumlala, že ve třetím a zamířili tam.
Vyšli do prvního, do druhého – a tam se pozastavili nad hloučkem několika jiných geninů.
,,Co se tu děje?“ zeptal se Sasuke. Oči přítomných se na něm zarazily.
Jak už to bývá, tak potomci rychle rostou. Kazeina a Hiashiho dcera vyrůstala do přesné podoby otce.
Jak se tři naše páry scházeli, plnili společné mise, navštěvovali se, pomáhali si, tak jednoznačně se jejich potomci skamarádili. A to se neobešlo do občasných lumpáren a rádoby nehod.
Kumiko, Minato a Mizushima dospěli do krásného dětského věku tří let. Čím byli starší, tak těch lumpáren bylo hodně, že jejich rodiče z toho byli nešťastní.
Nejspíš měli strach o vlastní život, po tom, co viděli takové představení.
3. kapitola: Konohamaru
[i]Kolem zasvištěl teplý vítr a mlha se zvedla.
,,A co to jako mělo znamenat?“ vyhrkl znenadání kluk s černými vlasy a nepatrně potrhaným oblečením.
,,Jsme na misi. Co by to mělo znamenat?“ opáčila osoba zahalená v kápi.
,,Jo, přesně tak, Sasuke!“ zařval poněkud neoprávněně rozjásaný blonďáček stojící opodál. ,,Máme misi, tak co tě překvapuje?!“
