Dva světy 2. kapitola:Utíkej divočák!!

„A jsme tu,‘‘ zaradovala se Ajite a vesele si poskočila, na rozdíl od její kamarádky to viděla až moc růžově. Ta byla celou to dobu zamlklá, jen pomalu šla za ni a divila se její radosti. Sice se jí moc nechtělo, ale před Ajite nechtěla dělat sraba. Musela se smířit s tím, že její kamarádka byla na rozdíl od ní krapek… trošku víc odvážnější.
Odvážnější? Spíš trochu potrhlejší, ale ona už si začala zvykat. Její nápady neznaly meze.
„Už se tak něšourej,‘‘ zavolala za ni, aby ji trochu pobídla, ale ani to nepomohlo. Stále kráčela pomalu a nejistě. Ajite už ji neřešila, Taira byla možná trochu srab, ale na rozdíl od ní nemusela zrovna nějaké to nebezpečí. Spíš taková postivka, žádná zábava.
„Mě se to moc nelíbí,‘‘ začala Taira a hlásek se ji trochu roztřásl „…..co když tam třeba někdo bude……mohly to na nás třeba řeknou!‘‘ Strachovala se Taira chytla Ajite za ruku, aby už nemohla jít ani na krok. Zrzka si to však neuvědomovala a pokračovala dál, i když ji blondýnka pevně svírala ruku.
„Bože už toho nech vsadím, že kdyby teď zašustilo někde v křoví počurala by ses strachy,‘‘ zavtipkovala Ajite a postavila naproti kamarádce s rukama v bok. Jakmile to však řekla stalo se. V křoví to divně zašustělo. Obě nadskočili a svoji pozornost přesunuli na stále se hýbající keřík. Ajite se usmála, beztak jen nějaký malý žertík. Ale v hloubu duše věděla, že jestli to ještě jednou šustne tak to pustí.
„Ajite… to opravdu není žádná sranda,‘‘ řekla Taira. Snažila, aby to znělo nebojácně. Ovšem i ji svíral strach.
Keřík sebou šustl ještě jednou, tentokrát mnohem víc než předtím. Obě dívenky by nejraději zmizeli, ale nohy jim přirostly k zemi. Keř znovu zašustěl. Něco vylezlo z keře ovšem ve stínu, který vrhaly stromy to zatím nebylo vidět. Co bylo však nehorší, pomalu se blížilo k nim.
„Áááááá,‘‘ zakřičela Taira div neskočila zrzce do náruče. Nejprve čekala nějakou divou zvěř, ale zdání klamalo. Místo nějakého zvířátka vylezl Kujiko. Nu byly blízko hodně blízko. Obě si oddychly a Kujiko propadl nezastavitelnému smíchu. Dokonce se i válel na zemi. Jak předtím myslely k divočákovi neměl daleko, podoba se nezapře.
„Měly jste se vidět..‘‘ smál se vesele dál, nebyl ani schopen dalšího slova. Ajite pomalu pukala vzteky, její obličej dostával všechny odstíny červené. Založila ruku v pěst a chystala se mu jednu vrazit, ale Taira ji zastavila. Bylo by to k ničemu, čemu by dosáhla. Možná toho, že by se mohla zítra ve škole rozvalit na dvou místech. Kujiku by totiž nepřežil nával vzteku. Jak myslela bylo by to naprosto k ničemu.
„Já tě zabiju,‘‘ křičela Ajite a chrlila další a další nadávky, no prostě samá cenzura a cenzura. Mu však ihned po spočítání všech barev, které stihli za rekordní čas vystřídat její obličej usměv ztvrdl.
„Ale nezlob se na mě, já to tak nemyslel….‘‘ začal s obvyklou výmluvou „jen mě zajímalo kam jste zmizeli… a taky co tu chcete dělat.‘‘ Čistě ze zvědavosti to až tak nebylo, šlo mu ještě o něco jiného, ale na to už pomyslel nemohl, rozzuřená zrzka se na něj doslova vrhla. Skočila po něm jako opice po banánu a znovu začala chrlit svém obvyklé nadávky, které v mezích nahrazovali její denní mluvu. Taira se do toho raději ani nepletla, ještě by taky jednu schytala, tak či onak ji spíš zaujali další zvuky podobné těch předchozím, tentokrát zněli trochu víc opravdověji. První nápad byl, že jen posily, ale to vše se hned změnilo.
„Vy dva tam dole, tohle si nehte na potom, je načase zmizet,‘‘ vypískla Taira a dala se na útěk. Ať si se jim stane cokoli, neměli se prát.
„A pereš se jako holka!‘‘
„Ty raději zmlkni, kdo se před chvíli málem podělal strachy!‘‘
„Ááá, vyškrábu ti oči!!!!
Jejich bitka pokračovala dál a dál ani jeden si neuvědomil, že Taira už dávno zmizela. Příčinou bylo zvíře blížící se k nim. Ale najednou boj přestal, oba se dostali do takové polohy, že se zvířeti dívali do očí. Jakmile se tak stalo, hlavou jim probleskla jediná myšlenka. Pryč!!
A tak se dali na útěk, zvíře je zběsile dohánělo s jediným úkolem. Zabít! Celou tu dlouhou cestu Ajite nadávala, Kujikovi to přišlo směšné a tak se začal smát.
„Podívej…. vylezeme na ten strom,‘‘ navrhl udýchaně Kujiko a ukázal na nedaleký strom. Ajite souhlasila, ovšem nebyla si zcela jistá, jestli po tak dlouhém běhu vůbec nahoru vyleze.
Naštěstí Kujiko vylezl nahoru značně rychle a tak stačil ještě pomoct Ajite. Divočák jakmile promyslel situaci zmizel. Ještě, aby snad čekal až spadnou. Oba si oddychli, ale jejich boj neskončil, Ajite se znovu dala do neúprosné bitvy. Ovšem strom nebyl zrovna nejlepší bojiště a tak co neviděl zakopla a větývku a šla pozdravit zem. Při jejích štěstí i smůle ji Kujiko zachytil, ovšem na celkem choulostivých partiích. Zbystřila, Kujiko také.
„Hned dej ty ruce pryč, ty jedem prasáku,‘‘ začala znovu Ajite a chystala se mu znovu vrazit. Ale neuvědomila si, že jediné co jí dělí od země byli jeho ruce, tak pádila dolů.
„Au, blbá gravitace,‘‘ zanadávala a chytla se za bolavou ruku. Kujiko vykoukl ze stromu a vesele ji zamával.
„Au ty jeden,‘‘ vykřikla a pokusila se postavit, ovšem zraněná noha ji to nedovolovala. Znovu se ocitla na zemi a chytila se za nohu.
Super a má nohu v háji, pomyslela si Ajite, ale snaha zadržet slzy byla marná.
No jistě se tu před ním rozbrečím, fakt super!!
Kujiko si uvědomil co se stalo, nejspíš to přehnal, moc.
Seskočil dolů, nejprve šel pomalu, měl strach, že to všechno je jen hloupá hra, aby ho mohla znovu udeřit. Tentokrát se ale mýlil.
„Jsi v pořádku?‘‘ zeptal se ji s velkým zájmem a sklonil se k ní.
Co to do něj v jelo…. tak milý nikdy nebyl…… a na mě?
„Vypadám snad, že je mi hej,‘‘ odsekla jedovatě a pokusila se znovu vstát. Neúspěšně. Znovu ji do očí vhrkli slzy.
„Nech toho pomůžu ti,‘‘ nabídl ji, ale ona ho odmítla, stále si stála za svým. Další pokus o vstát se nepovedl. Kujiko už neměl s ní trpělivost, bez varování si ji přehodil přes rameno a i přes všechny její nadávky ji odnesl k sobě.