*Neznámá*: 06

Těžký tmavomodrý samet noční oblohy poseté tisíci hvězd shlížejících na lidský svět, nechápajících jeho prazvláštní pošetilost a nedosažitelnost jejich tolik chladné krásy začal ztrácet na své nekonečnosti.
Postupně ho nad obzorem rozehnala bledá nazelenalá záře, která se od obzoru pozvolna rozlévala směrem vzhůru a značila tak, že vláda noci je pro teď již u konce. I hvězdy ztratily svou nedosažitelnost a pod přílivem toho bledého neveselého světla začaly blednout až se ztratily úplně stejně jako poslední známky jejich sametového jeviště.

Krajina byla tichá, přesto, že noc ztratila svou moc, slunce ještě nevyšlo, takže se každý snažil získat ještě pár dlouhých chvil bezstarostného pohroužení do světa snů. No téměř každý.
Tichost ještě neprobuzené krajiny přece jenom něco rušilo. Do ticha se ozývalo lehké křupání. Dvě postavy šly po stezce a každý jejich krok doprovázelo zakřupání země, která byla promrzlá letošním prvním ranním mrazíkem.
Ti dva se vydali na cestu ještě dávno předtím než se nad horizontem objevily první náznaky příchodu nového dne. Když se první chladné sluneční paprsky rozlily po krajině a roztály tak námrazu, byli naši dva poutníci už několik hodin na cestě a urazili už nemalý kus cesty od místa, kde započali svou pouť.
Šli celkem nalehko a příliš nemluvili, ne snad proto, že by nebylo co říct, ale spíš proto, že toho bylo až moc, co nebylo možné vyslovit, protože slova byla příliš hrubá než aby mohla být naplněna jejich myšlenkami, aniž by je neponičila.
Když se přehoupli přes jeden obzvláště vysoký kopec, kde se zastavili a v údolí spatřili první město na jejich cestě, do poledne mnoho nezbývalo.

"Tohle město je-" začal Kakashi, než však stihl dopověďet, co tohle město vlastně je, strnul v půlce věty. Kousek za ním se ozval zvuk náporu na kůru stromu, jak se o ní někdo prudce opřel a vzápětí následoval ošklivý tlumený kašel.
"Eh?" vydal ze sebe a s nedobrou předtuchou se otočil.
Eve stálá u mladé břízky, lehce pokroucená se pravou rukou opírala o její kmen, v obličeji byla ještě trochu bělejší než obvykle a stíny pod jejíma očima byly trochu temnější než jindy. Druhou ruku měla těsně před ústy a snažila se aspoň trošku tlumit nepěkný kašel.
"Eve!" vyhrkl Kakashi ustrašeně a rychle se přemístil k ní.
"T-to je dobré, n-nic mi není..." začala Eve, když si všimla ustaranosti v jeho výrazu.
Kakashi se však ještě trochu víc zamračil.
"Ne, vážně, už je to v pořádku." dodala a pokusila se o úsměv.
"Opravdu?" zeptal se nedůvěřvě Kakashi.
Eve přikývla, napřímila se a přestala se opírat o stromek, aby dokázala své trvzení.
"Dobrá," začal Kakashi se značnou úlevou v hlase,
"Půjdeme tedy dál a ve městě se na chvilku zastavíme a odpočineme si-" chtěl dokončit, než to však stihl, kvapně ho přerušila Eve.
"N-ne!" zamítla a ještě víc se napřímila.
"Nemusíme se zastavovat a odpočívat, kvůli mně! Jak jsem řekla, nic mi není!" navázala, její pohled byl najednou mnohem tvrdší, chladný, nepřístupný a odhodlaný, přesně takový, jaký mívala když přišla do Konohy.
Kakashi najednou strnul, takovou reakci ani v nejmenším nečekal.
Chvili se na ni zkoumavě díval než nahodil výmluvný úsměv a řekl: "Ne tak to vůbec není, ale je skoro poledne a já mám už opravdu hlad, tak jsem se chtěl někde naobědvat."
"Aha, dobrá." hlesla Eve trochu zahanbeně a sklonila hlavu.
Kakashi se jen přátelsky usmál a Eve ještě chvilku váhala, než mu úsměv vrátila a vydali se směrem k městu.

Po obědě v jednom malinkém lokálu kousek od hlavní třídy města, na které bylo na jejich vkus až moc lidí a krátké prohlídce města se vydali dál.
Dny se už znatelně zkracovaly a tak když po dalších pár hodinách došli do malé vesničky na úpatí hory byla již tma.
Bylo by pošetilé jít dál, když už nebylo vidět, rozhodli se tedy, že přenocují v malinkém penzionu na okraji vesnice a na další kus cesty k jejich cíli, který byl zase o něco blíž se vydají až zítra za svítání.

Eve ležela v posteli, zrak upírala k noční obloze, která se rozprostírala za oknem a přemítala nad pravdou, kterou se snažila si až tolik nepřipouštět: "Proč mě vlastně ta cesta tolik zmáhá? Proč?"
Ať nad tím uvažovala jakkoliv nebyla s to najít odpověď, její víčka byla však čím dál tím těžší až je neudržela a propadla se do říše snů.

Eve byla již dávno pohroužena do hlubokého spánku, když Kakashi seděl ve svém pokoji, opíral se o zeď a s pohledem upnutým na noční nebe přemítal nad dnešním dnem a nejen nad ním.
Vzpomněl si na úryvky toho, co mu řekla Tsunade s ustaraným výrazem těsně předtím než se vydali na tuhle misi:
"Nevím proč, nedokáži si to vysvětlit, ale od té doby, co sem Eve přišla tak vůbec nenabývá na síle, právě naopak... Jako kdyby byla den ode dne slabší a slabší. Mám obavy, že pokud bude takhle dál slábnout, její tělo to dlouho nevydrží.. Zkoušela jsem všechno možné, ale nic nezabírá, stále slábne... Cesta a možnost, že zjistí, kdo je je však pro ni nesmírně důležitá... Nechci jí to říkat, proto na ni budeš muset cestou dávat pozor ty..."
"Hm" Kakaski odvrátil zrak od zářivých hvězd, které na něj povznešeně shlížely a zamračil se. Cítil, jak ho naplňuje zvláštní melancholický pocit a až příliš bolestně si uvědomoval, že výmluvy a drobné lži jako dnes tu s tím, že se zastaví jen proto, že má hlad, nebude moct používat pořád a že pravda je jednou dostihne...

Co bude dál? Proč Eve pořád slábne? Zvládne dojít až na konec cesty nebo to všechno bude ještě jinak?