Romantika

Reina ležela na posteli a dívala se do stropu. Přemýšlela o všem, o minulosti, přítomnosti i o budoucnosti. Musela se pousmát. Sedla si na postel, rozhlédla se kolem. Vylezla z postele a došla do kuchyně. Sedla na linku a začala jíst jogurt. Dojedla a vyšla ven. Sebou si vzala papíry a deku. Došla na své oblíbené místo, rozložila deku a posadila se na ní. Rozložila si papíry vedle sebe a začala je třídit na popsané a čisté. Když třídění dokončila bylo popsaných dvakrát více než čistých.

Úvod
Tak mě tedy vzal do Svého domu, což možná neměl dělat...

Pozn:myšlenky kurzivou

Otevřela oči a zjistila, že se nachází ve spoře osvětlené místnosti kde byl kolem její postele roztáhnutý závěs, malý stolek a židle. Ucítila jak jí na rameni tlačí obvaz a prohlídla si své ruce, taktéž obvázané.
Jakási osoba plachtu odhrnula a prohlédla si jí.
„Áááá, už jsi vzhůru,“ usmála se na ní jakási žena a sáhla jí na čelo.
Yuti neodpověděla a sledovala ženu, která teď nejspíše už po několikáté ošetřovala její ránu.
„Vy jste medik?“ zeptala se.
Žena přikývla.

Černé stěny žaláře jí děsily. Každou chvíli chodil někdo kolem, ale nikdy se dveře neotevřely. Byla tu zavřená už týden. Před očima jí vytanuly obličeje jejích nejlepších přátel, které asi už nikdy neuvidí.
„Saii, Ryo, promiňte.“ Zašeptala zničeně. Najednou se otevřely dveře a do nich vstoupil rusovlasý muž. Přisunula se ke zdi a zděšením strnula.

Hijashy zvolal celý klan Hyuuga a začal se svou řečí.
„Slyšte mně mí bratři, dneska se vydáme napravit jednu chybu ke které jme také přispěli.
Včera byla při misi zabita moje milovaná dcera kterou jsem odvrhnul kvůli lásce k Narutovy Uzumakimu, který mně požádal o pomoc s pomstou.
Zvolal jsem vás protože potřebujeme najít a eliminovat vraha Hinaty milované dcery a manželky.“
„Kdo ji zabil?“ vykřikl z davu člen klanu Hyuga.
„Byl to devítiocasý démon Kyuubi.“
Davem se rozšířil ruch.

Sakura a její tým pospíchali lesem. Najednou v dálce uslyšeli silný výbuch.
„Hinato co je to?“ zakřičela na Hinatu Sakura.
„Je to Naruto, bojuje s rootem. Jeden z nich je Sai.“ pozorovala situaci Byakuganem.
„Pospěšte si!“ křikla Sakura.

Naruto sledoval Zeka a přemýšlel. I po využití démoní chakry, měl problém zatlačit Hisshiho.
Zajímalo by mě co je zač… Doufám, že on mi dá odpověď.

„Hledal jsem tě!“ ozvalo se jí u ucha. Vyděšeně se posadila a zmateně se rozhlížela okolo. Pohled jí padl na smějícího se Kakashiho.
„Co jsi potřeboval?“ zeptala se ho odměřeně.
„Omluvit se.“ Odvětil prostě. Sora na něj udiveně hleděla.
„Omluvit se?“ zašeptala udiveně. Kakashi mírně kývnul hlavou. „Nemáš proč..Byla jsem vystresovaná..“ zamumlala
„To jsme každý…Já byl taky na nervy i když to někdy nevypadá.“ Usmál se.

„Kankuro!!! Že to není pravda!!!“ zakřičel Shikamaru na Kankura.
„Ne, jsem živá.“ řekla Temari, vyšla z hotelu a pokračovala.
„Nevím, co se tady dělo, ale od té doby co jsem Kankura našla, tak jsem byla pryč. No co... zjistila jsem, že naproti v tom módní obchodě mají šaty!! Jsou úžasné!! A já si je musela koupit!!“ řekla Temari a vytahovala si je z tašky.

Čekání se trochu prodloužilo (cca dvě hodiny), Naruto stále sledoval Sakuru a Sasukeho, čekal, že nastane něco zajímavého.
Sakura stále zvláštně přešlapovala z jedné nohy na druhou a tvářila se krapek rozpačitě. Sasuke byl v klidu, i když uvnitř křičel bolestí, musel se chovat přirozeně. Začal mít podezření, že Naruto viděl víc než jen zapínání podprsenky. Konečně, Kakashi se objevil znovu s přihlouplou výmluvou, které stejně nikdo nevěřil, ale už si zvykly.

„Podívej se mi do očí.“ Pobídl mne. Odtrhla jsem pohled od země, ale do očí jsem se mu nepodívala.
„Ne..“ zavrtěla jsem hlavou.
„Hnusím se ti?“ zeptal se. Až teď jsem se odhodlala se mu podívat do očí. „Odpověz!“
„Ano..“ prohlásila jsem tvrdě. „Ano hnusíš..“ Otočil se ke mně zády.
„Tak to se musíme rozloučit.“ Prohlásil, ale nepodíval se na mne.
„To ano..Sbohem.“ otočila jsem se k němu zády.

Itachi lehce zatřásl s dívkou ležící na posteli a tvrdě spící. Neprobudila se. Zkusil zatřást více, ale ona se jen zavrněla ze spaní. Na chvíli se zarazil a pomyslel si, že se snad na to vykašle, ale to by mu asi neprošlo. Zatřásl s ní znova o něco silněji a ona se ze spaní po něm ohnala rukou a něco zamumlala.
To už nevydržel. Opatrně se k ní naklonil a……
„VSTÁÁÁÁVÉÉÉJ,“zaječel jí do ucha tak, že poplašeně vyskočila z postele, mnula si ucho a zírala nevěřícně na svého přítele.

„Po něčem toužit jest již důvod k žití.“
Vrchlický

Úvod
Vše začíná tmou a ve tmě končí. I já začala tmou a ve tmě zmizím navždy, abych se už nikdy nepodívala na svět těmato očima. Stejně jako moji předkové a jako všichni na světě jednou zajdu.
Ale proč mluvit o konci, když jsme teprv na začátku?

Itetsi

Kawaiiotome se již připravila na smrt a těsně před úderem krvelačného ninji zavřela oči aby neviděla jak hrot meče letí proti ní. Ozvala se tupá rána jak se meč zarazil do stromu.
„To bylo rychlé, netušila jsem že to ani neucítím, konečně budu volná, konečně jsem mrtvá.“ přemýšlela Kawaiiotome. „Chci to vidět, chci vidět jak vypadá země z pohledu Kami. Ale co když uvidí

Když tohle viděli tak zkameněli hrůzou, cítili tolik nenávistí kolem něj, že každý kdo by ji cítil v sobě by se zbláznil, na to ne aby se dokázal ovládat. Pak se s Kyuubi-Narutem začalo něco zvláštního dít.
Začal se svíjet v křečích a bolestech, v tom okamžiku se pečeť v Narutovi prolomila a z Naruta vycházel obrovský oblak rudé cakry.
Po chvilce tam stal rozzuřený Kyuubi a Naruto ležel bezvládně na zemi jako kdyby byl mrtvý.
„Tak tohle se nemnělo stát,“ řekl zhrozeně Yamato.
Hinata se rozběhla za svým milovaným a přitom křičela.

Ach jooo... Nechápem načo by Ino išla do Akatsuki, poznám ju lepšie ako ktokoľvek iný no na túto otázku odpoveď nájsť neviem. Sakura sa postavila a šla zavrieť okno ktoré ju tak veľmi studilo,v jej malej no celkom útulnej rúžovej izbe vyzdobenej krásnymi kresbami ktoré kreslila keď bola celkom maličká. No najvzácnejšiu vec mala položenú celkom vysoko na jej veľkej skrini vyzdobenej rôznymi tvarmi a ornamentmi bola celom maličká fotografia.

Otevřela oči, na tváři měla šťastný úsměv. Rozhlédla se po pokoji a pohled jí padl na Itachiho, který seděl v křesle a obličej měl schovaný v rukou. Přišla k němu blíž a podívala se mu do očí. Měl je zarudlé, ale suché.
„Co se děje?“ zeptala se ho mile.
„Nic..“ špitl. Reina se na něj ustaraně podívala.
„Jen..jsem vzpomínal…“ Reina se pousmála.

„To je všechno?“ zeptal se Sasuke nevěřícně.
„No… Já myslím, že to stačí,“ odpověděla a jakoby nic se kolem něj protáhla a suveréně vešla dovnitř. Jeho dům byl obrovský, ale Hinatu to nevyvedlo z míry. Za prvé: Její barák byl možná ještě větší a za druhé: v jeho společnosti se cítila zvláštně. Možná to bylo proto, že věděl o jejím těhotenství nebo proto, že jí bylo jedno, co si zrovna on pomyslí. Usmála se. Prošla chodbou a Sasuke na ní jen nevěřícně zíral.
„Ne-nemáš něco k jídlu?“ zeptala se.

Louka…
„Miluju tenhle svět!“
Utíkal skrze celou louku. Vesele, rozpustile utíkal… Rychle, rychle a pomalu zároveň, tak pomalu, jak to umí jenom on. A utíkal… Běžel. Smál se. Běžel. Svou neviditelnou rukou se jemně dotýkal každého sytě zeleného stébélka, kolem kterého proběhl. On, Vítr. Dotýkal se jich a strašně se přitom smál, jako malé dítě. Jako malý kluk… Vždycky, když se dotkl, když se ta zelená, zázračně zelená tráva prohnula pod jeho něžným dotykem, vždycky rychle ucuknul. A tak, když se tráva narovnala…

„Hokage-sama!“do kanceláře vběhl zběsile jeden z ninjů. Naruto sedící v křesle pohotově vyskočil a opřel se o stůl. Dychtivě zíral na ninju, který sotva popadal dech.
„Tááák?Co?Už?“ptal se Naruto a bušil do stolu.
Jeho podřízený jen sotva kývl a v ten moment se Naruto vyřítil ven z kanceláře, schody seskakoval po třech a řítil se do nemocnice.
„Hokage-sama!“přivítal ho s úklonou jeden z mediků. „Prosím pojďte za mnou.“