Gaaro!Osud nelze změnit 03: šmírák!

Vyšla ven a mrmlala si pod nosem neslyšitelné narážky na kazekageho. Za dalším rohem na ní čekala opět Temari, která jí zpražila pohledem sotva co jí uviděla.
„Ukážu ti tvůj pokoj,“informovala jí.
„Takže, ty zůstaneš tady v Suně?“zeptala se po chvíli a snažila se nasadit ledabylý ton.
„Pokud porazím kazekage-sama v boji,“odvětila Yuti.
Temari se pousmála a trochu zvedla hlavu výš jako by chtěla dát najevo svou pýchu.
„Gaaru nemůžeš porazit,“ujistila jí po chvíli.
„Proč bych nemohla?“
„Gaara je kazekage, a je a vždycky byl nejsilnější ninja ve vesnici, ty ho nemůžeš porazit,“posměšně se ušklíbla, ale Yuti jí na to už nic neodpověděla. Nechtěla se hádat. Pokud se její mise nezdaří nebude to moc dobré. Pein a půlka Akatsuki jí za to sežerou k smrti.
„Tak jsme tady,“ vytrhla jí z přemýšlení Temari, která jí dovedla před dveře pokoje.
Podala jí malý klíč a pokynula rukou, že může vstoupit. Sama si odemkla a vešla dovnitř.
Pokoj byl velký, u okna stála postel a noční stolek. Naproti dveří byla větší skříň a v pravém rohu dveře do koupelny. Byl prostorný a jednoduše zařízený.
Ještěže odtud brzo zmizím.
Temari stála ve dveřích a pozorujíc Yuti, která se procházela po pokoji a bedlivě si ho prohlížela.
„Gaara ti dá vědět až bude čas, zatím…zatím se měj,“rozloučila se a zavřela za sebou dveře.
Yuti padla s roztaženýma rukama na postel a spokojeně si oddechla. Peřina i polštář byli měkké a čisté.
To bylo něco, čeho by se v Akatsuki dočkala jen málokdy. Spokojeně se usmála dokud se jí neozval v hlavě hlas.
„Chci s tebou mluvit,“ říkal jí hlas Itachiho.
Neváhala, sedla si pohodlně na postel a zavřela oči. Nechala vyvolat svou astrální projekci.
„Co je Itachi?“ vyštěkla na něj, když se její odraz tyčil před ním.
„Jak to jde?“zeptal se ledabyle ironickým tonem.
Protočila oči v sloup a založila si ruce v bok. Itachi jí pobaveně sledoval.
„Jde to fajn,“ odvětila najednou.
„Tak fájn říkáš?“
„Jo fajn,“
„Seznam mě se situací,“
„Proboha, chováš se jako můj otec,“ namítla, ale když viděla jeho pohled rozhodla se mu to říct, „Dostala jsem se do vesnice jak bylo v plánu a požádala jsem kazekageho jestli můžu v Písečné zůstat, svolil to pod jednou podmínkou a to, že ho musím porazit v boji,“
Itachi se chvíli rozmýšlel než odpověděl.
„To je vše?“zeptal se po chvíli.
Yuti se na něj navztekaně podívala a on se pousmál.
„Kazekage není zrovna ten typ co by se nechal omámit ženskou krásou, abych ti pravdu řekla, a nebo spíš to na sobě nedává při nejmenším znát,“
„Ale ty to zvládneš, nezapomeň se postarat o to, abys byla jeho doprovodem na cestě do Konohy, jasné?“připomněl jí a trochu zvážněl.
„Stačí to říct jednou ne padesátkrát,“ opáčila a její obraz se rozplynul.
Otevřela oči a pořád seděla na posteli. Snad do pokoje nikdo nevstoupil, když byla mimo. Zapomněla zamknout.
Natáhla se a zavřela oči. Skoro okamžitě usnula.

„Ona spí jak dřevo,“
Yuti slyšela někde z dálky něčí hlas. Pomalu se probouzela a když otevřela oči, zjistila, že ten hlas patří člověku, který stojí nad ní a bedlivě si jí prohlíží. Okamžitě si sedla a hodila na něj ostražitý pohled.
„Co tu sakra chceš šmíráku?“sjela ho naštvaně a rozhlédla se kolem sebe.
Osoba se zatvářila pobaveně a založila si ruce na prsou.
Byl to kluk v černém oděvu a jakýmsi divně pomalovaným obličejem. Šklebil se na ni a po chvíli se zazubil.
„Když mi Gaara řekl, že mám vyzvednout tu mladou slečnu, netušil jsem, že je tak hezká,“poznamenal a se zájmem si jí prohlížel.
„Hele ruce pryč kamaráde,“zaprotestovala.
„Heh, jak se jmenuješ co?“
Probodla ho vražedným pohledem a chvíli si ho nevraživě prohlížela než ostražitě odpověděla.
„Jsem Yuti, a ty jsi sakra kdo? A co děláš u mě v pokoji? A proč si na mě tak zíral? A jak dlouho si na mě vůbec zíral?“ vychrlila na něj.
On natáhl ruce před sebe jako by se chtěl bránit a zase se pousmál.
„Jmenuji se Kankurou, a ten zbytek je na mě příliš mnoho zbytečných otázek,“
„Joo ahááá, tak mladej pán je nejen šmírák, ale i lenoch, no podívejme se,“protáhla naštvaně.
Znovu si založil ruce a prohlédl si Yuti od shora dolů, která už stála na nohou naproti němu a zaujala stejný postoj jako on.
„Gaara tě očekává na cvičišti, ty šípková růženko,“ sdělil jí.
Pozvedla obočí a svěsila ruce podél těla. Chvíli přemýšlela než jí došlo, že měla bojovat s kazekagem.
Hned se zatvářila chápavě, ale její výraz vystřídala chvilková obava.
„Děje se něco?“zeptal se jí Kankurou.
„Jak mám kruci vědět kde je nějaké pitomé cvičiště?“zastěžovala si zbědovaně.
To Kankuroua pobavilo a se smíchem jí konejšivě odpověděl: „Proto tady jsem, pojď za mnou dovedu tě tam.“