Romantika

Sama neverím ale budiž
„ČOŽE?!“ prenikavý výkrik preťal kľudné večerné ovzdušie. Tsunade sedela vo svojej kancelárii a pozerala na Sasukeho, ktorí so sklonenou hlavou stál pred jej stolom. Práve jej oznámil čo videl.
„Ako si to predstavuješ že si tomu nezabránil?! Shizune!“ spoza dverí sa ozvali rýchle kroky a Shizune sa vrútila do miestnosti.
„Ha-hai, Tsunade-sama.“ Zastavila vedľa Sasukeho, čakajúc na rozkazy.
„Zavolaj čo najlepší tím ktorí bude schopný vystopovať Akatsuki. Uniesli Sakuru.“

Neznat tak čas. Navždy zastavit jeho neúprosný běh. Uchopit jej, pevně jej držet a nenechat ho jen tak proklouzávat mezi prsty.
Tak moc rychle běží a odnáší všechno to, co je nám drahé.

Svět se již mnohokrát převlékl ze svého oslnivě zářivého zlatého šatu do černé uchvacující róby a zase zpět. Minulo mnoho úsvitů plných nadějí a ideálů a ještě více soumraků odnášejících poslední zbytky víry.

Další den se neúprosně blížil ke konci a oni byli někde za polovinou cesty. Pomalu ale jistě se začalo stmívat. Zpomalili tempo, aby mohli lépe vybrat místo k odpočinku. Zastavili se až u malé jeskyně u konce lesa. Mezitím se už nadobro setmělo a padla černá tma, kterou jen ozařoval stříbrný měsíc.

O 15 let později

Kage, vesnice skryté v Listí, právě konečně podepsal poslední dokument z velké hromady, která před ním ráno ležela. S úlevou položil pero na stůl a protáhl se. Pohled mu spadl na hodiny na vedlejší zdi. Zděšeně na ně vytřeštil oči.
„Do háje! Už jsem měl být dávno doma!“zanadával a rychle vyskočil na nohy. Začal dělat rychle pečetě, ale najednou se dveře rozletěli dokořán. Stála v nich velitelka ANBU. Překvapeně zamrkal a přestal s pečetěmi.
„Stalo se něco?“zeptal se zvědavě. Velitelka kývla.

[i]Věděli, že jsou v nebezpečí.Báli se, ale nedávali to najevo. Báli se tak moc, že po nocích brečeli do polštářů. Sami o sobě věděli, že mají obrovskou sílu, ale přesto strach a lesk v jejich očích se stále zvětšoval. Kam zmizela jejich dávná síla bojovat a nikdy neprohrát? Zmizela spolu s nadějí. S nadějí že až příjdou, neztratí všechni iluzi o tom, že lidé nejsou zlí. Ale oni jsou. Jsou na každém rohu, každé ulice. Proč ta nenávist a touha zabíjet? Dělá jim to dobře?

Proti ní se řítil podivný prcek s oranžovou maskou. No jasně, Tobi! Prcek nedával pozor kam šlape, zakopl a spadl přímo na...obličej. Caro k němu přišla a s klidem ho zabila.
"Teda, počínáš si jak nějaká nájemná vražedkyně."
"Gobi, nejsem z toho moc nadšená. Mohla bych klidně patřit mezi tyhlety." a máchla rukou směrem k Deidimu a Tobimu.
"Jako mezi mrtvoly?"
"Ne ty pitomče! Mezi Akatsuki."
"Jo ták. Mě to bylo nějak divný."

„.....musíš sa mi dobrovoľne odovzdať!“ povedal oheň.
„To má byť vtip? Veď si oheň, keď sa ti odovzdám spáliš ma na uhoľ. Ja som ti veril a ty si ma oklamal!“ kričal naňho Neji.

V tomhle příběhu se Sakura často baví se s vým vnitřním hlasem, někdy k němu mluví nahlas, ale někdy jen v myšlenkách a proto jsem je rozlyšila: Vnitřní hlas a Vnitřní hlas Sakury
,,No co ty moje sluníčko. Ty ještě nebudeš spinkat?“ Sakura se nadkláněla nad postýlkou s miminkem a roztomile na něj šišlala.
,,Tobě to sluší vždycky, i v roli maminky.“ Zasmál se někdo za jejími zády.
,,Ou, ty jsi tady? Vůbec jsem si tě nevšimla.“ Otočila se Sakura na svého přítele.

„Jsi tu nějak brzy,“ usmála se na Antishu Sianna, když dívka přišla v normálních šatech do kuchyně za ní.
„To víš… zapomněli na mě, a tak nemám co na práci…“ opáčila černovláska.
„Cože?! Tohle už překračuje všechny meze, Antisho! Nesmíš věčně používat to jutsu na všechny kolem sebe!“ kárala ji a ona se nechala. Věděla, že má pravdu.

Stály tam čtyři postavy v černých pláštích s rudými mraky. Akatsuki. Ale neměli klobouky, takže jejich identita byla prozrazena.
„Itachi, Kisame, Sasori a Deidara… dlouho jsme se neviděli,“ řekl Kakashi a pozorně si je prohlédl. Oni po něm hodili jen otrávený pohled.
„Kakashi, ty ještě žiješ?“ odsekl vysoký muž co vypadal jako ryba. Na zádech měl obrovský meč skrytý v obvazech.
„Netvař se tak udiveně, Kisame. Ještě nejsem tak starý,“ odsekl Kakashi s úsměvem.

Vyrazili. Neko se snažila být co nejvíc neviditelná a hlavně nemluvit.
Kdo ví, třeba by ji podle hlasu poznali.
Asi v půli cesty Kamikoto zavelel, že je čas se utábořit.
“Přeci nemá smysl cestovat celou noc, obzvlášť, je-li náš nepřítel možná někde blízko. Ráno moudřejší večera.“
Jeho podivný „proslov“ sice nedával moc smysl, ale jelikož Naruto usedl na zem a během vteřiny usnul, nezbylo jim nic jiného, než se tedy utábořit.
Rozdělali oheň, rozložili spacáky.

Otec??

Znovu vysvitlo slunce a ozářilo celou zatím spící krajinu. Ovšem i když teprve vyšlo slunce, ne všichni se teď probouzeli. Sakura seděla na židli, měla kruhy pod očima a celá ospalá se snažila ten nával spánku nějak překousnout. Noc měla rušnou. Narutova rána začala zase krvácet a pak opět upadl do bezvědomí a ještě se neprobudil. Sakura ho celou noc hlídala, ale nevzbudil se. Sice se o něj začala znovu strachovat, ale myšlenkami byla úplně někde jinde.

Kapky deště dopadaly na bledé tělo. Oči byly otevřeny dokořán. Oči černé jako noc. Muž přerývaně dýchal. Ještě žil, ale ne na dlouho. Dva slabé pramínky krve mu vytékaly ze rtu. Nad ním se tyčila hnědovlasá dívka. Slzy jí tekly po tvářích proudem. Nesnažila se je zastavit. Poklekla vedle něj. Ohlédl se na ní z posledních sil.
„Suki?“ zachraptěl. Dívka kývla hlavou. „Miluji tě, víš to?“ Pevně semkla víčka a prkenně přikývla.

„Uděláme co bude v našich silách, ale záleží i na ní.“ řekla Sakura a sestřička už dovezla lehátko.
„Shikamaru, polož ji sem.“ řekla Sakura a Shikamaru ji pomalu a hlavně opatrně pokládal na lehátko.
„Můžu jít s ní, Sakuro??“ zeptal se Shikamaru.
„Ne, nemůžeš. Ale pak za ní budeš moct jít na pokoj.“ řekla Sakura a odvážela ji do jednoho z pokojů. Shikamaru si sedl na židli, která byla na chodbě. Shikamaru se zamyslel:
„Přesně tady jsem seděl,tenkrát po misi na záchranu Sasukeho.A tady přesně naproti seděla Temari.“

Nová organizace

Jakmile ta útočnice zmizela, povolila i lanka. Konečně byli volní. Sakura ihned s brekem přiskočila k Narutovi. Na nic nečekala a dala se do léčení. Za tu dobu, co byli spoutáni, už ztratil hodně krve, celý zbledl a ještě k tomu upadl do bezvědomí. Sakura byla v šoku, rána byla hodně hluboká a ona už neměla tolik síly. Ostatní jí chtěli pomoct, ale neměli jak. Raději se jí nepletli pod nohy, jen ji vyděšeně sledovali.
Sakuře stékaly slzy po tvářích a mísily se s jeho krví.

„Gaaro! Já-“ zarazila jejich dlouhý žíznivý polibek a položila prsty na jeho rty, aby zabránila dalšímu.
Sklopila hlavu. Výčitky svědomí se jí zaryly do mozku. Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Chtěla mu to říct, nechce mu přece lhát, nechce, aby jí pak nenáviděl. Touží mu říct jak to všechno je, co je zač a co má udělat. Ve vlnách jejích myšlenek jí chytl za jemně za ruku, která spočívala na jeho rtech.
Nechala ho, aby jí dal pryč. Zoufale toužila po dalším políbení a zároveň tomu zoufale chtěla zabránit.

Představuji vám nultý díl mé spolupráce s Tenny.

Když jsem si psal na akademii deníčky, dost často se tam objevovala jedna věta.
„Jsem smolař.“

,,Ino co je to s tebou? Tohle jsi mi nikdy neudělala ani neříkala a to si na mě byla mnohem víc naštvaná. I když jsem něco v týmu zpackal nebo jsem nám snědl všechny zásoby jídla, takhle si se nechovala.
Chováš se tak od té doby, co jsme se líbali a já neznám důvod, tvého řvaní, peskování a urážek na mě. Já myslel, že je mezi námi něco víc.., ale jak je vidět, tak jsem se spletl.

„Klid? Tomuhle ty říkáš klid?“ Reina se pousmála. „Tomu se nechce věřit.“ Usmála se.
„Jo..to jo..“ pokrčila rameny. „Ale je tu tišeji než jindy.“ Mrkla na Reinu. Reina si sedla na gauč a zavřela oči. Hidan to bral jako příležitost jí udělat nějaký žertík.
„Přiblížíš se blíž jak na metr a něco uvidíš.“ Mrkla na něj Reina. Hidan se zamračil a šel si sednout na židli.
„Žádná zábava tu není.“ Zamumlal.
„Ale je..“ usmála se na něj Reina. „Strýčku Hidane.“ Zašklebila se na něj.

„Sasuke – kun“ vydralo se jí z úst.
Naruto se jen pousmál. „Já jsem věděl, že se vrátíš, Sasuke.“ Řekl stále ještě s úsměvem. V okamžiku, kdy promluvil jeho přítel mu úsměv z tváře zmizel.