Romantika
„Temari?? Jsi.. to ty??“ zeptal se jí skoro neslyšným hlasem a pomalu otevíral oči.
„Kankuro?? Ty žiješ!! Jsem tak ráda!! Já jsem myslela!!! Ale to je teď jedno. Musíš do nemocnice. Kankuro, chyť se mně.“ řekla Temari starostlivě. Najednou ji napadlo:
„A sakra, Gaara je v nemocnici. Teď Kankuro je zraněný.... Možná je to jen náhoda nebo se někdo chce zbavit naší rodiny.“ a už jí bylo jasné, že teď je neřadě ona.
Naše skupina se uložila ke spánku, než vyrazíme na zpáteční cestu zpět do Listové. Snažila jsem se usnout a nechat tak své ještě bolavé tělo odpočinout, ale myšlenky honící se mi hlavou mi dovolili sotva zavřít oči. Seděla jsem v rohu a dírou velkou asi třicet centimetrů, hleděla ven na měsíc.
Byl úplněk a měsíční světlo dovnitř pronikalo v oválném paprsku.
Akce Seznamte Aidu!
Po svatbě následovala hostina. Z Temari všechna nervozita už dávno spadla a teď se novopečená paní Nara tulila ke svému manželovi. Vypadali tak šťastně a spokojeně, tolik jsem jim to záviděla. U slavnostního stolu seděli snad všichni z vesnice. Tedy spíš všichni co jsem znala. Jeden člověk mi ale při obřadu unikl. Kakashi seděl nedaleko mě.
A tak se Sasuke vydal na cestu. Sice nevěděl, kudy má přesně jít, a šel, kam ho nohy vedly samy. Bohužel ho zavedly tam, kde to neznal. Takže nevěděl, kam jde.
Po dlouhém bloudění konečně nalezl její dům. Konečně. Nikdo doma, to je dobrá správa. Teď najít její pokoj, to nebylo tak těžké, v domě se nacházel jediný pokoj celý růžový. Jakmile vešel, raději zas rychle vyběhl ven. Růžová barva nebyla jeho oblíbená, ale nakonec to překousl.
„Nechávat Taisei kaki aktivované pro teď nemá smysl,“ uvažoval Rhonoki a zahleděl se na modrý plamen hořící nedaleko bojiště.
„Sasori už je mimo něj.“
S těmi slovy zavřel oči a mávnul rukou. Modrý oheň zhasnul, jakoby tam nikdy ani nehořel.
Poté Rhonoki oči opět pootevřel a ukázal Sasorimu svůj obvyklý…
„Ten jeho arogantní úsměv mě teď už ale opravdu štve,“ uvažoval pro změnu Sasori.
„Jak jsi řekl,“ pronesl poté nahlas, „skončíme to!“
Ráno se probudila velmi brzo. Nechtělo se jí vylézat z postele, ale protože se jí už nepovedlo usnout, vylezla. Rozhodla se jít do kuchyně. Šla bosá po studené zemi, už byla skoro tam, ale zamotala se jí hlava a spadla na zem. Při pádu se narazila o roh dveří, které vedly do koupelny. Upadla do bezvědomí. Nehybně ležela na studené podlaze, dokud jí tam nenašla Konan.
„Reino?“ vyděsila se. „Peine!“ vypískla. První, kdo tam přiběhl byl Hidan, hned po něm Sasori.
[font=Comic Sans MS],,No to si snad dělá srandu!“ vyprskl Naruto.
39. kapitola: Problém
Naruto si procházel svůj úkol ještě jednou a zopakoval: ,,To nemyslí vážně.“
Sasuke si pomyslel, že jestli má to stejné, jako on, tak asi bude muset na psychickou terapii, a nahlédl Narutovi přes rameno.
,,Bože, ta si snad dělá srandu,“ vydechl překvapeně. Na svitku totiž bylo:
„Slyšíš?“ křičela na něj. Neotočil se. Prostě šel dál. „Slyšíš mě?!“ její hlas zněl hystericky. Po tvářích jí tekly potůčky slz. Bolestně sevřela víčka a padla na kolena. V hlavě se jí míhaly různé vzpomínky.
„Zůstaneme spolu?“ zeptala se ho. Objal ji kolem pasu.
„Vždycky.“ Zašeptal jí. Ona se šťastně usmála a schoulila se mu do náruče.
„Vždycky.“ Špitla.
Už to bylo měsíc, co se vrátila do Orochimarova úkrytu. A stále nedokázala zapomenout…na ty chlápky v černých pláštích s rudými mraky. A hlavně na jednoho z nich…Kytičku, který toho pro ni tolik udělal…a pak ji zradil.
Nebo snad…?
Znovu v ní zahlodaly pochybnosti. Vždyť… tenkrát jí chtěl něco říct… a ona mu to neumožnila.
Teď už litovala.
Litovala, že nemlčela a nevyslechla ho.
Litovala, že odešla.
Litovala, že je teď zde.
Litovala, že je…blbá.
Jak jen mohla Orochimarovi věřit…? Jak jen ho mohla obdivovat? Jak jen mohla…
Uběhlo pár hodin, ale všichni stále zůstávali ve svém úkrytu. Snažili se odpočívat a Sakura pořád pobíhala a starala se o zranění.
„Kakashi-sensei?“oslovila po chvíli starostlivě Kakashiho. Zvedl hlavu a přerušil tok svých myšlenek,aby dal najevo, že Sakura může mluvit dál.
Dveře se pomalu otevřely, ten neznámý opatrně vešel. Pozorně se rozhlédl kolem a zamířil si to za těmi zajímavými zvuky za dalšími dveřmi. Zaposlouchal se.
„Přitlač, jo to je ono,´´ kvílel někdo za dveřmi. Zarazil se, podle zvuků už začal odhadovat, co se tam děje. To vše ale nekončilo.
Kráčím po cestě zahalenou tmou
hlas v hlavě pořád dokola zní
co dál s duší moji bezradnou
kdo jí nakonec jen zachrání?
Zima mocná, krásná i zlá
všude kolem poletuje sem a tam
sněhová vločka do rukou mi padá
sevřenou v ruce ji mám.
Tma je čím dál hlubší
ztrácím se po cestě pořád dál
slyším jak vítr kolem mě sviští
svoje hříchy si zde v mrazu odpykám.
Hlas v hlavě pořád dokola zní
nerozumím co se snaží říct
celou cestu mě pomalu provází
přáním je hlavu čistou mít.
Všechno je zmrzlé necítím ruce
[i]Proč to začalo koncem?
Proč právě ve chvíli kdy jsem začala žít, to skončilo…
Už se to opakovalo třikrát… Tři etapy radosti a smutku za jeden krátký život…
Pokaždé, když mi bylo dobře a cítila jsem štěstí, přišla zubatá a jedním máchnutím svojí ostré kosy vše zničila… Jediný pohyb a zničil celý svět… Celý můj svět… A to se opakovalo… Jako trilogie, která se nikdy nezměnila… Vždycky stejné znění…
Kapky deště dopadaly na okenní tabulky. Reina se znuděně dívala z okna a přemýšlela, co bude dělat. Skoro všichni byli na misi. Kromě Deidary. V tu chvíli, kdy si na něj vzpomněla jí napadlo, že by zase někam mohli zajít.
„Deidaro!“ zavolala na něj. Deidara se na ní otočil a usmál se.
„Co potřebuješ?“ zeptal se.
„Jen jestli bys někam nechtěl zajít.“ Pokrčila rameny.
„Nikam se mi nechce.“ Zakroutil hlavou a posadil se na židli. Reina si povzdechla a kecla si vedle něj. Vytáhla z kapsy papír a tužku a začala psát.
Sakura se procházela po zničené louce, tedy napůl skládce a v oficiálním názvu se tomu mají říkat "Ornamentní zahrady Uchiha klanu".
"Sasuke!" povzdychla si Sakura a vzpomínala na ty všechny pěkné, ale i strašné věci. V její mysli se objevila scéna s Orochimaruem, nedokončený polibek, urážky, záchrany života, odmítání, ignorace a další nepěkné vzpomínky.
"Nikdy se nevrátí!" řekla Sakura a ukápla jí jedna slza. Uplynuly dny, týdny, měsíce, roky a Sakura společně s jejím týmem dostali naléhavý úkol.
"Byl nalezen Itachi Uchiha!" řekla Tsunade a Naruto se na ni nechápavě podíval.
"Mrtev!"
Mno tak tahle moje povídka bude o tom, že tým osm půjde na misi, tam je někdo přepadne a... já to prostě neumim vysvětlit. Asi to bude na pár ItaHina. Já vím, že to není moc upoutávající, ale tak snad si to někdo bude číst! Mno a pak si tam ještě zahrají roli Akatsuki apod. Je to v době, kdy se Sasuke přidává k Akatsuki. Pak tam někdo oživne, takže Ninbi no Nekomata. XD .
Encounter
Takže…jednoho krásného dne,... hm, dost poezie, koho to zajímá? Teď a tady začíná pořádná povídka!
[i]Leiko si připevňovala čelenku Konohy na ruku a všichni ji u toho pozorně sledovali.
Už se stihla skamarádit se všemi jejími „vrstevníky“ a musela si přiznat, že jsou všichni staršně fajn.
Nejvíc jí seděly asi Sakura s Hinatou a taky samozdřejmě Sasuke a hlavně Naruto.
„Díky, že jsi mě zarazil. Mohla jsem nás prozradit.“ pošeplala mu potichu.
„Ale to je v pohodě. Nic se nestalo a to je hlavní. Třeba na to ani nikdo nepřijde.“ usmál se na ni Naruto.
„Snad.“
Dveře zašramotily a pomalu se otvíraly. Upřeně jsem na ně zírala a čekala kdo vejde. Zase jenom stín a mě nezbylo nic jiného, než přivřít oči před světlem, alespoň do té doby, než jsem uslyšela ten dobře známý hlas.
„Rai!!!“zajásal Naruto a vrhnul se ke mně.
Nevěřícně jsem na něj hleděla a myslela si, že mě snad šálí zrak. Copak na mě Orochimaru použil genjutsu?
„Cože? Jak si na to přišel?“ zeptala se s vykulenýma očima.
„Sharingan.“
„To-to… Ne!“ zavřískala a stočila se na špinavé zemi do klubíčka.
„Tak… kdo je otec?“
„To jsi mi to řekl jen, aby ses to dozvěděl?!“ Tohle bylo poprvé, co měl Uchiha pocit, že do něj někdo vidí. Navíc mu bylo jasné, že se ta malá Hyuuga, vlivem toho dítěte změnila. Dospěla? Možná, ale spíš ne. Bylo to něco jiného.
„Tak abys věděl... já ti to neřeknu!“ zaječela a utekla.
