[hide=Před tím, než začnete číst...]Tenhle díl je mnohem, mnohem kratší než předhozí. A proč? No... Viděli jste někdy dopis o délce 7 A4? Neblázněte, Hanabi je normální člověk... (a já taky xD)
Vůbec, tento vám možná bude připadat dětský, naivní, špatně napsaný... Z části je to tím, že jsem to psala já (žádný génius jako Tall) ale také proto, že ho jakoby psala sama Hanabi.

Neříkej, že umíráš.

Po dlouhé době je tu poslední díl této série.

Naruto se probere a okamžitě začne s přípravou. Řízne se do ruky a dělá patřičné znamení na ledu. Po té opatrně vezme Hin do náruče a položí jí přesně do prostřed. Z jejího zranění pořád vytéká ještě horká krev. Sám poté jde na své místo a připravuje si jutsu. Když na něj najednou letí kunae. Jenom tak, tak se jim stihl vyhnout. A hledá neznámého útočníka. Když se rozhlédne po hladině tak uvidí čtyři zvučné schinobi.

„Půjdu si lehnout. Jdeš taky?“ zeptala se ho Liam. Itachi zavrtěl hlavou a dál se díval na západ slunce.
„Chci tu ještě zůstat.“ Zamumlal. „Přemýšlet…“
„Nesmíš se užírat Itachi, ničí to i mě když tě vidím smutného. Jsi přece můj bratr.“ Smutně se pousmála a odcházela. „Dej na má slova, bráško.“ Naposledy se otočila a vydala se do úkrytu.
„Dám neboj.“ Usmál se a dál pozoroval západ slunce.

Liam vešla do úkrytu zamávala ostatním a přišla k nim.

Reina měla neklidný spánek. Skoro každou chvíli se budila a Itachi proto nemohl spát. Bál se o ní více než o svůj život.
„Bojím se…“ špitla Reina.
„Nemáš proč… jsem tu s tebou.“ Usmál se Itachi.
„Já vím…“ usmála se. „A jsem za to ráda.“ Kývla hlavou.
„Čeho se tak bojíš?“ zeptal se jí. Otočila se k němu zády.
„Kdybych to věděla, tak tomu zabráním. Jen vím, že se má něco stát.“ špitla.
„Uvidíš…to se spraví.“ Zašeptal a objal jí kolem pasu.

Je poklidná noc a je klidno. Chuchvalce mraků jsou postříbřeny měsíčním světlem. Někde na kraji pouště postává šedá postava. Má před sebou ještě dalekou cestu a leč se na tuto misi měla vydat až po východu dnešního slunce něco ji nutilo spěchat. Tento spěch a jeho nepochopení se zcela nesrovnával s jeho charakterem. Charakterem líné osoby, poflakující se a zadívané do nebes a až tam někde hluboko v mracích nacházel spokojenost. Spokojenost a klid, který mu již v blízké době nebude dopřán.

Itachi sa otočil s Rain v náručí a už chcel odísť no v tom niekto za nimi zakričal.
„Tak to teda nie mladá dáma!“

V Akatsuki sídle Pein spovedá Naruta o jeho najnovšej misií.
„Takže tvrdíš, že Itachi má nejakú frajerku? To sa mi nezdá. Nepodobá sa to naňho. Vždy mal len chvíľkové pobavenia.“
„Len kvôli “pobaveniu“ by nešiel tak ďaleko. Musí v tom byť niečo viac.“

[i]„No dobře. Řeknu ti pravdu. Ale musíš mi slíbil, že to nikomu neřekneš.
„Spolehni se.“ Naruto se naklonil k Sasukemu uchu a začal mu něco šeptat. Když skončil, Sasuke měl vykulené oči a otevřenou pusu dokořán.
„To... To si děláš srandu!“
„Nedělám.“
„Ale, to je přece ÚŽASNÉ!“ Teď pro změnu vyvalil oči Naruto.
„Ty si myslíš, že je to úžasné?“
„Samozdřejmě! Ale musíme dávat pozor, ať ji nechytí Akatsuki.“ Naruto se zamračil.
„Tak toho se právě bojím.“ Sasuke ho polácal po rameni.

Hokage Listové vesnice stála u okna své kanceláře. Zamračeně sledovala déšť, který bušil do skleněných tabulí. Myšlenkami byla kdesi jinde, někde u rozhovoru, který ještě před chvílí vedla se Shizune. Její asistentka jí sklíčeně pozorovala a pravou rukou hladila Tonton.
„Tsunade-sama,“ hlesla po chvíli opatrně.
Její nadřízená jen zamručela a nepřestávala sledoval dnešní nehostinné počasí. Po chvíli se skutečně otočila čelem k ní, než si pomalu sedla za svůj stůl.

Prepáčte, že som sa ozvala po tak dlhej dobe, je tu ďalší diel a je trochu dlhši ako tie predchádzajúce . Dufam, že sa vám bude páčiť.

Narutovo Neštěstí 04

Na další den se konalo odevzdávaní titulů. Naruto mněl na sobě otcův plášť a na hlavě jeho klobouk. Konohamaru, strašně šťasten a odhodlán na post Hokageho, na který se těšil už od smrti jeho dědečka, klečel na zemi s hlavou sklopenou a čekal, co se bude dít.

Drabble je zvláštní slohový útvar používaný hlavně v FF. Vyznačuje se tím, že má přesně sto slov. Pár jsem jich napsal.

Jaro

„Těšíš se?“
„Na co?“
„Až začnou kvést třešně.“
„Jestli se těším? Já miluji tu záplavu růžových okvětních lístků.“
„Budeme se procházet alejí a všechna ta nádhera bude kroužit kolem našich hlav.“
„A tobě napadají do vlasů a uvíznou tam.“
„Tvoje jemné ruce mě zbaví té růžové barvy.“
„Tvá ústa pak zašeptají ta dvě slůvka, co tak ráda slyším.“

„No jo, ale řekneš mi o až někdy jindy. Musíš odpočívat.“ řekl Gaara a pokračoval:
„Mám za tebou poslat Shikamara??“
„Jo...“ řekla Temari a zvedla se jí nálada.
„Shikamaru, máš jít dovnitř.“ řekl Kankuro, když vyšel ze dveří.
„Jo, už jdu.“ řekl Shikamaru a šel za Temari. Shikamaru vešel dovnitř a Temari ho začala varovat:

„Tak vidím, že jsi na to přišla.‘‘ Ozvalo se za ní. Zprudka se otočila. Vždyť si myslela, že je zde sama. Pohlédla Minatovi do tváře, který tentokrát už neměl ten milý pohled. Tvářil se přísně a ona z něj měla strach. Pomalu se postavila a on vykročil proti ní. Jenže když se otočila, uviděla ten hluboký sráz. Trochu se jí zamotala hlava a myslela na nejhorší. Nechápala, kam zmizela jeho milá tvář. Tohle byl úplně jiný člověk.

Ishidate

Kapitola devátá: Úspěch

Lehký jarní větřík si pohrával s lístky na stromech. Pro mnoho lidí na světě začínal dobrý či zlý den, ale pro lidi ve vesničce Karuizawa byl nejšťastnější v životě. Přežili útok zvučných ninjů.
Ishidate se náhle vzbudil. Místo aby byl na špinavé a mokré zemi, ležel v čisté a voňavé posteli. Jeho katana byla opřena o zeď vedle něj, všechny jeho věci se právě sušily na šňůře.
„Kde to sakra jsem?“ zamumlal si potichu pro sebe.

,,Tak o tohle se pokoušíš jo? Mohl jsem tušit, že tak mladé děvče jako ty, se nebude toulat po cizí vesnici jen tak. Proč jsi to chtěla udělat?“ začal na mě křičet.
,,Já o čem to mluvíte? Vypil jste moc saké, to je tím.“ Snažila jsem se bránit, ale bylo mi to k ničemu. Po očku jsem zahlédla Itachiho jak zuří. Začala jsem se bát. Co jsem měla dělat? Jestli to zkazím, Itachi se bude zlobit a já z toho nevyjdu dobře.

6. kapitola - Sensei!

Kakashi táhl Kamiho za ruku, ale pak si uvědomil, jak to může vypadat a ihned hocha pustil a omluvil se. Hinatě se v duchu ulevilo.
„Takže… ty jsi ze Skryté sněžné, že?“
„Ano,“ přikývla váhavě. Přestával se jí zamlouvat tón jeho hlasu. Snad nechce vyzvídat?
„Zvláštní… procestoval jsem kus světa, když jsem býval ANBU a o žádné takové vesnici jsem zatím neslyšel,“ přiznal maskovaný ninja.
„Víte… svět se mění Ka… Kakashi sensei,“ zamumlala Hinata.

Zetsu a jeho zvláštní „květinka“ se šourali ven z Šéfovy pracovny, jako by si právě vyslechli rozsudek smrti. Tedy… alespoň jeden z nich se tak tvářil.
„Co tě žere?“ popichovala ho Bloom. „To je ten trest tak strašnej?“ zajímala se. Měla zkrátka smůlu. Sotva se „narodila“, hned ji budou trestat.
„Však uvidíš,“ zavrčel a dál se tvářil jako umučení boží.
„Hele! Nenechávej si to pro sebe, jo? Já přece musím vědět, co mě čeká!“ naléhala.

[color=darkred] Došli jsme s Gaiem k veliké pískovité jeskyni obklopené hlubokým lesem.
Rozprostřela se kolem nás tma a nebylo tu žádné světlo. Snad to takhle nebude celou cestu.

„Yuki…“ začal Gai, ale než stačil doříct, z jeskyně vyšli dva ninjové a za nimi, pak mladý muž, který na nás volal.
Přistoupil až k nám a poplácal Gaie po rameni.
„Vše už je hotové,“ Gai kývl, „to je Yuki?“ obrátil se ke mně a celou si mě prohlédl. Schovala jsem se za Gaie, protože mě to znervóznilo.
„Gai, kdo to je?“ zašeptala jsem.

Naruto prošel celé město, ale Tsunade nikde nenašel. Vydal se proto do nemocnice, aby se podíval, jak je na tom Sakura. Když vstoupil do budovy, zarazilo ho ticho. V přízemí nebyl kromě dámy v recepci nikdo. Přistoupivše pultu, zaslechl dívčí výkřik. Ani se nezeptal na cestu a hned vyběhl do druhého patra, kde uviděl Sasukeho s vyděšenou tváří dobývajícího se do jedněch dveří, ze kterých se ozývaly různé hlasy. Naruto se u něj zastavil.
„Co se to tam děje?“ zeptal se hned, jak dorazil ke kamarádovi.

Lesom sa ozýval jediný zvuk, zvuk unáhleného behu. Bežal tak rýchlo ako jeho nohy stačili, tak rýchlo ako mu to jeho ľudské telo dovolovalo. Nezastavil sa ani na chvíľu, ani aby sa nadýchal, vzduch nebol preňho teraz dôležitý a navyše sa bál zastaviť. Tento zbesilý beh, do ktorého vkladal všetkú tú zúrivosť, bolesť a zúfalstvo, mu pomáhal. Takto mohol aspoň čiastočne nemyslieť na to všetko, čo sa mu stalo, na veci, na ktoré už nikdy nechcel myslieť.