Romantika

Draco byl zase po dlouhé době ve svém milovaném lese a náramně si to užíval. Před pár dny roztály poslední zbytky sněhu, které zbyly po zimě a les se probouzel k životu. Draco vnímal zimu jako nutný koloběh přírody, který by nikdy za nic nevyměnil, ale i přesto že zimu uznával, tak ji v lásce neměl, ztěžovala mu pro něj tolik milovaných věcí. Běh, Freerun, sprint mezi stromy a to, co mu scházelo nejvíc, byly meditace na mýtince skryté hluboko v lese, kde stromy jsou tak staré, že by mohly vyprávět příběhy od počátku světa.

„Uf tak jsem tady! Hmm přesně na čas!“pomyslela si a vstoupila dovnitř haly. Všude byla tma a nebylo zde vidět ani na krok. Zamračila se a pomalu vešla dál do místnosti. Najednou se světlo rozsvítilo. Kunoichi se nevěřícně dívala okolo sebe.

„Všechno nejlepší k narozeninám!“ vykřikla skupinka ninjů. Kunoichi zůstala stát, jak přibitá. Nebyla schopna nejmenšího pohybu, slova nebo čehokoliv jiného. Její světle fialové oči měla rozšířené překvapením.

[b][color=green][center]Say my name
So I will know you're back
You're here again
For a while
Oh let us share the memories that only we can share together
Tell me about
The days before I was born

Deja vu…

Sedím na lavičce a čekám až se ukáže. Říkal, že má na dnešní večer naplánováno něco úžasného a já se strašně moc těším, ale mezitím než dorazí tak vzpomínám, jelikož sedím na lavičce, u které se toho před pěti lety tolik stalo. Pamatuji si, že to co se tehdy stalo mě srazilo na kolena, ale dnes se tomu jenom směji, protože si uvědomuji jak moc jsem byla slepá, hloupá a dětinská.
[i]

Rozehřívající se srdce

Akari se probudila na něčích zádech. Rozespale okolo sebe mžourala a nespokojeně se zavrtěla.
„V pořádku. Nic se neděje,“ otočil k ní hlavu Kakashi a lehce si jí na zádech nadhodil. „Můžeš ještě spát, jestli chceš.“
Nevěděla ani proč, ale taková varianta jí přišla nejlepší a položila hlavu zase zpátky na jeho rameno. Dlouho necítila lidské teplo a tohle ji tak uklidňovalo.
Upadla opět do bezesného spánku.

Mari a Gaara

[color=brown]„Jen si poslužte,“ řekl s ledově klidným hlasem, jakoby mluvil o počasí.
„Jestli na tom trváte, ale dával bych pozor na Mari-sama,“ řekl Maero a kývl směrem, kde stála Mari.
Gaara se tam podíval a z hrůzou zjistil, že Maerův klon ji drží pod krkem kunai. A Mari se snažila o to, aby zůstala v klidu.

Jasně, přála jsem mu to, ale když chodil na mise, tak jsme se viděli mnohem míň. A jednoho dne Shikamaru přišel a oznámil mi, že poprvé půjde pryč z vesnice. Tehdy jsem měla hrozný strach, že se mu něco stane a když ráno odešel...
„Tak co? Půjdeš za ním?“ zeptal se mě ten divný hlas, co mě tehdy donutil kousnout Sasukeho.
„Kdo jsi?“ zeptala jsem se ostražitě.

„Tak dobře, tahle hodina končí. Jděte do sprch!“ zavelel muž v zeleném.
„Uf .Řeknu vám, že tohle jsem nečekala,“ otřela si čelo ručníkem Hinata.
„To víš, náš Gai-sensei. Veleznámý sportovec,“ ušklíbla se Sakura.
Myia a Chika se k výrazu přidaly. Všechny holky byly právě v šatně a chystaly se dát si studenou, osvěžující sprchu. Hinata si právě zandávala věci do skříňky, když k ní přiběhly dvě světoznámé princezny.
„Tak ty jsi příbuzná Nejiho, jo?“ zeptala se Karin.
„Sestřenice, viď?“ přidala se k ní Ino.

Sakura dopadla do postele a tvář si schovala do dlaní. Cítila se mizerně a k tomu ještě ta bolest břicha. Dobře věděla, že ji stres ubližuje, ale teď si nemohla pomoct. Jímal ji strach, jak o její dítě tak i o Naruta. Nejspíš už to ví.

Otevřela oči a rozhlédla se okolo. Všude bylo ticho. Nikde nikdo. Vylezla z postele a posadila se na ní. Všechno bylo poházené, jak to včera nechala. Skousla si spodní ret. Nechtělo se jí uklízet, ale měla by. Vylezla z postele vzala si mikinu a dala se do uklízení, aby to měla rychle za sebou. Po půlhodinovém úklidu sebou plácla na postel. Ozvalo se zaskřípění dveří. Natočila hlavu ke dveřím.
„Co potřebuješ Konan?“ zeptá se unaveně.
„No s Peinem máme misi a jinak jsou všichni pryč…Zvládneš to tu sama?“ zeptala se.

Dlouhá historie tohoto příběhu...

„Kdo sakra jste!?“vyhrkla vytočená Hanaya.
Tsunade nesouhlasně zavrčela a pokynula Shizune i s návštěvníkem, aby přišli blíž. Oba přistoupili.
Muž zavalitější postavy a velice dlouhými vousy se postavil na vhodné místo, aby na něj bylo vidět.
Všichni si ho prohlédli. Měl sympatickou tvář a trochu se pousmál, když uviděl všechny ty zvědavé pohledy.
„Jmenuji se Shiwa, Hanaya-sama,“ představil se a hluboce se jí uklonil.
Nejdříve se překvapeně zasekla, ale pak se její obličej opět zkřivil do vzteklého úšklebku.

„Proč na mě tak zíráte?“ zeptala se Kimm Yamata, když kompletně dokončila léčení.
„Jen tak,“ pokrčil ledabyle rameny, ale na tvář se mu znovu vloudil potutelný úsměv.
„Co je!“ vyštěkla na něj. „Proč se zase usmíváte?“
„Je zakázáno se smát?“
„Když má někdo tak přiblblý smích tak ano,“ sjela ho a postavila se na nohy.
Následoval jejího příkladu. Podrbal se na hlavě a chvíli se na ni mlčky díval.
Civěli tak na sebe alespoň minutu, než se v Kimm začala pomalu, ale jistě vařit krev.

Zase byl týden pryč. Sora zase začala pracovat pro Hokageho. Právě teď místo misí suplovala jako učitelka na akademii ve třídě Konohamara.
„Dneska budeme venku trénovat hod shurikenem.“ Oznámila jim jednoho dne ráno. Všichni se brbláním vypařili ven. Sora se spokojeně usmála a vyšla za nimi. Ráda trénovala novou generaci Konohy.
„Ty dneska učíš?“ ozvalo se vedle ní.
„Uhm, jo. Dneska ještě jo. Zítra už mám jinou misi, Kurenai.“ Pousmála se.
„Vidím, že z tebe mají respekt. Z Iruky ho nemají.“ Přisedla si k ní.

Taya se pokusila vstát, ale nehleděla příliš na to, že i v blízkosti jejích nohou se nachází známé kulaté plody a opět přepadla na záda a přitom několik kusů ovoce rozmačkala. O to se však rudovlasý mladík vůbec nestaral. Místo toho rychle poklekl k culíkatému děvčeti.
„Jsi v pořádku?“
„Toho ovoce je škoda,“ špitla a rozhlédla se opatrně kolem. Pousmál se, vzal ji za ruku a vyzdvihl na nohy.
Uklonila se, jak bylo zvykem. „Arigatou, cizinče.“
„Říkej mi Gaara, prosím,“ požádal ji.

Otevřela oči a vedle sebe viděla jeho. Usmála se pro sebe. Vstala a rozhodla se udělat snídani.Po cestě potkala Itachiho.
„Ohayo Liam.“ Usmál se a pokračoval ve své cestě.
„Ohayo.“ Špitla a dál pokračovala v cestě do kuchyně.
Usmívala se na všechny kolem kterých prošla. Brala je jako svou rodinu.

V kuchyni narazila na Sasoriho. Seděl u stolu a četl si. Pousmála se. Sasori byl jako její náhradní otec tady.
„Dobré ráno Sasori.“pozdravila a prohlížela zásoby.
„Ahoj Liam.“ Zvedl hlavu od časopisu a usmál se.

Běžela jsem celou cestu za ním. Nezpomaloval a já už měla dost.
„Hej!“ zakřičela jsem na něj.
„Co zase chceš?“ zabručel.
„No, za jak dlouho tam budeme?“
„To ti neřekli? Za dva nebo tři dny.“ Pokrčil rameny.
„Děláš si srandu?“
„Ne, proč?“
„Tak dlouho?!“
„Nádech, výdech. Nádech, výdech.“ Kakashi se pokoušel uklidnit. „Ano, tak dlouho!“
„Chjo, nemusíš na mě křičet!“
„Kdo na tebe křičí?“
„Ty!“
„Já?“

Musela být ticho, nikdo jí nesměl vidět. Černovlasý muž se porozhlédl po okolí a zastavil se pohledem na Kameko. Zmateně se na ní díval, ale radši stočil pozornost ke svému partnerovi. Oddechla si a začala poslouchat o čem se ti dva baví.
„Kisame, za chvíli by tu měli být ostatní, ale nevím u které brány. Prosím tě běž k té druhé. Kdyby nepřišli sem jdu k druhé ano? Počkejte tam když tak na mě.“ Kisame přikývl, vzal svůj meč a vydal se na druhou stranu k druhé bráně.