Romantika

„Pojď,“ říkám a chytám tě kolem pasu. „Víš, že nám Tsunade-sama pošle zprávu hned, jakmile se něco dozví. A neměla bys tak dlouho stát… ne teď.“
Odstrčíš mě od sebe, zavrtíš hlavou a vytrvale zíráš na cestu.
„Sakuro…“ snažím se přivinout tě k sobě, ale nedovolíš mi to.
Už zase… už zase tu jen stojíš a vyhlížíš. Myslel jsem si, že tě to přejde. Doufal jsem, že tě to přejde… že ta rána jednou přebolí. A zdálo se, že se to také stalo. Byli jsme šťastní. Aspoň jsem si myslel, že jsme šťastní.

Po svém proslovu jen sklopila hlavu aby její návštěvník neviděl padající slzy. Bylo jí trapné takhle si vylívat emoce před vysoce postaveným člověkem, ale už to nemohla udržet. Vlastně ani nechtěla. Zabořila hlavu do polštáře ležícího nedaleko ní a usedavě plakala. Gaara nevěděl, co dělat. Byla jeho chyba, že brečela. Kdyby nechtěl vědět tolik informací o jejím tyranovi, nemusela by mu to říkat a následně na to i plakat.

Ve stejnou chvíli, kdy Kazekage odcházel z domu, Gaara doběhl na hranice vesnice. Toužebně se zadíval na písečné duny, co se rozprostíraly po celém horizontu. Rukávem si přitom snažil otřít tekoucí slzy.

Pojďte ke mně blíž, lidé dobří. Pojďte blíž, lidé všeho věku a poslechněte si příběh, který se skutečně stal.

To tenkrát, když byly vesnice ještě mladé, vypukla válka. Země Země a Země Ohně stály opět proti sobě.

Ráno se probudila docela pozdě na to, že vždy vstávala první. Asi se začíná měnit, už to není ta zodpovědná dceruška, která poslouchala rodiče na slovo. V noci měla podivný sen, jako by se něco stalo v Konoze, ale nedávala tomu velkou váhu. Konoha se přeci umí bránit, ne?

„Hm, hele dneska už jsou mise, co?“ otázala jsem se Kim, ta jen přikývla. Povzdechla jsem si. „Tak to tu budu zase sama.“
„Neboj, někdo tu určitě zůstane.“ Chlácholila mě a přitom se líčila.

[center]Zmizela jsi, zmizela jsi navždy,
jak sníh se roztává či voda vypaří, jak pták odletá.
Budu na tebe myslet den každý,
vždyť naše láska bude mnohem víc než stoletá.
...
Proč jsem tě skrýval,
stejně jako tvář pohledům ostatním.
Už tenkrát jsem rád míval,
když jsi přišla se sluncem poledním.
...
Tolik bych chtěl vrátit čas,
přijít s tebou k nim a říct: ,,To je má milá.''
Dotknout se znovu tvých řas,
oni by viděli, že láska mě šťastného dělá.
...
Teď už je pozdě,
můžu to do světa vykřičet, ale bez tebe.

Mezitím v Konoze

„Naruto myslíš, že bude Gaara v pořádku?“ Zeptala se růžovo-vlasá dívka skákajíc ze stromu na strom ve spěchu do skryté písečné.
„Doufám nechci aby zemřel je to můj blízký přítel a přátelé jsou moje všechno, nechci ztratit ani jednoho z vás.“ Odpověděl blonďatý Naruto.
Slunce bylo nízko nad oblohou, bylo těsně před setměním. U brány do vesnice ukryté v písku bylo ticho a klidno nikde nikdo. V tom k bráně přiběhli Naruto a Sakura. Zastavili se a rozhlíželi okolo.

Nebylo vidět na cestu. Vypadalo to, jakoby les odmítnul propustit byť jen jediný paprsek světla skrz listoví a těžké větve. Občas se ozval vzdálený skřek ptáka, ale jinak bylo vše zahaleno do ticha. Mohl by zde někdo být? Ano. Stál tam, jako socha, jako stín. Muž, nebo spíše mladík. A nehezky se usmíval…
„Kushino, jdu si pro tebe!“ Zakřičel do večerního ticha a zmizel v listoví.

„Konečně!“ řekl Naruto hlasem plným bolesti a únavy.
„Tak sem zvládnul i ten originální kousek Peina.“ Uchechtl se Naruto a bezvládně se zhroutil na zem.
Ležel uprostřed zničené Konohy, kde bylo slyšet jen šustění listí, se kterým si pohrával vítr. Tento zvuk byl propletený s nářkem těch, co přežili útok Peina.
„Peine!“ Protrhl monotónní zvuky dívčí hlas plný zloby.
„Zaplatíš za jeho smrt, Uzumaki Naruto!“ Pronesla Konan chladně. Složila pečetě a na Naruta se řítily papírové kunaie.

[color=purple]Dojdeme na učebnu matematiky, která se nachází v nejvyšším patře školy. Dojdu ke své lavici ve které sedím s Lukášem a hodím k ní svou aktovku, stejně tak Lucka a obě se svými čtyřmi objevy vyrazíme k řediteli.
„Proč je ředitelna tak daleko od naší učebny?“ zabrblám a unaveně se protáhnu.
Dojdeme k ředitelně. Lucka zaklepe na dveře a ozve se dále. My všichni vstoupíme dovnitř. Náš pan ředitel zvedne hlavu a udiveně si nás prohlíží.
„Dobrý den.“ Pozdravíme ho. „Potřebujeme si promluvit.“ Kývnu hlavou.

Ráno vstala velmi brzo, musela udělat práci, pro kterou si měla jít včera. Oblékla se a hnala se ulicemi Konohy pro ty papíry. Vešla na základnu a tudy šla pomalu. Došla až na konec chodby. Otevřela je a nikde nikdo. Zavrtěla nad tím hlavou. Když to tu vedla ona, tu chvíli byla tu celé dny. Došla k archivu a vytáhla si několik složek, které by měla předělat. Zavrzali dveře a v nich stávající velitel.
„Ah, tušil jsem, že dnes sem přijdete,“ pousmál se. Sora kývla hlavou.

Ráno se Liam probudila strašně brzo. Ležela v křesle. Protáhla se a postavila se na nohy. Rozhlédla se po okolí. Nikdo zatím nebyl vzhůru a z toho usoudila, že je ještě brzo. Přešla ke stolu. Posadila se a vzala do ruky noviny. Po chvilce se začetla do článku, a proto jí uniklo, že i ostatní se začali trousit z postelí.
„Jak dlouho jsi vzhůru?“ otázal se jí Deidara. Nevnímala ho a dál si četla. „Ptám se tě, jak dlouho jsi vzhůru?“ zamával jí rukou před obličejem. Liam k němu natočila hlavu.

Někteří z Vás si přáli pokráčko, takže tady je. Doufám, že se Vám bude líbit, když jste se na něj tak těšili

Díl 2. - Láska vs. Povinnosti

Čtveřice mladých lidí kráčela po prašné cestě směrem ke Konoze. Slunce jim pražilo do zad, ani jeden z nich neměl zrovna skvělou náladu...ne, vlastně jeden ano. Nebo spíš jedna. A právě skvělá nálada jedné dívky byla přítěží pro mladíka, který s ní zuřivě cloumal, jako by ho obírala o poslední špetku trpělivosti.
,,Tak jo...Aki, řekni Hledám Kibu.‘‘ vzdychl Kiba a zoufale se zadíval na bělovlásku, která na něj nechápavě zírala.

„Tu sa utáboríme!“ zavelil Naruto, ktorí je mimochodom veliteľom. Zložili si veci a Sakura pozbierala nejaké vetve zo zeme na oheň. Kanami zodvihla ruku pred seba dlaňou nahor. Na nej sa objavil malý plamienok, ktorý sa stále zväčšonal. Keď bol veľký asi ako jej dlaň, hodila ho do vetví a tie sa krásne rozhoreli.
„Zvučná ukazuje svoje schopnosti.“ Zahundral Naruto.
„Výborne Kanami. Ty ovládaš oheň?“ pochválila ju Hinata.
„Ano.“

Zotmelo sa. Kiba s Akamarom sa uložili na spánok pod strom. Narutovy ale myšlienky zaspať nedovolili. Neustále myslel len na Hinatu. Dúfal, že sa mu podarí nájsť ju a zachrániť. Veď je to on, ktorý vždy všetkých za každú cenu chránil. Čo sa s ním stalo? Prečo sa jeho život odrazu zmenil? Prečo sa on zmenil?

Shinomori a Sarutobi seděli vedle sebe na zemi. Ona plakala. On na ni užasle hleděl a přemýšlel na její útěchou.
,,Víš co, tobě teď nejvíc pomůže Asuta. Já ti ho najdu.“ Řekl rychle Sarutobi a odběhl pryč. Shino zase zůstala samotná. Osaměla ve svých myšlenkách.
Za necelou hodinu k Shinomori přiběhl rozčílený Asuta. ,,Shinomori!“ vykřikl když spatřil svou dívku ležet v trávě. Shinomori otevřela oči právě když ji sevřel v náruči.

Kde to, sakra, jsem?

Probral jsem se v měkoučku. Ani se mi nechtělo otevírat oči, a hned, jak sjem to udělal, litoval jsem toho, protože jsem je musel zase zavřít. Připadalo mi, že oslepnu. Až po chvíli jsem si zvykl. Ležel jsem v bílé posteli, v bílém pokoji a vůbec všechno kolem bylo bílé, jako by to tu někdo polil savem. Ostatně to tu tak i smrdělo. Hýbl jsem rukou, ale to jsem taky neměl dělat. Bolestí jsem vyjekl. Měl jsem ji celou ovázanou stejně načáchlými obvazy.

Naruto se vzbudil a hned cítil, že dnešní den bude něčím zajímavý, netradiční. Ne, že by se na první pohled něčím odlišoval. Vzduch byl normální a zpoza okna se linuly pořád ty samé obyčejné zvuky běžného života. Dokonce se ani nic nemělo dít, žádná mise, či alespoň trénink, kde by Kakashi-sensei předvedl nějakou novou vychytávku. Prostě normální den jako tolik jiných. Jen Naruto se probudil s chutí udělat něco šíleného. Tak šíleného, že toho později bude litovat, nebo se za to vynášet do nebe.