Kimm a Kiba

Po vyslechnutí toho co je čeká malinko znejistěli, ale Neya je uklidnila, že po splnění všech potřebných kroků se vše dá do pořádku.
Bya jim sdělila, že aby se naučili ovládat svoji moc, tak se budou v noci měnit na vlky a ve dne trénovat vlčí vlastnosti. Spolu a sami.
„Sami?“ divila se Kimm.
„Ano, sami. Jakoby jsi tomu slovu nerozuměla, je ti dvacet, tak to zvládneš, ne?“ Bya chápala co se to s Kimm děje, že se jí Kiba líbí, ale neví jak to dát najevo. A to co se jí chystala říct jí asi odrovná úplně…

A vše je prozrazeno

Všichni se na nově příchozí zmateně podívali.
„Královi psi!“ vykřikl po chvíli ticha jeden ze strážců.
„Ksakru!“ zaklel správce, „doufal jsem, že něco podniknou až po Minorově dodávce zásob!“
„Zase to jméno!“ křikl Naruto, „kdo je ten Minoru?“
Plukovníka tahle otázka zjevně rozčílila, odpovědi se však Naruto dočkal až od dalšího ze strážců: „Nikdy se k Minorovi nepřiblížíš. Vděčíme mu za vše!“
„Jsou jenom tři!“ ozval se i poslední ze strážců, „a navíc děti! Ty přece můžeme lehce přemoct!“

Ishidate

Kapitola desátá: Překvapení

Uběhl měsíc od doby, kdy se Ishidate vrátil zpět do Konohy. Hned ten den musel ještě odevzdat hlášení o misi, ale ihned na to běžel tuto novinu sdělit svým opatrovníkům. Měli z něj velkou radost, hlavně proto, že dokázal rozlišit, kdy je třeba dodržovat pravidla a kdy je třeba řídit se svým instinktem.

Zazvonilo a všichni žáci se pomalu usadili do lavic. Otráveně čekali na učitele! Kdo by se jim divil, vždyť jim skončily prázdniny a oni musí znovu do takzvané školy. Někdy jim to spíš připomínalo vězení. Co ale nikdo z nich netušil, že tento den přijde na školu nová studentka.
„Omlouvám se, že jste tak dlouho museli čekat, ale ředitelka mě zdržela!“ řekl hned po vstupu do třídy jejich učitel.
„LŽETE!“ křikla na něj sborově třída a otráveně si svého učitele měřila pohledem.

Ráno ji probudil řev. Dobře věděla co to je tak klidně vstala, převlékla se a zalezla do koupelny. Za pár minut byla hotová a tak zamířila do kuchyně, odkud se ještě stále ozýval rozezlený hlas jejího otce. Jak se blížila, dokázala rozeznávat slova : „... buran! ..... myslí .... lepší!? ......!? Půjdu ho zmlátit!“ Hinata opatrně otevřela dveře. Hiashiho nejspíš její příchod upoutal tak na chvíli ztichl a otočil se na ni. Za chvíli už ale zase křičel.

„Tak co, jak se vám líbí výhled na krajinu a doufám že se pořádně držíte,“ zeptal se Argeto a když se ohlédl viděl že to měl říct dříve Kakashi, Sakura i Sai se ho jen tak drželi za chvost. Jenom Naruto s Jirajou klidně seděli, Naruto vypadal být nějak zamyšlený.
„Naruto, Naruto halo posloucháš mně vůbec?“ křičel na něj Jiraja. Naruto nejdřív neregistroval ale pak se probudil z tranzu a řekl: „Promiňte sensei ale jsem zamyšlený nad tím kdo bude ta moje společnice, jak bude vypadat a jestli ji vůbec znám.“

Sasuke a Shira

[color=green]„Rád tě poznávám.“
„Ale já tebe ne.“
„Myslím, že aby nám to klapalo, tak se naučíš se mnou mluvit více slušně,“ Sasuke se snažil o přátelský tón hlasu, ale moc mu to nešlo.
„Ani náhodou! To radši umřu než se k tobě chovat slušně!“ vyhrožovala Shira.
„To uvidíme, abys neřekla, že jsem na tebe zlý, tak ti rozvážu pouta,“ a opravdu se Sasuke přiblížil k Shiře a pouta jí rozvázal. Shira chtě nechtě vdechla Sasukeho vůni, která se jí proti její vůli začala líbit.

,, Hej Madaro!"
,, Co chceš?"
,, Proč jsme se tam ukázali? Vždyť teď po nás půjdou."
,, Mohl bys mít ke mně trochu důvěry a úcty. Přece jenom jsem na světě déle než ty!"
,, Já se ale ptal na něco jiného. A mluvit s tebou budu jak chci." Odsekl Sasuke. Madara to jen přešel s úšklebkem a pokračoval dál.
,, Půjdou po nás určitě všichni, ale jen po tobě určitě půjde poslední Jinchuuriki, kterého ještě nemáme."
,, Naruto..." Sklopil hlavu a šel za Madarou dál.

LEGENDA MLŽNÝCH HOR

Všichni se zvedli a Naruto vyrazil jako první.
„Naruto stůj!“ řekl rázně Yamato. Naruto se zastavil a otočil se s nechápavým pohledem.
„Budeme scházet z cesty a půjdeme po úpatí hor, mezi Travnatou a Kamennou zemí. Za pár hodin budeme překračovat hranice z Travnaté do Deštné země, takže od teď buďte maximálně ostražití a budeme se držet pohromadě,“ řekl Yamato a podíval se přísně na Naruta.
„Já půjdu první, pak Sai, za ním Sakura a Fuzuki - sama a nakonec Naruto,“ dodal ještě a prošel kolem Naruta dopředu.

Stále více záhad

První, kdo se vzpamatoval, byl Kabuto. Skočil před Orochimara a katana mu projela pravým ramenem. Bolestně vydechl, spadnul na kolena a zůstal v předklonu.
„Ještě jsem neskončila!“ zavrčela Akari a vrhla se proti svému otrokáři se zbylou katanou. Odrazila se od Kabutových zad a nastavila ostří vodorovně. Orochimaru stačil zvednout ruce a čepel chytnout těsně u krku. Meč se mu zaryl do dlaní, ale hrdlo zůstalo neporušené. Zůstali proti sobě tváří v tvář a zuřivě na sebe syčeli.

Gaara se na svou společnici nejdříve hleděl, jakoby se mu slova, právě vyřčená jen zdála. Yuti naprázdno polkla, když se znovu odvážila podívat do těch vyjevených očí. Tohle byla zřejmě věc, která ho hluboce zasáhla.
„Cože jsi?“ zeptal se téměř neslyšně.
Nadechla se, aby mu odpověděla. On od ní o tři kroky odstoupil a schoval si hlavu v dlaních.
„Gaaro já-“ vydechla a chtěla jít k němu.

Té noci se Lianně nedařilo usnout. Nehodlala ale Kazekagemu svěřit i své starosti. Ani jí totiž rodina neodepsala. „Mami, tati, Ryuu… doufám, že jste v pořádku.“
Zkřehlými prsty pohladila polštář. Nevadilo jí, že neubednila okno, měla ráda ten pouštní vánek. Ale dnes bylo vše tak strašně chladné… jako by se nad Sunou začala stahovat mračna naplněná zlem.

Ráno se oba bratři sešli u snídaně. „Chceš vyrazit hned po snídani?“

Narutův boj: A co bude dál?

„Proklatej Pein a celá Akatsuki!“ Ulevila si v duchu Tsunande, když přemýšlela nad jejich situací.
Ať hledala jakékoli východisko, tak každé končilo velice špatně.
„KSAKRU! Tohle se nedá zvládnout. Sama na to prostě nestačím." Po celou dobu, co uvažovala, se jí do obličeje vkrádal beznadějný výraz, který děsil všechny přihlížející.

Les voněl jarem, louka svěžestí. Po mýtině se procházela dívka a trhala květiny. Vánek jí jemně rozhazoval blonďaté vlasy, ve kterých se odrážel sám sluneční svit. V Konoze bylo rušno, přeci jen bylo jaro, období zrodu. A možná kvůli tomu byl v konožské nemocnici extrémní přírust novorozeňat. Ino už nebavil věčný pláč dětí a tak na chvíli utekla od své práce lékařského ninji a šla do lesa. Sbírala květiny, které tolik milovala. I přes zaneprázdněnost misemi často pracovala v rodiném květinářství.

Shikaku vyběhl ze své ložnice, aby se podíval kdo dělá takový zvuk. Zahlédl Shikamara, jak zabouchával dveře do svého pokoje.
„Shikamaru!! Nemlať s těma dvěma!!“ křičel Shikaku.
„Jo, pořád!!!“ odpověděl Shikamaru. Shikaka napadlo, že něco není v pořádku a proto šel za Shikamarem do pokoje.
„Co chceš??“ zeptal se Shikamaru.
„Co je ti?? A nevím, proč se e mně chováš, jako kdybych mohl za všechno zlo světa.“ řekl Shikaku.
„Nic mi není. A chovám se jako vždycky.“ řekl Shikamaru a začal vyhazovat všechny věci ze své skříně.

Toto... táto poviedka.. no.. asi som mala čudnú náladu, keď som to písala.. No.. Posúďte sami ^^. Dúfam, že sa to bude dať čítať, keď je to také dlhé. :D

Bola tma.

Všade bola tá tma, ktorá bodala do očí viac ako to najostrejšie svetlo.
Vlastne.....s touto tmou sa zobúdzal čoraz častejšie, deň po dni, žil s ňou ako s dlhoročným známym, tak ako s pocitom beznádeje, ktorá sa doňho zabodávala vždy, keď si uvedomil, že tá tma mu bola predsa len súdená.

Že je to dedičstvo získané Mangekyou Sharinganom.

,,Asi to tak mělo skončit.“
,,Ale to přeci nejde… já tě tady potřebuju, všichni tě tu potřebujeme ty nesníš odejít… Je to moc brzo.“
,,Ne, Naruto, už je správný čas abych šla a ty to víš. Moje poslání zde na zemi skočilo a já se musím vrátit.“
,,Ale vždyť… Sakuro sakra dělej něco, ona umírá! Ne, prosím, nemůžeš mě tu jen tak nechat. Co… Co si tady zase sám počnu? Prosím!“ vykřikne blonďatý chlapec a ovine ruce kolem krku drobné dívence.

Bežal.
Ešte stále.
Bežal minúty, hodiny alebo dokonca dni.

„Mise proběhla bez problémů veliteli!“ oznámil Teku svému nadřízenému a měl se k odchodu.
„Jak si vedla Hi… Shimizu?“ zeptal se.
„Jako obvykle výborně. Proč vás to zajímá?“ zadíval se na velitele s mírně povytaženým obočím.
„Dnes je to šest let, co k nám přišla. Staral jsem se o ni, jako o vlastní dceru ale v posledních dnech se mnou moc nemluví.“ povzdechl si smutně Harako.
„To se vám jen zdá Harako-sama. Dáváte jí dost misí. Není divu, že na vás pak nemá tolik času.“ ujistil ho. Nad čímž se oba pousmáli.