Ve světě Naruto: díl 1.

Draco byl zase po dlouhé době ve svém milovaném lese a náramně si to užíval. Před pár dny roztály poslední zbytky sněhu, které zbyly po zimě a les se probouzel k životu. Draco vnímal zimu jako nutný koloběh přírody, který by nikdy za nic nevyměnil, ale i přesto že zimu uznával, tak ji v lásce neměl, ztěžovala mu pro něj tolik milovaných věcí. Běh, Freerun, sprint mezi stromy a to, co mu scházelo nejvíc, byly meditace na mýtince skryté hluboko v lese, kde stromy jsou tak staré, že by mohly vyprávět příběhy od počátku světa. Tahle mýtinka byla v něčem zvláštní. Neuměl si to vysvětlit, ale kdykoli na ní byl, tak téměř cítil přítomnost spousty dalších osob. Tenhle pocit nebyl tíživý či strašidelný; ten pocit, aura mýtinky byla vždy přátelská, laskavá a uvolněná. Ohraničovaly ji kolem dokola stromy, mohutné a vznešené, které v člověku vzbuzovaly úctu. Uprostřed se tyčila skalka, obklopená v kruhu různě vysokými kameny, vytesanými do tvaru sloupu. Nikdy nepřišel na to, kdo by to mohl udělat. Za celých osmnáct let co v lese žije nikdy nikoho nepotkal, krom zvěře. Zbytek mýtiny vyplňovala nádherně zelená a jemná tráva, vyrůstající z měkké půdy. K dokonalosti dováděly mýtinu paprsky světla, dopadající na každičkou její část.
Dnes Draco seděl na středně vysokém schodku, vytesaném do sloupu, v tureckém sedu se vzpřímenými zády a vztyčenou hlavou. Měl zavřené oči, konečně si vychutnával melodii, kterou mu tvořil sám les pomocí šustění listů a zpěvem ptáků, který se linul ze všech stran.
Vnímal vítr, který dnes jako by na mýtince ožil a vítal ho. Pohrával si s jeho havraními vlasy, které sahaly do půli zad. Barva vlasů byla pravým opakem jeho oblečení. Na sobě měl bílé triko bez rukávů, dost volné, a široké bílé kalhoty.
Chvílí rozjímání nad krásou dne si vyčistil hlavu od všech myšlenek a pocitů a ponořil se hluboko do své mysli. Již po několikáté se snažil dostat do stavu hluboké meditace, ve které se člověk dostává do dokonalého souznění s přírodou a díky tomu porozumí její řeči a potřebám.
Vždy, když se o to pokoušel, tak to musel po několika hodinách vzdát, protože je to trochu vysilující. Tato meditace vyžaduje naprostou soustředěnost a nerušenost, stačí jedno vyrušení a dotyčný se z tohoto stavu nemusí nikdy dostat; protože ten šok by se dal přirovnat ke stavu, když někdo probodne srdce. Mysl by zemřela, tělo by sice žilo, ale to je vše.
Oproti ostatním dnům co zde pobýval se tento den něco změnilo. Zdálo se mu, že les je neklidný, jako by se na něco připravoval. A měl pravdu. I ptáci, kteří do před chvíle zpívali utichli, vítr přestal vesele vát a začal nabírat rychlost. Po chvíli z příjemného vánku byla pořádná vichřice. Draco se dál nedokázal soustředit, byl příliš zneklidněn vším, co se tu děje.
„Cože?“ K Dracovi se začal nést tajemný zvuk, který připomínal zvláštní pradávnou řeč. Nejdříve ji sotva vnímal, ale ten zvuk sílil. Během chvíle byla jasně slyšet slova, ze kterých běhal mráz po zádech. Snažil se přijít na to, odkud hlas vychází, ale zdálo se, jako by vycházel z celého lesa.
V jedné chvíli vstal a rozhlížel se. A v druhém okamžiku ho porazil prudký poryv větru. Při dopadu se praštil do hlavy a ztratil vědomí.
I přes to se les neuklidnil a dál pokračoval ve svém rituálu.
„Myslíš, že to dokáže?“ zaznělo mezi stromy slovy pradávného jazyka.
„Nevím, to se uvidí.“ Touto větou hlas starodávného jazyka zahřměl naposledy. Najednou nebylo slyšet nic víc než šumění listů a zpěv ptáků, který se znovu rozezněl po celém lese. Hlas zmizel, stejně jako Draco.

Po pár hodinách když už slunce pomalu začínalo klesat za obzor se začal konečně probouzet.
„Jeez! To sou teda blbý fóry!“ Mrmlal si pro sebe naštvaně, protože ho hlava bolela jako čert. Když se chtěl posadit, zjistil, že celé jeho tělo protestuje proti jakékoli námaze.
„No, koukám další skvělý novinky, teda.“ pronesl sarkasticky. Nějak ho tohle netrápilo, se řídil mottem: “Cítíš se mizerně? Je ti na umření? ... Tak to se nemáš čeho bát… bude hůř.“
„Co se to tu děje, sakra?!“
S těmito slovy se konečně zády opřel o nejbližší strom, i přes protest vlastního těla. Po chvilce co čekal, než odezní poslední bolesti, otevřel oči a začal zjišťovat, kde je. Byl dokonale mimo, všechno kolem něj se změnilo a nic nepoznával. Mýtinka byla pryč, stromy jako by omládly, měkká půda s trávou zmizely a nahradilo ji spadané listí, pokrývající tvrdou zem.
„ Kde to proboha jsem?“
Z jeho hlasu bylo slyšet obrovské překvapení a pomalu začínající vztek, prýštící z pocitu bezmoci proti všemu, co se děje.
„Klid. To stačí. Nač se vztek, stejně jsem se nejspíš jen praštil do hlavy a teď mám přeludy. To je nádhera, jakej je ten život ironickej.“ S tímto novým přesvědčením se začal dávat dohromady.
Netušil, že pár desítek metrů od něj je skupina banditů, která si ho všimla a rozhodla se, že jim poslouží jako možnost výdělku.
„Koukněte se, chlapi. Támhle se nám válí takových pár desítek tisíc.“ pronesl jejich vůdce.
„Hahahaha...“ zasmála se celá skupina.
“Jo, máš pravdu, tak dem na něj, dokud se nám nerozhodne odkráčet.“ řekl zástupce a vydal se za vůdcem, který šel napřed. Potichu se všichni přesouvali směrem k Dracovi. Celá skupina ho obklíčila ve vzdálenosti deseti metrů a čekala na povel k útoku. Vůdce však měl jiné plány. Chtěl se dnes dobře pobavit a Draco byl příhodný cíl k jeho zábavě. Vytáhl si kunai a pro sebe si řek: „Nažer se.“
Uchichtl se a s očekáváním v očích sledoval letící kunai.
„Co to… áách.“ nestihl se ani podívat co to bylo za svištivý zvuk a kunai se Dracovi zabodl do pravého ramene. Z rány okamžitě začala vytékat krev, která barvila do ruda jeho bílé oblečení.
Ani se nenadál a už na něj letěly další dva kunaie, ale tentokrát se jim vyhnul.
„Vylez, ty srabe. Ukaž se nebo seš ženská, že se bojíš ukázat?“ vykřikl nahlas, aby ho dotyčný slyšel. Svůj účel to splnilo. Místo jednoho bandity vylezla z úkrytu rovnou ven celá banda s pořádně naštvanými výrazy a chutí zabíjet.
„A safra… Koukám, rodinná párty. Kdopak zváš je taťka a kdo mamka? Hele, ty seš velkej a chlupatej, tak to určitě budeš máma.“ provokoval Draco, bylo mu jasné, že by jim v tomhle stavu neutekl.
„Teď si skončil chlapečku!!“ zařval vůdce, kterého chuť si hrát naprosto přešla. Dokonce už nechtěl ani Draca zajmout a prodat jako otroka, ale chtěl ho vidět nakrájenýho na nudličky.
„Na něj, chlapi. Zabte ho!“ řval rudej vzteky.
„K sakru, to nemá cenu, bojovat… jak se říká, kdo uteče, vyhraje.“ řekl si pro sebe, obrátil se a běžel směrem od banditů. Za běhu si s bolestným zasyknutím vytáhl z ramene kunai. Kolem ucha mu proletěl další, a když se chtěl ohlídnout, kdo ho po něm hodil, koutkem oka si všiml dalších několika postav. Rozhlídl se po dalších a uviděl jednoho z útočníků přímo před sebou.
„Na tebe nemám čas. Nepřekážej!“ křikl, zvýšil rychlost a udělal přes něj salto. To protivníka naprosto zaskočilo, takže se ani nestihl bránit ráně kunaiem, kterým Draco máchl, když byl na jeho hlavou. Bandita se svalil k zemi se šrámem přes obličej.
„Jo, tak jeden by byl z krku.“ zaradoval se Draco. Bohužel, jen na chviličku, tenhle kousek si vybral svou daň v podobě vysílení, které jen umocňovala ztráta krve.
„Sakra kdybych neměl takovou kondici, už bych byl dávno mrtvej!“ zamračil se a snažil se vymyslet nějaké řešení, které by vedlo z téhle situace.
„Sakra, je rychlej.“ pomyslel si vůdce banditů.
„Tak dělejte, chlapi, ať nám nepláchne!“ zavelel leader a sám přidal.

„S takovouhle jim nezdrhnu!“ pomyslel si, když se ohlížel po banditech a zjistil, že se přibližují. „Jestli to takhle půjde dál, tak dlouho nevydržím, ta rána mě hrozně oslabuje.“ stále v duchu hodnotil situaci. Neviděl z ní jedinou dobrou cestu. Každá možnost končila buď jistou nebo skoro jistou smrtí.
„No, to mám krásný vyhlídky. Proč ne? Vidim, že i smrt má pěkně blbej smysl pro humor. Ani mě nemůže nechat zabít někým, kdo by to zvládnul jednou ranou a nechá mě tu po kouskách porcovat zbraněma, který sem v životě neviděl.“ přemítal sarkasticky; už se smiřoval s faktem, že umře.
„Ale zadarmo se jim nedám!“
S těmi to sovy jeho výraz ztvrdl a příval nové energie mu dodal odhodlání.
O pár set metrů dál šla zrovna skupinka lidí. Byl to tým ninjů z Konohy.
„Kakashi-sensei. Až příště dostaneme podobnou misi, tak mě z ní laskavě vynechte. Větší nuduu sem nezažil.“ stěžoval si otráveně Naruto.
„Au!“
Zrovna dostal ránu přes hlavu od Sakury: „Narutóóó! Přestaň si stěžovat jak malé dítě.“ řekla Sakura, už notně podrážděná jeho věčným stěžováním.
„Chjo...“ oddychl si Kakashi s očima zabořenýma ve Flirtovacím ráji.
Sai dění kolem něj sledoval zpovzdálí se svým umělým úsměvem. Zrovna procházeli kousek od lesa, když…
„Neslyšíte něco?“ Zeptal se Sai.
Otázka vyrušila Kakashiho od čtení a dokonce i Sakuru od pohlavkování Naruta. Všichni se zaposlouchali.
„Máš pravdu, Saii. Někdo se k nám rychle blíží.“ odpověděla Sakura.
„Všichni se připravte,“ řekl Kakashi, „sice to nevypadá na ninju, ale buďme připravení.“
Všichni se připravili do bojového postavení, až na Kakashiho, a čekali, kdo vyběhne z lesa.
„Už je skoro tu.“ pomyslela si Sakura.
„Konečně třeba bude nějaký vzrůšo.“ radoval se v duchu Naruto.
Z lesa vyběhla zakrvácená osoba. Bylo vidět, že se už sotva drží na nohou.
„Cože? Kdo to je, co se mu stalo?" ptal se udiveně Naruto.
„Idiote! Jak to máme vědět?! Hmm?“ zařvala Sakura a dala mu další ránu pěstí po hlavě.
Kakashi si mezitím všiml, že neznámého někdo pronásleduje.
„Sedm, osm, devět a jeden zraněný.“ počítal pro sebe Kakashi.
„Takže, poslouchejte. Za naším neznámým běží asi deset lidí. Vypadá to na ninja bandity. Naruto, Saii!"
„My se o ně postaráme. A ty Sakuro se podívej na toho kluka, vypadá, že je tak stejně starej jako vy.“ rozdal v rychlosti rozkazy Kakashi. Jak dořekl poslední slovo, hned zmizeli a objevili se před Dracem.
„Co?“ stačil si říct v duchu a nasadit překvapený výraz. Tohle překvapení totálně rozhodilo jeho soustředění na to, aby nepřestal utíkat, škobrtl o vlastní nohu, když dělal další krok. Tomu pádu už nemohl nijak zabránit, tak jen před obličej nastavil ruce a čekal na dopad. Ten však nepřišel. Zachytily ho něčí paže.
„mmmmm...“ zakňučel Draco, protože stiskly jeho ránu na rameni. Už neměl sílu ani na to pořádně zanaříkat. Sotva držel otevřené oči. Při vědomí se držel už jen silou vůle.
„Kdo jste?!“ zeptal se unaveným hlasem.
„Záchrana,“ odpověděl blonďák, „teď už to nech na nás!“ dokončil pevným hlasem, s úsměvem a zdviženým palcem. Déle to už Draco nevydržel a upadl do bezvědomí.
„Tak teď dem na ně!“ zavelel Naruto a ukázal na bandity, kteří se mezitím vyrovnali na louce.
Tomu co následovalo se nedalo říct ani pokus o boj. Během okamžiku byli všichni banditi mrtví a všichni tři bojovníci z Konohy se vraceli k Sakuře.
„Jak je na tom?“ zeptal se Kakashi.
„Má spoustu ran od kunaiů, to by nebylo nejhorší, nejsou většinou moc vážné, až na tu na rameni a v boku, jenže ztratil hrozně moc krve. Divím se, že ještě vůbec dokázal být při vědomí, když k nám odběhl, ne tak utíkat. Každý koho znám, by v tomhle stavu dávno zkolaboval. Všechna vážná krvácení jsem už zastavila, ještě chvíli a budeme moc vyrazit do vesnice; a nemusím doufám říkat, že si musíme pospíšit.“ dořekla Sakura.
„Hai.“ odpověděl Kakashi.
„Saii, nakresli prosím ptáka se zprávou, že se vracíme do vesnice s jedním vážně zraněným, ať připraví vše potřebné.“ řekl Saiovi Kakashi. Ten v mžiku nakreslil ptáka se zprávou, pomocí jutsu ho oživil a poslal do Konohy.
„Dobře. Víc toho teď neudělám.“ řekla Sakura.
Naruto, který tam dosud jen přihlížel, se konečně probral.
„Já ho ponesu.“
„Dobře.“ odpověděl Kakashi a ostatní přikývli. Naruto vzal Draca do náručí a všichni se vydali nejrychlejším tempem do Konohy.