Romantika

„Tady jste,“ oddychla si Hanaya, když druhý den ráno konečně našla Naruta, Sakuru a Saie v restauraci Ichiraku, kterou jí Naruto při příchodu ukazoval.
„Nemohla jsem to najít, je to tady celé jako jedno velké bludiště,“ zastěžovala si a usedla vedle Naruta.
„Hej staříku!“ zavolal na majitele restaurace, „jednu plnou mísu pro Hanaya-neechan.“
Muž přikývl a rázem se dal do přípravy polévky a nudlí.
„Jak se vám spalo, Hanaya-sama?“ zeptala se jí mile Sakura.

Tak a je tu druhý díl, tentokrát ode mě. No nebude to tak dobré jako ten první. Ale snad se budete bavit

Naruto otočil hlavu k podobiznám. Když sem přišli, nevšimli si toho, ale teď z nápisu nemohli odtrhnout oči.

Slunce už pomalu vycházelo a stoupalo na modré nebe. Mnoho obyvatel Suny ještě spalo ve svých teplých postelích. Jen Rizo seděla na okenním parapetu a zírala ven na prázdné uličky.

Po oblohe sa niesli biele mraky, prelínali sa jeden cez druhý a pomaly tak menili obraz oblohy. Ranné slnko jemne hrialo na tvári a trošku pichalo v očiach. Nieje hádam nič krajšie ako keď po upršanej noci výjde krásny nový deň. Po strechách okolitých domov ešte stále stekali pramienky dažďovej vody, prerážali si cestu naviatým lístím a nakoniec v malých kvapkách dopadali na zem. Odrazu príjemné ticho preťal zvuk trepotajúcich krídel sojok, ktoré vyleteli z neďalekého kríka a uháňali smerom k lesu.

Konečně jsme dorazili k moři. Ubytovali jsme se v hotelu nedaleko pláže. Pokoje se rozdělily mezi holky a kluky. Hned, jakmile jsem si vybalila, jsem se vydala i s ostatními na pláž.
Byla obrovská. Kolem ji rámovaly skály, které se postupně směrem z pláže ztrácely v moři. Chvilku jsme se jen tak procházeli a pak si sedli na písčitou zem a povídali si.

[i]„Takže ty už o tom víš taky?!“
„Ano.“ řekl Sakura. Pak uraženě přidala:
„A nechápu, proč jsi mi o tom neřekla. Vždyť jsme přece kamarádky! A navíc, já bych to nikomu neřekla a ani neřeknu.“ Leiko si povzdychla.
„Ale za chvíli to budou vědět všichni!“ Sakura se usmála.
„To bude záležet na tom, jestli jim to řekneš.“ Leiko se na Sakuru ušklíbla.
„Jednou budu muset, to je mi jasné....“
„A já zase chápu důvod proč se ti do toho nechce.“ Skočila jí do řeči Sakura.

Nikdo se ani nenadál a den se chýlil ke konci. Slunce nad Konohou začalo pomalu zapadat a barvilo obzor do sytě rudé barvy. Sasuke se vydal na cestu domů. Dnes nepracoval. Zrovna si třídil myšlenky. Vždy si myslel, že Hyuugové jsou jen namyšlení blbci, po dnešním setkání s nejmladší příslušnicí klanu ale svoje mínění změnil. Nikdy se ještě s nikým tak dobře nepobavil a už se nemohl dočkat dalšího dne, až se spolu setkají u Ichiraku Ramenu. Docela jej překvapilo, že ho Hanabi nepoznala.

S ním.

Tma. Všude jen temná tma. Ať se rozhlédnu kamkoliv... Všude jen tma. A pak něco zahlídnu. Dvě krvavě rudé skvrny. Skvrny se přibližují. Jsou blíž a blíž. Jsou tak blízko, že místo skvrn vidím oči. Oči tak nelítostné. Směřují pohledem přímo ke mně. Nárůstá ve mně strach. Pořád se přibližují.
„Néé!“ vykřiknu.

V tmavej izbe so zatiahnutými roletami ležalo na posteli dievča so zabodnutým pohľadom do stropu. Mala dlhé ružové vlasy a na stole položenú masku anbu. Její nepřítomný pohled naznačoval jediné – vzpomínky. Vzhledem k tomu, že neměla nikoho, kdo by jí v posteli dělal společnost, směrem jejích myšlenek byla nově zadaná mise od Tsunade-sama.
„To bude zase nuda...“ povzdechla si otráveně a dala si ruce za hlavu. Vtom ju z jej myšlienok vyrušilo náhle zaklopanie na dvere.

Slasti a strasti manželství 001
„Sasuke-kun, nechoď, pokud půjdeš, nech mě alespoň jít s Tebou!“vzlykala Sakura.
Sasuke se najednou objevil za ní a řekl: „Děkuji, Sakuro.“ Sakura jen vzdychla.
„Když teď vím, že někdo chce abych tu zůstal, nemá cenu chodit pryč.“ řekl Sasuke,
„Pojedeme do Las Vegas, vyhrajeme nějaké peníze v kasinu a vezmeme se tam.“
„To snad nemyslíš vážně, Sasuke-kun?“ vydechla Sakura a otírala si poslední slzy z tváře.

Na cvičišti v Konoze cvičili dva mladí lidé.
,, No tak Ten-ten,vůbec ti to dneska nejde." Řekl ji Neji chladným hlasem.
,, Včera jsme teprve přišli z mise, já si pomalu ani neodpočinula a ty chceš hned abych s tebou trénovala. Buď rád že to pro tebe udělám." Odsekla mu Ten-ten.
,, Tak když už se mnou trénuješ, tak se snaž, slabochu."
,, Cos to řekl?" a už si vytáhla zbraně.

„Dělej, ty fracku! Odnes to tam!“
„Ano, madam.“
„Néé! To je celý špatně! Co to děláš?!“
„Omlouvám se, madam.“
„Tak ty si myslíš, že jsi králem světa, nebo co?! To teda ne!“
„Samozřejmě, madam!“
„Už zase mě se**š! Ku**a co si zač, ty zm**e?!“
„Sakra, madam!“
Byly spolu teprve asi tři hodiny. I to však stačilo k vyhlášení války mezi nimi.
„Nemáte ráda ramen, nemáte ráda růžovou, nosíte růžovou kabelku, nemáte ráda ninji! Máte vy sakra vůbec něco ráda?“

„Nebudu vám odpovídat na něco, co nevím, a ani bych vám to neřekla!“
„Kašlu ti na to, že nám to nechceš říct. Jsi náš zajatec!“ okřikl mě ten Neji nebo jakže se to jmenuje.
„Nebudu říkat nic nikomu a hlavně né vám! Konoha a Deštná jsou nepřátele.“ Naštvaně jsem si je prohlížela.
„To si jen myslíš holčičko, že nám nic neřekneš!“
„Fakt? Si nějak věříš ne?“ naklonila jsem hlavu na stranu. „A hlavně nevím, kdo jste.“
„My se tě budeme ptát na otázky. Rozumíš?“ upřel na mě svůj pohled.

Rukou si uhladila pár pramínků vlasů, které jí trochu trčely. Není se čemu divit, vždyť foukal vítr a pořádný, ne jen nějaký lehký vánek.
Vítr, který jí zas nahnal neposlušné vlasy do tváře.
Naštvala se, už jí nebavilo si postopadesáté urovnávat účes, a tak si dala vlasy za uši.
Alespoň trochu jí to pomohlo, už jí nepřekážely ve výhledu.
Nastala ta chvíle, chvíle s velkým CH.
Nakoukla přes roh.
Vidělo ho, čekal na ní na smluveném místě.

Kankurou a Kazemi

Kankurou chtěl zajít za Karou a vše jí vysvětlit, ale jak viděl, že Gaara má tolik starostí s Mari, tak se toho nezalekl, právě naopak toho donutilo, aby šel za svou láskou a byl šťastný.
Proto se domluvili, že Kankurou zůstane ve vesnici a vezme si jako pomocnici Kazemi a Gaara půjde s Temari k mizukagemu na zdvořilostní návštěvu a vysvobodí Mari, ale to Temari netušila, že tam najdou dva spojence a ten jeden se bude ucházet o Temari, ale to bude jiný příběh.

,,Těsně vedle!" vykřikl Naruto spiklenecky a vyhýbal se dál Sakuřiným pěstím, které byly dnes ještě tvrdší než obvykle.

Ayme bola celá šťastná, vďaka novému bývaniu. Domček bol síce malý a starší, ale pre jedného dostačujúci. Navyše bol obklopený zeleňou a neďaleko bolo dokonca menšie jazierko. Toto je pre mňa ako stvorené, je tu kľud, priestor na tréning i na oddych, no perfektné . Začína to tu výborne. Zajasala v duchu a presunula sa dovnútra. Izba, kuchynka, kúpeľňa…hmm to stačí, pokyvkávala si súhlasne hlavou.

Pár měsíců už uběhlo od jejich bolestivého rozchodu. Zdálo se, že se věci vrací do starých kolejí. Nebo si to chtěl někdo jen namlouvat. Každý se tvářil jakoby se vlastně nic nestalo a členové Akatsuki stejně jako blízcí kazekageho se snažili vyvarovat onomu choulostivému tématu. Itachi rozhodně prohlašoval před ostatními, že Yuti už je naprosto v pořádku a agresivita, se kterou plní mise je jen odrazem její oddanosti ke svému úkolu. Samozřejmě, že nebylo mnoho lidí, kteří by tomu věřili, krom natvrdlého Hidana.

Ráno se Kaia probudila celkem brzy. Byla zvyklá vstávat a chytat jídlo členům organizace, kteří zrovna pobývali v sídle. Někdy tu byla jen ona a Tobi. Teprve nedávno se dozvěděla, že Tobi je vlastně Uchiha Madara, ten zrádce. Ležela v nějakém pokoji. Na zem dopadaly sluneční paprsky, takže to nemohl být její pokoj. Chvíli jí trvalo, než jí došlo, co se vlastně včera přihodilo. Pohled na Sasukeho, pokojně spícího vedle ní na křesle, jí však paměť vrátil. Chtěla se posadit, avšak nohou jí projela palčivá bolest.

Okamžitě se otočila a dívala se do očí dvou ninjům. Pohled jí sklouzl na ochranné čelenky. Udiveně se na ně dívala.
„Co jsem udělala?“ zeptala se klidně. Oba se po sobě zneklidněně dívali. Čekali, že se bude vzpouzet nebo aspoň protestovat a ne, že si s nimi bude povídat.
„Jsi členkou Akatsuki!“ okřikl jí jeden. Ležérně se opřela o strom.
„Hm…“ zamumlala. „A co má být? Tak jsem, no.“ Pokrčila rameny.