Romantika

Noc. Tma. Konoha je ponorená do hlbokého spánku, až na pár strážcov. Mesiac je v splne, jeho slabé svetlo osvetľuje inak tmavé, temné ulice. Po jednej z nich kráča dievča. Vlasy jej povievajú v chladnom, nočnom vánku. Rukami si objíma ramená, zuby jej slabo drkocú. No nie je to zimou. Po lícach jej stekajú horúce slzy.
Dnes je výročie, Sasuke...Výročie dňa, keď si... po tvári sa jej spustil nový prúd sĺz, ešte silnejší. Na chvíľu od bolesti zatvorila oči.

8. kapitola - Procházka

Hinata se ráno probudila s očima opuchlýma od slz. Plakala dlouho do noci, protože na ni náhle padlo všechno to špatné, co za ten krátký čas udělala, všechny její drobné hříšky. Chtěla to skončit, chtěla se vzdát, ale nedokázala k tomu sebrat odvahu.
Sakura a Ino by jí určitě neodpustily takovou zbabělost. Růžovláska, která ze všeho nejvíc toužila po tom, aby si jí Naruto přestal všímat a blondýnka proto, že z toho měla strašnou legraci.

Byl krásný letní den. Foukal jemný chladný vánek a pohrával si s modrými vlasy dívky, která pozorovala trénink jednoho chlapce.

Dívka vůbec nevěděla, kdo to je. Přišel do vesnice teprve nedávno. Žádal o trénink s vodními technikami a Mizukage mu tedy vyhověl. Od té doby trénoval pořád. Měl oranžovou-černou kombinézu, blonďaté vlasy, modré oči byl poměrně vysoký.

Když už jsme byli zase na cestě do neznáma, zastoupil nám cestu člověk se zahalenou tváří.

„Raidone!“ vykřikla jsem. Jeho jsem nemohla nepoznat.
„Ahojte všichni!“ zazubil se Raidon.
„Tak jsi se přeci jenom vrátil!“ řekla radostně Miyoko. Trošku jsem se styděla, že jsem ho tak podceňovala.
Pak, po chvíli jeho naléhání, jsme se znovu utábořili.
„Mám pro vás skvělou novinku!“ začal, když už jsme byli všichni rozsazeni do kruhu a netrpělivě mu viseli na rtech, co pěkného pro nás má.

Rudovlasý mladík nečekal takovouhle reakci a proto nevěděl, jak se má zachovat. Instinkt mu napovídal zavřít oči, ovšem pozůstatek démona v jeho těle chtěl odstrčit tu dívku. Když se však začala vášnivě dobývat na jeho rty, podlehl zvláštnímu třesoucímu pocitu procházejícímu celým jeho tělem. Instinktivně jí chytl kolem pasu a přitáhl si jí blíž k sobě. Rozevřel rty a zapojil do jejich milostné hry i jazyk. Ona ho zase objala kolem krku a poddala se dokonalému pocitu nastávající vášně.

Zetsu se v poslední době před vším tím chaosem, který v sídle vládl, schovával ve své ložnici. V takových chvílích ho přepadaly chmury a velmi zvláštní filozofické úvahy, v nichž figuroval zejména spor bílé s černou. A Zetsuovy myšlenky se stále více stáčely k dosud nenarozenému dítěti, které se v Akatsuki co nejdříve objeví.
„Bude tu mimino, co ty na to?“ dorážela bílá.
„A co já s tím?“ ohradila se černá.
„Budeš se o něj muset starat,“ protáhla světlá.
„Neprovokuj!“

Chci tě zpět!! 1

Abych vás nejdříve uvedla do děje, Naruto je už 2 měsíce pryč z Konohy, protože dostal misi v zemi větru. Gaara totiž zažádal Konohu o pomoc protože většina jeho ninjů je na misích a on má menší problémy s uprchlíky z písečné, kteří se ji snaží zničit.

Zatím v Konoze….

Sakura se jen tak poflakuje po vesnici a nemá co dělat Naruto je na misi Sai kdo ví kde a ona zůstala sama. Jenom tak náhodou zašla do Ichiraku rámen.

Asi po pěti minutách se natáhla pro lahvičku s tmavě zelenou barvou. Pomalu ji otevřela a napila se. Chvíli ji nepřišlo, že se něco změnilo. Ale po chvilce dopadla v bezvědomí na polštář.

Shikamaru vběhl do města a chvíli přemýšlel kudy se vydat. Pak uviděl na protějším stromě kapku krve.
Nechala za sebou stopu!! Asi Temari, ale to je jedno. Musím tu stopu sledovat a zachránit ji. pomyslel si Shikamaru a běžel po stopě. Asi po hodině se před ním z ničeho nic objevila jeskyně.

Posadila se na velký kámen vedle malého průzračného jezírka.
„Zas jsem ho dnes viděla, zas mu to tolik slušelo…A ty jeho oči, které jakoby chtěly splynout s oblohou.“
Zvedla oči k nebi.
„Pokaždé když ho jen zahlédnu, ne, stačí mi jen slyšet jeho jméno a srdce mi buší rychle a zároveň pomalu. Projede mnou taková vlna touhy ho vidět, mluvit s ním, políbit ho..“
Zavřela oči a hřbetem ruky si otřela slané kapky z tváří.

Tak a je to tady no... ale opravdu, pokud od tohohle dílu něco očekávate, tak... tak se mýlíte je poměrně krátkej oproti ostatním a nic extra se v něm neděje... ale i tak, přeju Itadakimasu!

Pomalu jsem se uzdravovala. Sestra říkala, že budu brzy moct domů. Domů. Kde je vlastně můj domov? A jak ho poznám?

Asuka se vznášela v temnotě. Lehce, jako pírko. Žádný vítr necítila na své tváři. Necítila ani horko či zimu. Prostě se vznášela.
„Co je? Kde to jsem? Proč tu jsem? Proč je tu tak hrozná tma? Jsem snad…mrtvá? Je to fakt možný?“ přemýšlela Asuka.
Asi to bylo tak. Nic neviděla, nic neslyšela. Hmátla rukou před sebe. Nic. Prázdnota.

„A o jakou by se jednalo misi?“ zeptám se strýčka.
„Donést nějaké svitky do vesnice poblíž.“ Odvětí. Zamyslím, se jestli to má cenu, ale nakonec přikývnu.
„Kdy vyrážím?“ usměji se na něj.

Země Dvou Polí – tým Konohy

Právě dorazili do vesnice, ve které se má údajně nacházet Naruto. Zašli do tamější nemocnice a vyptali se na Naruta. Recepční uznala, že tady měli pacienta, ale s jiným jménem a žádného druhého, který by byl s ním, prý neznala.
„Jsme tam, kde jsme byli,“ povzdychl si Kiba.
„Nevěš hlavu, vždyť je to první vesnice,“ utěšovala Kibu Hinata.
„Jo, Hinata-san, má pravdu,“ ozval se Sai.

Tým Akatsuki

Naruto se smutně díval z kopce, z dály směrem na Konohu a i když pršelo nechtěl se pohnout dál. Vypadalo to jako kdyby obloha a příroda plakala z pohledu na smutnou tvář našeho blonďatého hrdinu. Vzpomínal na to co všechny jeho problémy způsobilo, ale pořád myslel jenom na jednu osobu se kterou se už nesmí nikdy vidět.
„Proč se tohle muselo jenom stát,“ povzdechl si smutně a ztekla mu slza po líci.

Po půl hodině se Naruto sešel s Jiraiyou.
„Tak co? Máš?“ zeptal se Jiraiya a Naruto jen zakroutil hlavou.
„Tak to mi řekni, co jste tam dělali tak dlouho?“ divil se Poustevník.
„To ani radši nechtěj vědět,“ odpověděl Naruto.
„Tak kde budem hledat dál?“ ptal se Ero sennin.
„To mi řekni,“ povzdechl si Naruto.
„Naruto!“ ozval se Kyuubi.
„Co je?“
„Co takhle se zeptat Boha smrti?“ napadlo Kyuubiho.
„Jo, jenže to jsme měli až jako poslední možnost. Zatím ani nevíme kde hledat artefakt, natož Boha smrti,“ řekl Naruto.

Oči červené od nekonečných slz. V srdci smutek, co se jen tak neschová. Neschová se za pocitem, že bude šťastný. Konečně šťastný.
Černovlasá dívka drobnější postavy, přecházela po pokoji sem a tam. Snažíc se ze všech sil utišit. Nezvládala to. Srdce plakalo nad neopětovanou láskou. Ničilo její zdravé a jasné myšlení. A to nejhorší, ničilo jí samotnou.

Venku nebylo zrovna hezky. Reina proto strávila celé dopoledne v obýváku. Buď četla nebo psala. Pokusila se i odreagovat kreslením, ale pořád kreslila jeho. Všechny pokreslené papíry vzala a hodila je do koše.
„Proč já mám zase takovou náladu.“ Zaklela.
„Hele, to my nevíme.“ Pokrčil rameny Hidan. Reina se na něj s úsměvem ve tváři otočila.
„Já se tě, ale neptala Hidánku.“ Mrkla na něj. Hidan se na ní užasle. Chtěl jí něco odpovědět rovnou od plic, ale zadíval se jí očí a nemohl mít žádnou námitku, a proto sklapl pusu.

Byl krásný, slunečný den, jeden z nejlepších dnů celého roku. Písek na cestě se třpytil v záři slunce, slabý větřík příjemně chladil a kolébal zelené listy obalující zdravé Konožské stromy.
Všichni mladí lidé se skvěle bavili. Až na jednu dívku, která právě prožívala jedno z melancholických období. Procházela se ve stínu a uvažovala.
'Už mě nebaví bejt sama. Hinata má Naruta, Ino Saie, úplně každý někoho. Jenom já ne...“

Hanaya ještě chvíli hypnotizovaně hleděla na bránu vesnice, než se konečně odhodlala otočit se k dvaceti jedna létům svého života, zády. Nečekala na své ochránce a vyrazila na cestu. Mlčky jí následovali. Přesto, že každý z nich teď byl ponořen do vlastního toku myšlenek, neuniklo jí jak po ní čas od času někdo kouká, jako by snad chtěli vědět co si myslí. Jako by byla nakažená nějakou smrtelnou nemocí a měla se každou chvíli sesypat.

Naruto a Sasuke se společnými silami opřeli do dveří. Ty pod jejich nátlakem povolily a odhalily, co se za nimi skrývá. Ninjové hleděli do velké vstupní haly osvětlené velkým množstvím pochodní. Celému prostoru dominovaly velké sloupy s reliéfy a železná vrata na konci sálu. Chlapci se k nim vydali. V momentu, kdy se vzdálili od vstupu, dveře se s ohromným hlukem zabouchly.
„Jsme v pasti.“
„Doufám, že ne.“ Odpověděl vystrašenému kamarádovi Avenger a vydal se k vratům na konci sálu.