Romantika
Obloha nad lúkou sa podozrivo zatiahla a naznačovala tak blížiacu sa búrku. No nik, kto tam stál to nevnímal. Všetci hľadeli do prostred kruhu, kde na zemi ležal ninja v lone tmavovlasej kunoichi. Z neba padla kvapka. Letela rýchlo dole a zmiešala sa s prúdom sĺz, stekajúcich po tvári mladej kunoichi. ,,Vieš, že keď máš voľné vlasy, si ešte krajšia?“ s námahou zašepkal ninja a pohladil ju po tvári, aby jej zotrel slzy.
„Promiň to nedorozumění. Jsou u nás noví,“ omlouvala se Koyuki.
„To je dobrý, nic se nestalo,“ řekl Naruto.
„Pojď, popovídáme si u oběda. Máš určitě hlad,“ pozvala ho Koyuki.
K obědu byl, jako omluva za vězení, ramen.
„Tak jsem slyšela, že bitvu jste vyhráli,“ začala diskuzi Koyuki.
„Bitvu jo, ale válku ne,“ odpověděl Naruto sklesle.
„Jak tomu mám rozumět?“ ptala se Koyuki. A tak Naruto začal vyprávět, jak to bylo s Jashinem a tak dál.
Byli na cestě několik hodin a když došli k hoře kde se jim zdálo že má být jeden z dávných tvorů poznamenala Sakura s Narutem.
„Tak ještě šlapat na tuhle horu teď nezvládneme měly bychom se utábořit a pokračovat zítra, svěží a odpočatí.“
„Dobrý nápad, musíme být v plné síle jestli máme zabít draka,“ řekl s obavami Jiraja
„Cože zabít draka vy jste snad šílený,“ křiknul najednou Naruto vyděšeně.
„Neboj mi ti pomůžeme a měl bys to podle všeho zvládnout,“ připomenul mu Sai.
Jejich obličeje byly od sebe jen necelé tři centimetry.
Jen se dívali navzájem do očí a nic neříkali.
Oba už věděli, že nebezpečí minulo, přesto se však nepohnuli. Dál na sobě leželi na hromadě smetí a málem zapomněli na svůj úkol.
Hinata se snažila nic nedělat, jen tak se mu dál dívat do očí, ale její hlava jakoby byla čím dál těžší. Jejich obličeje se tak pomalu stále přibližovaly…
Dva centimetry…
že si ten pravý.
Myslela som,
že sme pre seba súdení.
vyznala ti lásku.
Bola som hlúpa,
teraz to už viem.
na seba,
na svoju bolesť,
na svoju pomstu.
uprostred noci,
kvôli mojej bolesti
a za všetko môžeš ty.
[center][i]To, že tu nie si ma zabíja,
ale nevidíš tie slzy,
ktoré vyplačem.
Nikto ich už nevidí.
Nie, ja už viac navonok neplačem,
Chtěl bys být znovu tátou
,,Ahoj, ehmmm... no viem, že je asi veľa hodín a ty už dávno spíš, ale chcel som sa Ťa opýtať...´´
Vetu nestihol dokončiť, pretože Lyra do telefónu prekvapene zvolala: ,,Kto do čerta ste? A ako to, že mi voláte o jednej v noci?´´
Všichni se podivili. Přišlo jim, že tyhle dívky v životě neviděli. Až když přišly dřív, tak si uvědomili, že to jsou Sakura Haruno, Hinata Hyuuga a Mayame Hatake. Ale ten šok stál za to.
Dívky kašlaly na tu pozornost a rozešly se každá ke svým rodičům. Hinata k Hiashimu, své mladší sestře a Nejimu, Sakura ke své matce a Maya ke svému otci.
„Vypadáš krásně, zlato,“ pochválil Kakashi svou dceru a podal jí její oblíbený džus. Alkohol pít nesměla.
„Díky. Tobě taky neškodí vzít si někdy košili,“ zasmála se Maya.
Naruto se měl konečně po mnoha letech navrátit do své milované vesnice. Už mu bylo devatenáct, ale stále mu zůstával jediný sen – stát se lordem Hokage, a taky to stále dával najevo. Jen už ne tak okatě, jako dřív.
Spolu s Jirayou už šestý den mířili ke Konoze a právě se chystali vstoupit na hlavní trasu, která vele do vesnice. Ale ucítili na silnici několik chaker. A vypadaly dost silně. I když Narutovi se jich pár zdálo povědomých.
Yuti vykulhala z nemocnice a mířila neznámou vesnicí. Měla pocit, že tady snad už někdy byla, ale nemohla si vybavit přesnou dobu kdy.
Její kotník byl nejspíš úplně vyléčený, ale ona se neustále bála došlápnout na něj, aby snad neutrpěla větší újmu. Pomalu procházela ulicemi a rozhlížela se kolem sebe.
V tom nejnečekanějším okamžiku před ní skočil jakýsi ninja. Instinktivně se postavila do bojové pozice a teprve pak si osobu prohlédla.
Naruto ležel u břehu jezera a pozoroval blankytně modrou oblohu, na které se vznášeli nadýchané mraky. Vál jemný vánek, který si lehce pohrával s jeho neposednými, dlouhými vlasy. Do jeho blankytně modrých očí mu padala dlouhá ofina, přes níž sledoval nebe. Nepřítomně sledoval jak nad ním pluje mnoho mraků, bílých jako sníh. Avšak duchem byl někde jinde.
Přemýšlel o svém životě. Co všechno se stalo. Co udělal. A hlavně se ptal, pro co žije?
Kdybych tehdy mohla psát knihy, napsala bych: "Jak co nejlíp rozpatláte ramen po pokoji" a "Jak na péřové polštáře" nebo "Rozkousání bot v pěti jednoduchých krocích." Zkrátka a dobře jsem trochu zlobila... Shikamara asi moc nepotěšilo, že jsem mu totálně rozkousala pantofle a spolykala včechny hrnky a vůbec obecně polovinu nádobí. A když přišel ze školy a uviděl ten svinčík, výhružně se na mě podíval, tak jsem skočila z okna na strom a utekla. Když už ho přešel vztek, vrátila jsem se.
Reina se pomalu smiřovala s rozchodem a Itachi též. Vždycky když se setkali v kuchyni jeden z nich odešel pryč a vyčkal než odejde ten druhý. Ostatní to trápilo. Od té doby co se rozešli uplynul týden a Reina chodila jako tělo bez duše. Itachi na tom byl podobně, ale ani jeden se nesnížil k tomu, že by si s druhým šel promluvit. Všichni vyčkávali, kdo se první odhodlá to udělat, ale marně, oba byli paličatí a to jim bránilo.
„Ehm, ahoj,“ ozval se Hidan, který zrovna vešel do kuchyně.
„Ahoj,“ odpověděla Faith, aniž by zvedla oči od nádobí, které zrovna utírala.
Jak je?“ zeptal se Hidan a začal si vařit kafe.
„Jde to…,“ její hlas zněl chladně.
„Proč tak ledově?“
„Aby ses měl na co ptát,“ odsekla Faith a vztekle mrštila utěrkou. Ta spadla na podlahu.
Hidan se pro ni sehnul, ale naneštěstí to samé udělala i Faith. Jejich ruce se setkaly.
Po zbytek dne jsem zůstala v pokoji. Nepřevlékala jsem se, neměla jsem do čeho, protože moje oblečení bylo mokré přehozené přes židli u otevřeného okna. Nevěděla jsem co dělat, byla jsem sama v tom, pro mě velkém pokoji, a tak jsem dělala všechno možné. Uklidila jsem, nabrousila a vyčistila zbraně a pak jsem si šla lehnout.
Ležela jsem a dívala jsem se oknem ven. Mě samotnou překvapovalo, že se moje myšlenky vždycky točili k Itachim a jeho podivnému chování. Proč to dělal? Musela jsem se stále ptát.
Tak opět nová série. Zastavte mě někdo!! Tentokrát je pro mé dvě úžasné kamarádky Ivanescence a cinkl, i když ji neznám osobně, tak z našich hovorů (přes ICQ a PM) jsem poznala, že je to skvělá holčina. Tato série je tedy o nich (a jejich miláčcích) a pro ně. Tak doufám, že se vám povídka bude líbit. ;)
Hlavní ženské role: dvojčata Kamizuki Shira (Iva) a Mari (cinkl)
Ať už Bloom spatřila v Peinově iluzi cokoli, poznamenalo ji to. Sasori suše konstatoval, že z toho se bude vzpamatovávat ještě dlouho, načež schytal od Vůdce pořádný pohlavek. Jenže Pein si neuvědomil, že jeho podřízený je z větší části ze dřeva a zlomil si zápěstí. Skrývaje bolest se odpotácel s tichým kňučením z místnosti a o chvíli později už mu Konan musela dávat obklady.
Zetsuovy poloviny se opět pohádaly až do krve.
„Nepůjdu za ní! Je vypočítavá, chladná, drzá a…“
„A líbí se ti!“ pronesla vítězoslavně bílá.
Třeba byste mi mohli říct kdo jste a co tady chcete,“ vyjela na ně okamžitě Hanaya, kterou jakákoliv vděčnost za záchranu života okamžitě přešla.
Kakashi se k ní pomalu a s naprostým klidem otočil a chtěl odpovědět, ale Naruto mu pohotově skočil do řeči.
„Třeba by nebylo od věci poděkovat za záchranu života, sakra ženská!“ vyjel na ní. „Kakashi-sensei ti zachránil život a ty se chováš jako bychom byli kus hadru! Tak zatraceně kde jsme!“
Miluji tě. A víš proč? Protože mě baví sledovat tě, když spíš. Jsi tak roztomilý a neděláš žádné znuděné obličeje. Hlavu zakloníš mírně dozadu a vystoupne ti ohryzek. Přitom máš jemně pootevřená ústa zkroucená do mírného úsměšku. Víčka máš lehce položená přes oči. Na čele žádná vráska soustředění, jako když se snažíš něco vymyslet. Povolený culík netrčí do výšky, jen se tak válí po polštáři. Nevzbudila by tě ani rána z děla.
