Romantika

[i]„Kto si?“
Jeho tvár sa usmiala, ale oči boli plné žiaľu. Pohladil ma po tvári, ten dotyk bol príjemný, a aj keď som nevedela kto je, cítila som že pre mňa veľa znamená.
„Kto ...?“
Jeho prst zastavil moje pery. Venoval mi posledný pohľad, vstal a zmizol v temnom náručí lesa.
„Kto si?!“

Kaori:
Chtěla sem se sestry zeptat ohledně toho mojeho snu, ale asi se to mě i Sayuri vytratilo z hlavy, tak sem na to zapomněla.

,,Hejiky mládeži, co kdybychom zajeli do toho new bazíku?‘‘ zeptal se Sasori..
Chvilku bylo ticho jak sme nad tím zauvažovali, ale pak se ozval Naruto.
,,No já si myslim že je to super nápad nebo ne?‘‘ vyskočil ze židle Naruto a v očích měl plamínky, jak už se viděl na tobogánu.
,,No dobře tak je rozhodnuto‘‘ozvala sem se.

[i]Noc byla až nepřirozeně studená, doprovázená neustálým lomcováním stromů o mé okna v pokoji. Noční bouřce jsem dávala za vinu celou probdělou noc, ale sama jsem ve skutečnosti věděla, že je v tom úplně něco jiného. Neustále jsem se obracela z boku na bok a snažila se najít jakoukoliv polohu, která by mi jen na malou chvíli dovolila usnout.
Když se slunce začalo dobývat do mých oken, celou svou snahu jsem vzdala a otráveně se sesunula z postele.

[i]Uplynul 1 rok, v Konoze vládnul klid a Sakura s Kakashim žili spokojeně, přesto se k svatbě ještě za ten rok, co jsou spolu nedostali.

Zpanikařila jsem. Doběhla jsem do ložnice, následovně i do kuchyně, ale všude vládlo ticho. Po prohledání celého domu jsem skončila v koupelně, kde jsem začala plakat. Raději jsem se zamkla.
Zoufala jsem. Jak mi to jen mohl udělat? Jak mi ho mohl vzít? Nechápala jsem teď vůbec nic. Všechno se začalo trochu víc komplikovat.

Jakmile otevřeli dveře, na prahu ztuhli. Celý pokojíček teď byl v perfektním pořádku. Police byly utřené od prachu, hračky uklizené, ovšem jediné co bylo v nepořádku, byla hromádka zaprášených dětí. Když však jedna z trojčátek kýchla, prach se zase vrátil na původní místa. Sakura přiběhla k děvčátku a zástěrou, kterou měla uvázanou kolem pasu, jí začala utírat z obličeje veškerý prach, co na nic ještě zbyl. Po chvilce kýchla i další z trojčátek. Sakura toho nechala, popadla dvě do náruče a odkráčela s nimi do koupelny.

Bol večer, Ayme sa zrovna vracala z nemocnice, ale nešla domov, dnes bude spať u Itachiho, spravia si pekný večer, celý deň sa na to tešila… Vošla bez zaklepania, vyzula topánky a vcupitala do izby, kde ako dúfala, našla svoje slniečko.
“Ahoj Láska!” Vrhla sa mu do náruče a on ju privítal bozkom.
“Ahoj moja, už som sa na teba tešil, tak ako si sa mi dnes mala hmm?”

„No, kdo to je?!“ zajímalo Naruta. Jeho obličej se rozzářil nadšením.
„No tak, pospojuj si to… kdo zmizel, když zemřel Juugo?! Kdo nedostal měsíc volno?! Kdo promluvil před bránou předtím než přišel Sasuke a jako poslední zásadní dotaz… kdo odmítl vstoupit právě na tu louku, kterou nám popisoval Sasuke, i když jsme byli po těžké misi?!“ zajímalo Sakuru.
Naruto se zamyslel a najednou se mu obličej rozzářil poznáním… ale to pak hned zmizelo.
„Ne, musí to mít jiné vysvětlení,“ zavrtěl odmítavě hlavou Naruto.

Nejenže jsem celý zbytek noci probděla, ale pomyšlení, že Toushirou se mnou nepromluvil ani jediné slovo mi trhala srdce. Dříve jsem měla v úmyslu, aby měl pohotovost se mnou, ale celé se to obrátilo na ruby. Nemohla bych přece jít s někým s kým si momentálně stoprocentně nevěřím. Takový byl alespoň můj úsudek.
Když se začalo rozednívat, vyšla jsem šouravým krokem z pokoje a došla do velké, hlavní místnosti.
„Takže půjdeš se mnou?“ promluvila jsem k osobě, která seděla v levém rohu zakrytém stínem.
Zadumaně přikývl.

Naruto ležal na pohovke vo svojej izbe a rozmýšľal. Sakura čaká dieťa so Sasukem. Žena ktorú tak miluje, má dieťa s iným mužom.
Nevedel či sa má na ňu hnevať, alebo či ju má ľutovať. Veď sám vedel, že keby mal možnosť, urobil by to isté čo ona. Vybral by si osobu ktorú ľúbi, bez ohľadu na to, či by tá osoba bola zločincom, alebo vrahom.

Paprsky slunce začaly vyplňovat odhalenou stráň a jen stromy na okrajích tvořily slabé stíny. Naruto se probouzel jako první. Nemohl si vzpomenout, kde to vlastně leží,co tam dělá… až když pohlédl na spánkem umlčenou černovlásku svíjející se mlčky v jeho náručí, paměť se mu opět vrátila do hlavy. Byla tak bezmocná, tak sladká, když spala po jeho boku. A celá byla zahalená do jeho mikiny, že jí šly vidět jen nohy a hlava. Usmál se. Opravdu se to stalo? Ale ani se nestačil vzpamatovat a dívka přitisknutá k jeho hrudi se začala protahovat.

____________________________________________________________________________
Ajite se už za tu dobu, co strávila na Kujikových zádech, dostatečně zklidnila. Dokonce už sebou tolik neškubala, čímž to jemu velice ulehčila. Po uběhnutí dalších pěti minut jí to však už nedalo...
„Kam mě to vlastně neseš?‘‘ optala se ho a mírně se nadzvedla. Kujiko si ji nevšímal a dál ji nesl.
Hmm….pánovi došly argumenty, to je dobře.

____________________________________________________________________________
„Zajímalo by mě, co s ním je?‘‘ zajímal se Sasuke, ale jeho momentální společnost ho nevnímala.

Ráno jsem nedočkavě seděl v autobuse a čekal až nastoupí, ale na zastávce nebyla. Čekal jsem že tam bude...těšil jsem se až uvidím její oči, její nádherný úsměv.
Když jsme pak s ostatníma klukama stáli na školním dvoře, stále jsem ji očima hledal. Pak jsem ji uviděl a srdce mi poskočilo. Vystupovala z auta. Z druhé strany vystoupil Neji a zezadu Hinata. Maiya vystoupila a šla na chodník. Rozhlédla se, o mě pohledem ani nezavadila a šla dál. Byl jsem překvapený, ale doufal jsem, že si mě třeba nevšimla.

,,A proč si sem přišel?´´
,,N-no jako já? Co tady vlastně dělám?´´ začal vtípkovat, ,,JO! Už jsem si vzpomněl!´´ řekl vážně Naruto a něžně políbil Hin!
Hinata byla jak v tranzu. Naruto se od Hin odtrhnul a podíval se na její reakci. Ta se probrala ze šoku a vykoktá: ,,J-Já…´´ nevěděla co říct a tak ji Naruto umlčel dalším polibkem. Hin se nenechala pobízet dvakrát a tak Naruta objala kolem krku a přitiskla ho k sobě.
,,Tak krásně líbá,´´ pomyslel si Naruto.

NARUTO

,,Proč? Proč si mi to udělala? Proč, to všechno? Proč jsi z Akatsuki? Proč tě tak MILUJU???!!!“ Zakřičel do prázdna. Poslouchalo ho jen hvězdné nebe, které pečlivě strážil měsíc. Září tak jasně, jako tu noc, kdy padala hvězda, a já byl s tebou. Ta hvězda, u které jsem si přál přání, být s tebou. Splnilo se mi to, ale na jak dlouho?

Asi o týden později v Konoze, v kanceláři Tsunade.
„Mám pro vás misi. Pro vás Shikamaru, Chouji a Ino. Budete doprovázet Kazekageho spolu s ANBU ze Suny. Nějaké otázky?“ zeptala se Tsunade.
„Jo. Kdo ti ANBU budou?“ zeptal se Shikamaru a přál si, aby jeden z těch ANBU byla Temari.

Jasně modrýma očima si prohlížel její útlou postavu a záplavu dlouhých černých vlasů. Na jejím vzhledu ho nejvíc upoutaly smaragdové, bystré oči. Navzájem se sjížděli pohledy, v jednu chvíli se mu zdálo, že se začervenala. V tom se mezi ně postavila zahalená žena s pohledem upřeným na blonďatém chlapci.
,,Minato?“ Zeptala se opatrně. Mladík na ni vykulil oči.
,,Vy mě znáte?“
,,Vlastně, ano.“ Vykoktala žena. ,,Chtěla bych mluvit s tvým tátou, můžeš nás k němu zavést?“

O dva roky později – Země Vodních par

Minato při příchodu si všiml jedné věci, že většina lidí má stejné oči. Modré oči.
To je jako hledat jehlu v kupce sena, pomyslel si Minato, ale náhoda si s ním pohrála a on zde potkal velice zajímavou osobu, která ho hned zaujala aniž by věděl proč.

Neznámá záchrana

Zase přicházel ten dobře známý chlad. Dívka napnula nohy a unaveně opřela hlavu o strom.
/Jak dlouho už tu tak můžu sedět???/ zeptala se sama pro sebe. Vůbec neměla ponětí o čase. Zaposlouchala se do okolí ... /žádné rány ... naprosté hrobové ticho .../ při tomto zjištění se jí tělo naplnilo zoufalstvím. Měla snad zůstat na bojišti, kde by byla větší šance, že jí někdo najde a nebo udělala dobře, že odešla ? Co když už pomoc odnikud přišla a ona jí minula jen díky tomu, že zalezla do ústraní tohoto temného lesa ??? Pohlédla na oblohu. Byla bez hvězd a posetá obrovskými mraky. To by jí tolik nevyděsilo, ale jakmile spatřila rudě barvící se měsíc, zajíkla se. V životě nic takového neviděla. /Proboha ... kde to sakra jsem ?/
Jak tak koukala, než se nadála, víčka se jí pomalu sama těžkostí zavírala. Ovšem neupadala do hlubokého spánku. Slyšela zvuky okolí, ale tělo jí nedovolovalo se hýbat.