Schůzka s Narutem,5. díl

Paprsky slunce začaly vyplňovat odhalenou stráň a jen stromy na okrajích tvořily slabé stíny. Naruto se probouzel jako první. Nemohl si vzpomenout, kde to vlastně leží,co tam dělá… až když pohlédl na spánkem umlčenou černovlásku svíjející se mlčky v jeho náručí, paměť se mu opět vrátila do hlavy. Byla tak bezmocná, tak sladká, když spala po jeho boku. A celá byla zahalená do jeho mikiny, že jí šly vidět jen nohy a hlava. Usmál se. Opravdu se to stalo? Ale ani se nestačil vzpamatovat a dívka přitisknutá k jeho hrudi se začala protahovat.
„Áááh… Na-Naruto..?“
„Jsem tady.“ Usmál se a políbil Hin na čelo, „Jak ses vyspala?“
„Byla to nádherná noc, zdálo se mi o nás dvou.“ Opětovala mu úsměv a posadila se k Narutovi. Jeho křišťálově modré oči se jen leskly. Hinata se nepatrně začervenala – Jeho úsměv byl pro ní tím nejlepším uvítáním do nového dne. Skoro to zamaskovalo její strach.
„Děje se něco?“ Optal se starostlivě, když viděl, jak před ním Hin ubíhá pohledem do země.
„To nic… Jen se bojím…Nikomu jsme o ničem neřekli. Neji a ostatní se o nebudou jistě bát.“ Zašeptala. Naruto se strachovat nemusel - doma na něj nikdo nečeká. Ale Hinata by problémy mít mohla. Usnuli a celou noc byli sami, bez dohledu. Tiše vzdychl.
„Nemůže být ještě tolik hodin. Doprovodím tě domů a nikdo nic nepozná.“
„O-opravdu?“
„Jistě.“ Usmál se a umlčel jí dlouhým polibkem. Hinata se cítila jako vynesená v oblacích. Tolik zájmu o ní projevoval, až se jí tomu všemu nechtělo uvěřit. Po jeho boku se cítila tak bezpečně. Naruto si její lásku k němu ani pořádně neuvědomoval.

Stoupnul si, pořádně ovinul kolem Hin jeho mikinu a vyzdvihl jí. Při chůzi se na sebe usmívali a povídali si spolu.
„Nemusíš mě nosit. Půjdu si po svých.“ Zašeptala sladce na Naruta.
„Chci tě nést. Dělá mi to dobře. Poznal jsem lásku, kterou teď nesu ve svých dlaních.“ Usmál se na studem zrudlou Hinatu. Kdyby teď Hin stála, jistě by se jí podlomila pod něhou kolena.
„Z tebe bude nějaký básník.“ Řekla v rozpacích. Přece tohle by se líbilo každé dívce, takováhle starost.
„Ale básně budu skládat jen tobě.“
„Ty je umíš skládat?“
„Pro tebe se to naučím.“ Zasmál se svým do široka otevřeným úsměvem. Hinatu jeho slova dojímaly. Byl tak starostlivý, pozorný…Hlavu si opřela o jeho hruď a zavřela oři.
„Musíme si pospíšit.Vychází slunce.“…

Už se mohl zastavit. Před ním se rozprostřel dům náležící klanu Hyuuga. Neozývaly se žádné zvuky a podobně jako v celé vesnici, i v okolí domu bylo převážně ticho.
„Jsme tady.“Zaznělo v Hinatiných uších. Rozevřela oči, viděla svůj domov a Naruta se nad ní sklánějícím.
„Děkuji.“Opáčila tiše a postavila se prachovitou půdu.
„Jak se dostaneš dovnitř? Dveřmi tě uslyší.“ Optal se starostlivě Naruto a přejel po Hinaty tváři. Hin mu jeho dlaň uchopila a ruce propojila.
„Pod oknem mého pokoje roste velká třešeň. Nemusíš mít o mě starosti.“ Řekla a naposledy políbila Naruta na zvláčněná ústa popraskaná z nočního mrazíku. Ten se jen začervenal a polibek jí oplatil.
„Nechci se s tebou loučit.“
„Já taky ne…“ Zasmutněla Hinata a hlavu mu položila k oblasti srdce, na studenou hruď. Když v tom najednou, jak poslouchala interval jeho zrychleného srdce, dostala očekávaný nápad.
„Naruto,co říkáš tomu, kdybys k nám večer přišel na večeři?Seznámíš se s mým otcem, bude rád, když tě pozná osobně.“
„Mohl bych..?“
„Samozřejmě, zvu tě. V šest hodin.“ Odvětila s milým úsměvem.
„Tak tedy dobře. Budu tu.“
Hinata se ještě více usmála a natáhla se k němu blíž, aby ho mohla políbit na tvář. Pak pustila jeho dlaň.

Rozloučili se a Hin se teď musela nějak dostat do svého pokoje tak, aby nevzbudila žádný hluk. Uchopila se kůry stromu a přitáhla se, vylezla na první větev, druhou, třetí… až skoro byla u okna svého pokoje. Nesmím spadnout, pomyslela si, když se snažila vyhoupnout na parapet okna. Nakonec se jí to podařilo – opatrně rozevřela okno a vpadlo do vůní nasáklé místnosti. Její stolní hodiny ukazovaly osm ráno – čas, kdy se převážná většina rodiny budí. Narychlo na sebe hodila každodenní oblečení v podobě fialovobílé mikiny a černých kalhot. Jedním tahem si pročísla vlasy, když v tom najednou uslyšela z chodby hlas svého otce a jednoho z ninjů.
„Od večera se tu neukázala. Běžte jí hledat!“
„Hai, pane.“
„To nebude potřeba, otče.“ Svolala od dveří, jakoby se nic nedělo. Hiashi překvapeně vzhlédl k Hinatě, opírající se o panty dveří.
„Hinato..? Jak ses sem dostala?! Celou noc jsme na tebe čekali!“
„Promiň, otče. Vrátila jsem se až když jste spali.“Zachvěla se a zrak sklopila k podlaze. Vlastně ani nelhala, ale i tak čekala nějaký trest.
„Hinato, už se to nebude opakovat.“
„Ano, otče.“
„Hmph…“Usykl a ručním gestem odvolal přivolaného ninju. Pak se založenými dlaněmi odkráčel pryč.
Hinata si oddychla. To bylo jen tak tak, pomyslela si a zpětně vklouzla do svého pokoje. Sedla si na postel a chtěla se trochu uklidnit. Svůj pohled přejela po zarámované fotce blonďatého ninji, který svým úsměvem zkrášloval její noční stolek. Usmála se, uchopila fotku a s nedočkavostí si jí prohlédla.
Ani nevíš, jak moc se na tebe těším…