Romantika

Kolik asi pocitů srdce zná. A kolik nich asi existuje v tom nejzažším koutě, kde je to nejkrásnější a nejbolestivější? Láska, zamilovanost, okouzlení... A ta magická přitažlivost. Přitažlivost je něco, díky čemu zapomenete i na lásku. Něco, co vás drží a vy se nemůžete odtrhnout. Není tak stálá ani trvalá jako láska, ale právě tolikrát v tom okamžiku krásnější. Nevíte proč, nevíte jak, ale chcete jenom jeho.

Kráčel lesem, ale vůbec nevnímal tu krásu kolem. Byl zabrán do neveselých vzpomínek, které se mu pořád draly do mysli, i když je tam nechtěl, byly jak otravný hmyz nemohl se jich vůbec zbavit.
Právě ztratil svou milovanou rodinu. Ženu a dceru, které byl pouhý rok, když zemřela.
A kdyby to šlo, tak by změnil své chování kvůli kterému se to vše stalo, ale netušil, že je součástí něčeho většího a nebezpečnějšího…
Opět myslel na ten večer, před rokem, na který nikdy nezapomene.

[i]Co tady dělá? Jak se sem dostal? Vždyť jsem ho zabil. I Madara říkal, že je mrtvý. A teď tady stojí přede mnou, směje se mi do tváře a spolu s ním i ona. Pomstít se. Dokonce mě. Ne že bych nechápal proč, ale co má ona společného s Itachim. Ten způsob jakým se na sebe koukají, jak se drželi za ruce, jak o sobě mluvili. Co to má být?

Kapitola devátá
Obtížný netopýr

Seděla jsem na střeše a koukala se na panorámu města. Je to krása, tahle Konoha, chtěla bych tady žít dlouho. Z ničeho nic budovy začaly pučet ze země a zastiňovat slunce. Ulice potemněly a celé město se proměnilo v děsiou hradbu.
„Bacha!“ vykřikl Černý a trhl se mnou do strany. Přesně na místo, kde jsem ještě před chvílí pohodově seděla, dopadl muž v černé roztrhané kápi, Netopýří kluk.
„Co ode mě chceš?!“ vykřikla jsem.

Hinata ležela v posteli ve svém novém domě a upřeně hleděla před sebe na bílou stěnu. V hlavě se jí honilo tolik myšlenek. Zdálo se jí, jako by vířili v kruzích a před očima se jí neustále vybavovaly výjevy a pocity z minulosti.
„Proč…“ vzdychla si potichu „…proč jsem se sem vracela… tak moc to bolí…“ do očí se jí pomalu nahrnovaly slzy.

Shira a Sasuke

Sasuke dal Shiře volno, aby si mohla v klidu pročíst ty dokumenty a srovnat si myšlenky v hlavě. A Shira to uvítala, protože dnes by její výkon stál za starou belu.
Sasukeho zajímalo jak se zachová, až si pročte všechno. Byla tam jedna informace, která ho při prvním čtením úplně odrovnala.

Shira při čtení zjistila celkem dost zajímavých věcí, že její rodiče zemřeli, protože se snažili o lepší svět a také, že se přátelili i s klanem Uchiha a i přesto, že byli s celkem vzdálené Konohy.

Devatenáctiletá dívka ležela na posteli se zarudlými tvářemi a opuchlýma očima. Hleděla na strop svého pokoje. Nevnímala, nehýbala se. Neměla chuť něco dělat, ani jíst a pít nechtěla. Ozvalo se zaklepání na dveře, nic neřekla, jek k nim pohnula očima.
„Nechceš něco k jídlu? Celí den si se ani nehnula, měla by si něco dělat.“ řekl mužský hlas.
„Nech mě bejt!“ řekla úsečně Temari.
„Vím, že si na nás naštvaná, ale uvědom si, že to není splnitelné.“

tretia časť... trochu neurčitá a skôr prechodná... dej posúva dopredu...

Sakura pomaly kráčala k nemocnici, kde ju čakalo plno práce. Ako hlavný liečiteľský ninja mala v Konohe práce stále vyše hlavy. Kráčala uličkou a hľadela do zeme.
Slnko už bolo vysoko, ale dnes sa neponáhľala. Vlastne sa neponáhľala od toho incidentu so Sasukem. Prešli už štyri týždne a on sa neozval.

Pár slov úvodem

Takžéé toto sem písala, když sem poslouchala jednu ze svejch oblíbenejch písniček Rebirthing

Vítr čechral dlouhé hnědé vlasy jedné mladé kunoichi, která seděla na mýtince uprostřed lesa nedaleko Konohy. Vstala ze zemně a zavřela oči, její dlouhé vlasy jí sahaly až ke kolenům. Nevnímala nic jiného než vítr. Nedaleko od ní se ozval zašustnění. Rychle se vrátila do reality a sáhla po kunai, z křoví vylezla řůžovláska.

„Hokage-sama, přijali mě do organizace. Za dva týdny odcházím z vesnice. Zde máte mou pásku,“ řekla Maya Tsunade a podala jí svou rudou pásku.
Tsunade překvapeně zamrkala očima a šokovaně si ji prohlédla.
„Pásku?! Ale… jak dlouho tu ještě zůstaneš?“ zajímalo Tsunade.
„Jak jsem řekla. Dva týdny,“ odsekla podrážděně Maya.
„V tom případě se vydáš na misi. Plánovala jsem ji až na později, ale měli by se na ni vydat s tebou. Zítra v deset ráno sem přijď a vem sebou i svého otce a zbytek týmu,“ odvětila Tsunade.

„To na nás nemůže počkat?!“ hudroval naštvaně Sasuke, když nemohli dohonit Tenshi, která naprosto klidně skákala před nimi ze stromu na strom a oni neměli šanci ji dostihnout.
„Tak hele, Sasuke, co proti ní máš? Náhodou se jako jediná snaží, abychom tam byli co nejdřív. A brzdíš nás ty!“ odsekl Naruto.
Sasuke chtěl něco peprného odseknout, ale Sakura je přerušila.
„Nechte toho, oba dva… co se to s námi stalo?! Jen se hádáme a navzájem se urážíme. Prostě toho necháme a budeme se chovat tak, jako dřív!“ sykla Sakura.

Kapitola 5

,,To jsem ráda, že to takhle bereš! A možná by sis mohl všímat lidí kolem sebe. Třeba někoho najdeš, ´´ obejme přátelsky Sakura Naruta.
Někdo tohle ale všechno viděl, ale neslyšel o čem se ty dva bavili.
Ten někdo to byla Hin. Rozběhla se zpátky do tábora s brekem.

,,Neslyšela si něco?´´
,,Ne to se ti asi zdálo,´´ řekla Sak.
,,Asi půjdeme zpátky do tábora, aby se o nás nebáli,´´ navrhl Naruto.
,,Tak jdem,´´ pobídla ho Sakura.

Suiko se o dvě minuty později objevila ve svém pokoji.
„Ahoj, Daizo! Jak ses měl? Promiň, ani jsem tě nenakrmila. Tumáš!“ pozdravila se Suiko se svým potkaním kamarádem a do misky mu přisypala zrní a kus jabka.
Rychle se vysprchovala a zamyšleně stála před otevřenou skříní. Problém. Jako každá holka nevěděla co na sebe. Rozhodla se nakonec pro džínové šortky a červené tílko. Vlasy si nechala volně splynout po zádech. Hodinky na zdi ukazovaly za minutu šest a na okno dopadly kamínky. Vykoukla ven a mrkla na Kibu.

„Kam jdete?“ zeptal se Sasuke Kit, když ho pozdravila, stejně jako Kibu a Akamaru kolem ní začal nadšeně běhat a nechal se od ní pohladit.
„Jen se projdu. Obhlédnu okolí a zruším naše ochrany. Pak probudíme ostatní a vydáme se dál,“ odpověděla Kit a odešla. Zamířila k táboru Akatsuki a opět tam potkala Itachiho.
„Máš zase hlídku?“ zeptala se ho a šla po jeho boku dál od jejich táboru.
„Ne. Jen jsem jim řekl, že se jdu projít. Půjdeš se mnou? Ukážu ti jedno krásné místo,“ usmál se na ni Itachi.

V Konoze:

Blízko Konohy

„Chyť si laskavě toho psa!“ zařvala Asuka, jak nehlasitěji mohla, na trénujícího Inuzuku se svým týmem, poblíž Konohy.
„Akamaru - k noze!“ přikázal Kiba, ale na jeho chlupatého kamaráda to nemělo žádný efekt.
„Nech mě ty potvoro! Slyšíš? Okamžitě mě pusť!“ dál vykřikovala a snažila se Akamara pevně zakousnutého do jejího lýtka jakkoliv odstrčit. Do té bitky se přidal i Kiba, ale Akamaru svou kořist držel pevně.
„No tak, co to děláš, nevyváděj,“ promlouval Kiba, čím dál tím víc rozrušeně.

„Co tě to zajímá? Ty mi nic neřekneš a já ti mám vyžvanit hned všechno? To víš, že jo,“ řekl; na konci jeho jedovatého proslovu už začínala být Hinata trochu zelená. Trochu víc. Ale nebylo to způsobeno jeho monologem. Vyběhla z pokoje a zamířila na záchod… Kam taky jinam, že? Sasuke jí gentelmansky uhnul, když viděl, že si cestu naplánovala přímo přes místo, kde stál. Nekoukal překvapeně ani znechuceně, spíš vědoucně a škodolibě – možná si toho Hinata všimla a možná taky ne.

Putování a marné hledání

„Kiro-sama!....Královno!“
Bílá vlčice zavrčela, ale zastavila. Její útlé lidské nohy se zabořily do trávy a netrpělivě čekala až k ní Dazou doběhne.
„Měli bychom si odpočinout. Hledáme už dva dny v kuse a ostatní jsou už vyčerpaní!“ hlasitě oddechoval a kapičky potu mu stékaly po skráních. Asi dalších deset mužů k nim doběhlo a nevypadali o moc lépe.
„Nemůžeme zastavit, dokud je nenajdeme!“ rozhodnutě zavrtěla hlavou. „Pokud už ale nemůžete, zůstaňte, dál půjdu sama!“

Vyběhla jsem beze slov ven a uslyšela za sebou dupot nohou. Otočila jsem se přes rameno a uviděla zamračenou Kimmini s Kazeke, které mě následovaly. Mířili jsme přímo k Listové nemocnici. Cesta nám netrvala ani pět minut. Rozrážela jsem dveře pokojů a neohleduplně tak probouzela pacienty.
„Taichou,“ vyjekla Kimmini prosebně.
Neměla jsem zrovna hlavu na to, abych slyšela její prosby, abych byla opatrnější a nechala lidi, kteří s tím nemají co dočinění, na pokoji.