......ALIVE?! II-fight to death 07-Cizinec se vrátil

Zpanikařila jsem. Doběhla jsem do ložnice, následovně i do kuchyně, ale všude vládlo ticho. Po prohledání celého domu jsem skončila v koupelně, kde jsem začala plakat. Raději jsem se zamkla.
Zoufala jsem. Jak mi to jen mohl udělat? Jak mi ho mohl vzít? Nechápala jsem teď vůbec nic. Všechno se začalo trochu víc komplikovat.
V koupelně jsem seděla ještě několik dlouhých minut, dokud mě za dveřmi nevyrušily kroky. Postavila jsem se a pomalu jsem nakoukla klíčovou dírkou. Chvíli jsem si myslela, že ta blonďatá postava je Naruto, ale ten přece neměl černý plášť. Přitiskla jsem k víc ke klíčové dírce, ale postava se mi začala vzdalovat, nakonec zmizela za dveřmi. Celá jsem z toho byla vyplašená, když jsem jen pomyslela na to, že by to mohl být Minato.
Pomalu jsem otočila klíčem a nakoukla jsem ven. V domě vládlo ticho. Doufala jsem, že to nebyla jen moje představa. Jakmile se ozvaly kroky, zbystřila jsem.
Zastavila jsem se na půl kroku. Přede mnou se zjevila ta osoba, co tu bloudila.
„Sakuro,‘‘ hlesl. Poznala jsem, že i s ním teď cloumají emoce, on je na rozdíl ode mě dokázal udržet na určité úrovní. Já jsem se ale rozplakala. Na nic jsem nečekala a skočila jsem mu neuvěřitelnou rychlostí do náruče.
„Minato...‘‘ plakala jsem a pevně jsem ho k sobě tiskla, on udělal to samé.
Pár minut jsme se k sobě tiskli, dokud nepovolil a nepolíbil mě. Pevně jsem se k němu přivinula a s chutí jsem mu polibky vracela.
Náhle se však otevřely dveře.
Odtrhla jsem se od Minata a zavřela jsem ho do nejbližší skříně. Rychle jsem si setřela slzy a pohlédla jsem ke dveřím. Kdo jiný by měl přijít, než Naruto?
Nakoukla jsem za roh místnosti. Opravdu to byl Naruto, ale tvářil se ztrápeně. Jak by ne. Pomalu jsem přišla k němu, nechtěla jsem ho vylekat, ale jakmile jsem mu položila ruku na rameno, cukl sebou.
„Promiň, nechtěla jsem tě vylekat,‘‘ začala jsem se omlouvat. Stejně jako on jsem se začala tvářit ztrápeně, i když jsem měla ohromnou radost, ale nechtěla jsem ji před ním dávat najevo.
Posadila jsem se vedle na židli. Naruto pozvedl hlavu a chytil mě pevně za ruce.
,,Neboj, já ho najdu,‘‘ ujistil mě a stále se mi díval do očí. Pomalu mi po tváři začaly kutálet slzy.
Nikdy mě nenapadlo, že se bude o Minata tak skvěle starat, byl to sice jeho nevlastní bratr, ale choval se k němu, jako k vlastnímu. Právě teď jsem si uvědomila, že jsem mu vlastně nikdy nepoděkovala. Jen jsem mlčela a držela smutek za někoho, jak se mi dnes ukázalo, někoho živého.
„Děkuji,‘‘ špitla jsem mezi slzami a pevně jsem stiskla jeho ruku. Usmál se na mě, usměv jsem mu hned oplatila.
Pomalu se nadzvedl a opřel se lokty o stolní desku. Věděla jsem, co chce a v téhle chvíli jsem to docela uvítala. Natáhla jsem se k němu, ale mezi námi proletěl kunai.
Polekali jsme se a ohlédli jsme se za tím útočníkem. Na prahu dveří stála postava zahalená v plášti s kunaiem v ruce. Hned jsem poznala Minata, jelikož za ním stála otevřená skříň, kam jsem ho schovala.
Chtěla jsem něco říct, ale Naruto mě postavil za sebe a vytáhl si svůj kunai.
Minato udělal jeden krok k Narutovi. Naprázdno jsem polkla. Možná jsem to neměla dopustit, měla jsem věřit, že je naživu. Když ale udělal další krok, strnula jsem. Vypadalo to, jako by opravdu chtěla Narutovi ublížit, ale to jsem nemohla dopustit. Stejně jako jsem nevěřila, že mi chce unést syna.
„Ne!‘‘ křikla jsem a postavila jsem se před Naruta. V tuhle chvíli, i přes to, jak jsem Minata milovala, jsem byla na Narutově straně. Nechtěla jsem, aby mu ublížil.
„Ustup, Sakuro,‘‘ řekl Naruto a uchopil mě za paži. Chtěl mě vrátit na původní místo, ale vysmekla jsem se mu ze sevření.
„On mi neublíží, že?!‘‘ zvolala jsem sebejistě na Minata. Mírně sebou cukl, ale ani na chvíli nepolevil ve střehu.
Tohle jsem, ale chtěla. Chtěla jsem, abychom to vyřídili beze zbraní.
„Jak si můžeš být tak jistá, nebuď tak moc důvěřivá. Všechno není tak, jak to vypadá,‘‘ vysmál se mi. Napřáhl kunai, chvíli jsem doufala, že mi nedokáže ublížit, ale jak kunai jím vržený zasáhl mou nohu, má důvěra k němu se rázem rozplynula.
„Ááá..!‘‘ vykřikla jsem a skácela jsem se k zemi. Naruto ihned zakročil, ale jeho kunai byl Minatem odražen.
Teď už se snažil uchránit jen mě. Klesnul na kolena vedle mě a pomalu vytáhl zbraň z mé nohy.
„Běž od ní!‘‘ přikázal Minato Narutovi. Oba nás to vylekalo, prostě se najednou zjevil před námi. Přiložil Narutovi katanu pod brad,u pomalu ji zvedl nahoru. Naruto se samozřejmě musel zvednout, jinak by mi katanou přepůlil hlavu.
„Nech ji, ona si to zaslouží,‘‘ odsekl a podíval se hluboko do Narutových očích. Nějakou dobu si ho prohlížel, dokud mu Naruto neuhnul.
„Víš co? Seber si tu svoji d*vku, nestojíš mi za to,‘‘ řekl a odhodil ho k mým nohám. Dopadl přímo na mou poraněnou nohu. Zaúpěla jsem, Naruto se hned postavil, ale Minato už dávno zmizel v otevřeném okně.
Chytila jsem se za ránu, ale bohužel jsem byla vystrašená a nedokázala jsem si ránu vyléčit. Nejvíc mě však bolelo u srdce. Nikdy jsem nepomyslela, že by se tohle mohlo stát. Prostě jsem nedokázala pochopit, že se za tak malou chvilku mohla z něj stát takový haj*l. Měla jsem v hlavě neuvěřitelný chaos, ale jak to vypadalo, nebyla jsem jediná. Naruto se tvářil nějak podobně jako já. Pak se však nehnul k mé raněné noze a začal ji pomalu ošetřovat. Sykla jsem bolestí, jakmile mi na ni šáhnul.
„Promiň…‘‘ utrousil potichu, ale ruce se mu dál klepaly. I přes moje překvapení z toho byl nejvíce zaskočený on. Ale i mě se po chvíli, co jsem se uklidnila, spustily slzy.
„To je v pořádku,‘‘ řekla jsem a setřela jsem si slzy. Trochu jsem se i začala klepat, při pomyšlení na Minata. Nahnal mi strach, ale větší jsem měla o svého syna.
„Musím jít…‘‘ rozhodla jsem se, ale postavit jsem se nemohla. Místo toho mě Naruto vzal do náruče a odnesl mě do naší ložnice. Tam mě položil do postele. Pod zraněnou nohu mi dal velký polštář a nakonec mě i zakryl.
Znovu jako předtím jsem se cítila v jeho blízkosti v bezpečí jako tenkrát, když jsem byla těhotná.
„Rozhodně teď nikam nepůjdeš, ne do té doby než mi řekneš, co všechno o tomhle víš?‘‘ nasadil vážný výraz. I jeho hlas byl jiný. Vypadalo to, jako by se zlobil, a to hodně.
„Co přesně chceš vědět?‘‘ zeptala jsem se, jelikož jsem měla z některých věcí strach. Přesněji řečeno, ze všeho.
Chvíli přemýšlel, ono toho totiž bylo trochu víc, co jsem tajila.
„Nejprve chci vědět, kdo to vlastně byl?‘‘ první jeho otázka, ale právě té jsem nejvíce obávala. Sklopila jsem hlavu a zadívala jsem na svoji zraněnou nohu. Chvíli jsem mlčela, potřebovala jsem si tuhle větu dokonale sestavit, protože právě ona mohla změnit můj život.
„Ta osoba…byl Yoindame, tvůj otec….‘‘