Romantika

Hviezdy pomaly začali miznúť z oblohy. Zrazu Tenten padlo niečo na hlavu. Bola to dažďová kvapka. Hneď nato sa spustil obrovský lejak. Po chvíli sa zobudil Pein. Rozhodol sa, premiestniť sa do neďalekej jaskyne.
Kakashi a Madara bežali za Pakkunom. Dážď ich nezastavil, práve naopak ešte viac ich popohnal.
Dúfam, že si v poriadku Tenten. Ak ti ten hajzel ešte viac ublíži, prisahám, že ho zabijem! Toto ti prisahám ja Hatake Kakashi.
To je zlé. Bojím sa, že ho nedokážem poraziť. Čo ak to nestihneme? Ukľudni sa Madara. Všetko bude v poriadku.

STARÁ ZNÁMÁ

Pokračovali dál městem. Slunce příjemně svítilo a osvětlovalo ulice plné procházejících lidí a stánky obchodníků, které byly opravdu krásně pestrobarevné a každý byl jiný. Šli už docela dlouho a pořád nic nenacházeli. Když v tom…

„Fuzuki - chan?? Seš to ty??“ otázala se jedna stará žena stojící u svého stánku s barevnými pytlíky různých čajů. Fuzuki se otočila a pohlédla na ní a najedenou se zeširoka usmála.

9. Minulost

Sakura seděla ve stejné místnosti, v jaké před chvíli seděl Naruto s Kyuubim. Naproti ní seděl Naruto s Kyuubim po boku a říkal jí celý příběh. Slunce už vyšlo a teď osvětlovalo celou místnost, když Naruto skončil.
"Doufám, že jsi to pochopila, Sakura-chan.

„Proč těch klonů je tolik?!‘‘ bručela Sakura potichu, když uháněli do Suny a k tomu ještě s třicítkou Narutových klonu. Malou chvilku počítala s tím, že teď když se oddělili od Naruta budou mít se Sasukem trochu víc soukromí, ale momentálně to nebylo ani možné. Jeden Naruto se dal obejít, ale tohle už bylo nad její síly.

Naruto sa prechádzal po večernej Konohe a rozmýšľal. Rozmýšľal, prečo Sasuke vtedy prišiel. Čo ho k tomu viedlo a či vôbec tuší, že Sakura čaká jeho dieťa. Myslel na Sakurine zelené oči, ktoré mu nedali spávať, a jej mäkké teplé telo vedľa svojho... Myslel na Sakuru v svojom náručí...
Odkedy sa vzali prešlo už veľa času a Sakura bola v deviatom mesiaci tehotenstva...

Kde? Kde to jsem? Kdo? Kdo mi to udělal? Toto byly první myšlenky, které Sakuru napadly, když přicházela k sobě. Pomalu otevřela oči. Viděla jen zamlženě a sotva rozeznávala neznámý prostor, ve kterém se právě nacházela. Nic z toho, co viděla, jí nebylo nijak povědomé.

Stála na rozcestí u lesa. Právě dneska měla takový volnější den, a proto se rozhodla provětrat, přeci jen je pořád s dvojčaty a ty jí dávají pořádně zabrat. Rozešla se směrem od vesnice, jakoby se tam měla s někým setkat.
„Takže jsi přišla,“ ozvalo se z koruny stromů. Přikývla.
„Nic jiného mi přeci nezbylo, ne?“ chladný hlas se zasmál.
„Až tak hloupá nejsi, co?“ seskočil ze stromu a stál před ní.

V předchozím díle: [i]Všichni tři se probudili ve třídě, v té pravé vesnici, která už takovým testem byla dost odpudivá. Yuske ještě chvíli plakal nad ztrátou svého milovaného království a i Tatsu měla slzy na krajíčku. Jen Isa koukala do neznáma, snad ani nevnímala okolní hlasy, které si šeptaly, že se probudila první skupina.

[left][b]Neji se zamyslel a zařval na Hinatu:„Je tu Kiba a chce s tebou mluvit!“
Hinata došla a zeptala se ho:„Proč se mnou chceš mluvit?“
Kiba se trochu začervenal a prosebně se podíval na Nejiho.
„Můžeš nás tu nechat o samotě?“
Neji se zamyslel, kývl a odešel se dívat na Armagedon.
Kiba popadl Hinatu za ruku a zabouchnul dveře od sídla.
„Co potřebuješ Kibo?“
„Hin mohla bys jít se mnou ještě na cvičiště?“
„To fakt nevím, ale zeptám se Hiashiho jestli můžu jít ještě trénovat.“

Kapitola II - Kuplíři

Kolem vesnice Konohy se široko daleko rozprostíraly neprostupné lesy jen řídce protkané těžko schůdnými stezkami, které vyšlapala divoká zvěř. Obyčejný člověk by se v zeleném pekle ztratil během mrknutí oka a netrvalo by dlouho a stal by se potravou zdejších šelem.

Mezi větvemi stromů se mihly dva stíny.

Cesta Kankuroa a Temari vedla korunami. Mrštně seskakovali z jedné větve na druhou. Zdálky jejich plavné, dlouhé skoky připomínaly spíše elegantní let.

V pokoji do kterého vnáší světlo pouze měsíc, sedí u otevřeného okna dívka s černými vlasy a bílýma očima. Dívá se na lunu, která vše vnáší do tajemna, a vzpomíná na slova jenž jí včera řekla láska jejího života. Po tváři jí stékala jedinná slza. Slza plná radosti, ale také obrovského smutku.

Z minulého dílu:
Narutovi něco došlo. Zastavil. Dívka nechápala, co se děje. Najednou padl Naruto na kolena. Všichni okolostojící nechápali, co se děje. Přistoupila k němu a přiložila mu katanu ke krku.
,,Nevím, proč jsi přestal bojovat, ale já to nevzdám!“zakřičela na něj.
,,Tak mě zabij,“zašeptal. Dívka stiskla ještě pevněji rukojeť meče. Narutovi po krku stekl pramínek krve.
,,Jestli to dokážeš.“

Temari. Došla k hotelu podívala se na nápis na něm.
„Jak já ten nápis nenáviděla... Když si vzpomenu, jak jsem ho shodila a pak jsem musela trénovat, až do konce sil.... A to ještě k tomu s otcem.... No to tenkrát bylo.“ pomyslela si.
„Temari!!! Chvilku... Gaara mi řekl, kam jdeš a chce tě vidět. Prý ti něco zapomněl říct.“ řekl muž v masce.
„Jo... už jdu.“ řekl Temari a otočila se k hotelu zády. Aktivoval chakru do noh a rozběhla se pří do Gaarovy pracovny. Dobře si pamatovala to okno, vždycky přesně do toho okna běhala za otcem.

„Řekni nám proč… vždyť jsme tu stále byli pro tebe!“ chytil dívku na smrtelné posteli za ruku její dlouholetý hnědovlasý kamarád s červenými čárkami na obličeji.
„Všimla jsem si toho až moc pozdě… je mi to líto,“ zavrtěla hlavou Hinata. Pak mu naposledy stiskla ruku. O pár hodin později už nemohla hýbat ani tou. Pouze hlavou.
„Ale proč?“ nechápal zahalený Shino. Pak ale do pokoje vešla růžovovlasá kunoichi, která se o dívku v nemocnici starala. A na oba se zamračila. Moc ji znervózňovali, což viděla na jejím obličeji.

Konoha se probouzela, stejně jako slunce a zvířata. Začal se ozývat zpěv ptáků a v lese zazníval rachot i jiných vstávajících zvířat. Lidé začali vycházet ze svých domů a vesnicí se rozezněl zvuk různých hlasů.
Byly to už čtyři roky od údajné smrti Antishi z klanu Uchiha. Jen pár lidí na ni vzpomínalo v dobrém a denně chodili na její hrob. Nebo aspoň jeden člověk ji denně navštěvoval. Sám ale nevěděl proč.

Normální den. Lady Hokage si v klidu popíjela saké a vyplňovala nějaké papíry, které jí donesla Shizune. Už hrozně dlouho se nic nestalo a její vesnice se utápěla v apatii. Aby ne… všude byla hrozná mlha, pršelo a bylo prostě hnusně. Už pár týdnů. Sice se před týdnem slavily dvacáté druhé narozeniny její studentky Sakury Haruno a byla z toho velká sláva, ale nyní už bylo vše zase při starém.
Najednou se ale ozvalo zaklepání na dveře.
„Dále,“ škytla překvapeně Hokage. Moc často za ní lidé nechodili.

„Tenshi-chan… podej hlášení a pověz mi, kde jsi nechala zbytek týmu,“ pobídla Hokage přísně mladou dívku, když k ní sama dorazila po návratu z mise. Už se blížil večer.
„Na Akatsuki jsme narazili přesně tam, kde jsem je čekala, ale pak mě Itachi vytočil a použila jsem proti němu jedno své jutsu… Kisame ho pak musel odnést a na pořádný boj nedošlo. Ani oni toho muže nenašli. Tým zůstal tam, protože jsem chtěla cestovat sama,“ odpověděla naprosto klidným hlasem Tenshi.
„Co se mezi vámi stalo?“ zajímalo Hokage.

„Budeš v týme so Sakurou, keďže jej tímového partnera si zabil,“ oznámil Sasukemu Pein.
„Čo? Byť v tíme so Sakurou? Nie, ďakujem, už som si svoje vytrpel,“ nesúhlasil Sasuke.
„Akože si myslíš, že ty si nejaká výhra alebo čo?“ zakričala naštvane Sakura.
Sasuke na ňu zarazene pozrel a nevedel, čo má na to povedať. Vykoľajila ho! Ostatní členovia Akatsuki sa len uškŕňali sa zabávali sa na jeho výraze.
„Ku*ra!“ zahrešil nahnevane smerom k Sakure.
„To má byť oslovenie alebo citoslovce?“ spýtala sa ho.

„Dneska je tak hezky sluníčko svítí, travička se zelená a ptáčci si zpívají,“ radovala se TenTen.
„Zkrátka den jako každý jiný,“ povzdychl si Neji a dál poslušně kráčel k nemocnici.
„Nebuď tak pesimistický!“ napomenula ho jeho přítelkyně.
„Já nejsem pesimistický naopak jen oplývám optimismem a sama musíš uznat, že kdyby sluníčko pršelo, travička se modrala a ptáčci si štěkali bylo by to veselejší!“ bránil se dotčeně.
„Ty jsi otrávený?“ smutně se na něj podívala.