Dva světy 3. kapitola:Pan záchranář

____________________________________________________________________________
Ajite se už za tu dobu, co strávila na Kujikových zádech, dostatečně zklidnila. Dokonce už sebou tolik neškubala, čímž to jemu velice ulehčila. Po uběhnutí dalších pěti minut jí to však už nedalo...
„Kam mě to vlastně neseš?‘‘ optala se ho a mírně se nadzvedla. Kujiko si ji nevšímal a dál ji nesl.
Hmm….pánovi došly argumenty, to je dobře.
Zanedlouho však dostala odpověď na její otázku, když se před ní vztyčil ohromný dům. Brada jí údivem padla až někam k zemi. Nemohla se dočkat, až tuhle ohromnou nádheru uvidí i zevnitř. Kujiko na nic nečekal, otevřel dveře od domu a zamířil s ní do svého pokoje. Ajite stále nevnímala jeho, ale nechala se unášet krásou toho domu, dokud s ní nemrskl o postel.
Polekala se a hned se začala věnovat jemu.
No, zajímalo by mě co chce dělat!
To na co myslela, se nakonec nestalo, protože on si došel jen pro lékárnu a sedl si vedle ní.
Začal jí prohlížet nohu, ale jí se zdálo, že si ji prohlíží až moc zaujatě. Až se pohled posunul trošku výš nad její kolena, kopla do něj druhou nohou.
„Hele, já mám asi zlomený kotník, ne koleno,‘‘ odsekla zrzka a sukni stáhla trochu níž, až ji dosahovala pod kolena. Kujiko, jako by byl předtím v tranzu, na ni teď zaujatě hleděl.
„Podívej, já nemám nic ani s obličejem, jo!‘‘ zvýšila trochu hlas a odsunula se od něj do ctihodné vzdálenosti.
Kujiko už konečně sklopil hlavu.
„Promiň,‘‘ špitl a začal se konečně přehrabovat v lékárničce, kterou přinesl. Nakonec našel obvaz a začal jí omotávat kotník.
No to je hezký, nejdřív si mě tu prohlíží a teď mu to nejde ani zavázat. Bože kam až jsem se dostala, zoufala Ajite v duchu, když viděla, jak se Kujikovi celý obvaz zamotal.
„Hmm..myslím, že to raději udělám sama,‘‘ řekla a vzala tomu nemehlu z rukou rozmotaný obvaz. Jedním rychlým pohybem ho rozmotala a hned si zavázala poraněný kotník. Kujiko se tvářil trochu rozpačitě, až i provinile. Každopádně se teď před ní pěkně znemožnil. Tohle přeci nebyl ten sebejistý Kujiko, tohle byl spíš jen ubožák.
„Já půjdu,‘‘ prohlásila a hrdinsky si to namířila ven toho luxusního domu. Ještě na ni něco volal, ale to nevnímala.
Hned, jen si volej, jak chceš.

Nastalo ráno, jako obvykle se skupinka rozespalých obyvatel Konohy pomalu šourala do velké budovy Akademie. Mezi mini si kráčela i blondýnka, tentokrát ji však nedoprovázela její věrná přítelkyně. Taira šla pomalým krokem do své třídy a stále očima hledala kamarádku Ajite. Nikde nebyla, dokonce ani na svém místě.
Posmutněle se posadila na židli a zadívala se z okna.
Spustil se déšť, teď už nebylo vidět ani na parapet. Sklopila hlavu a vyndala si svitek a něco na psaní. Unuděně pohlédla na tabuli, na kterou začal Iruka sensei něco psát.
V to se rozletěly dveře. Blondýnka pozvedla znuděně hlavu a čekala, kdo je ten opozdilec. Obličej se ji rozzářil, když se objevila její kamarádka, ovšem hned ji zas sklesla, protože těsně za ní se do třídy dobýval i Kujiko.
Vypadalo to, jako ti dva šli spolu. Pozvedla hlavu a nemohla si nevšimnout, jak má kamarádka obvázanou nohu.
Co se asi stalo? Snad se nedali dohromady?
„Ajite, Kujiko!‘‘ zvolal na ně Iruka sensei. Oba pozvedli hlavu a místo toho, aby hleděli jeden na druhého, teď hleděli na sensei.
„Máte pět minut zpoždění,‘‘ oznámil jim, ale nějak je to nezajímalo. Oba usedli na svoje místa a usmáli se.
Dál se hodina vlekla pomalým a nudným tempem. Stejně jako včera i dnes se probírali, jak konstatovala Ajite ,,nepotřebné věci‘‘. Tairu to docela zajímalo, ale mlčela jen kvůli tomu, aby ze sebe před Ajite neudělala šprta. Její kamarádka si však dnes odpustila poznámky a místo toho zasněně hleděla na Kujika.
Co tam včera ještě dělali, pomyslela si. Po chvilce se otočil i Kujiko a pohlédl na Ajite. Ta se začervenala a sklopila s úsměvem rtech hlavu. I on se nakonec otočil s obličejem mírně narudlým. Taira tu jejich náhlou změnu barvy pozorovala s otevřenou pusou.
Bože, svět se oficiálně zbláznil.