Rebirth // 2 //

Neznámá záchrana

Zase přicházel ten dobře známý chlad. Dívka napnula nohy a unaveně opřela hlavu o strom.
/Jak dlouho už tu tak můžu sedět???/ zeptala se sama pro sebe. Vůbec neměla ponětí o čase. Zaposlouchala se do okolí ... /žádné rány ... naprosté hrobové ticho .../ při tomto zjištění se jí tělo naplnilo zoufalstvím. Měla snad zůstat na bojišti, kde by byla větší šance, že jí někdo najde a nebo udělala dobře, že odešla ? Co když už pomoc odnikud přišla a ona jí minula jen díky tomu, že zalezla do ústraní tohoto temného lesa ??? Pohlédla na oblohu. Byla bez hvězd a posetá obrovskými mraky. To by jí tolik nevyděsilo, ale jakmile spatřila rudě barvící se měsíc, zajíkla se. V životě nic takového neviděla. /Proboha ... kde to sakra jsem ?/
Jak tak koukala, než se nadála, víčka se jí pomalu sama těžkostí zavírala. Ovšem neupadala do hlubokého spánku. Slyšela zvuky okolí, ale tělo jí nedovolovalo se hýbat.

Jedna vysoká a druhá nižší postava, se procházely bojištěm a jakoby něco hledaly. Oba dva to byli muži. Nižší postava narazila na hlavu nějaké ženy, oddělenou od těla a znechuceně se zašklebila.
„Tak ta nám asi moc nepoví, co se tu vlastně stalo ...“
„Ionari !!!“ okřikla ho vyšší postava.
„No co? Stejnak ... je to hrozný masakr ...“ úsměv a ta odlehčená atmosféra, z předešlého hlasu menší postavy, zmizela.
„To je ... nechápu, kdo tohle mohl způsobit ...“ brouknul hlubším sametovým hlasem vyšší mužská postava a oddělila se od menší. Chvilku prohledávali trosky budov či procházeli padlá těla ležící na zemi každý na své části.
„Našel si někoho?“ ozvala se menší postava z vyšším chraplavým hlasem z dálky. Nic se neozývalo.
„Yuri?“ zavolal znova a vydal se směrem, kde by měl být jeho parťák. „Yuri si tu?“ Prohledával okolí a zamířil dokonce i k troskám budov a nakukoval do jedné a další a další a stále volal jeho jméno.
Dorazil k obrovské hromadě popela a ještě zbytků trámů. Vypadalo to, že tu kdysi stálo nějaké panství.
„Kam do háje zas mohl jít?!“ řekla nakvašeně Ionari.
„Hledáš mě?“ ozvalo se mu těsně za zády. Ionari nadskočil a myslel, že má právě infarkt. Vykřikl vylekaně na celý okolí.

Dívka prudce otevřela oči. /Hlas?/ Kmitala očima po okolí. Určitě!!! Někdo tu je a blízko!!! / Snažila se posadit, ale tělo měla nehybné a skrze zavázanou látku téměř prosákla krev. Čúrek rudé tekutiny jí stekl po ruce. /Sakra!!!/ Zaklela dívka v mysli. /Jenže ... co když ... co když to není pomoc? Co když jsou to ti zlý ?!/ Polekaně se jí rozbušilo srdce. Na to vůbec nepomyslela a navíc ... teď byla naprosto bezbranná, jelikož se nemohla hýbat. Zavřela oči a pomalu se soustředila na končetiny. / Musím se pokusit vstát!!! Alespoň to! Musím ... nemůžu tu jen tak sedět!/

„Ty IDIOTE!!!“ napřáhl Ionari pěstí a rozmáchnul se proti Yurimu. Ten však tak ladně uhnul a Ionari proletěl kolem směr zem. Ozval se tvrdý náraz. Yuri se rozesmál.
„To není VŮBEC vtipný !!! Víš jak jsem se vyděsil?! Právě jsem minul jen o chlup INFARKT!!!“ hudroval stále, když se zvedal ze země.
„No jo prosím tě. Nemáš tady řvát na celý kolo,“ zašklebil se Yuri.
„Jasně mohl jsem předpokládat, že na mě vybafneš, když tě budu hledat,“ pronesl sarkasticky týmový partner. Yuri se rozesmál. Ionari ještě chvilku nabručeně pozoroval druhého mladíka a nakonec mu tvář povolila.
„Našel si někoho?“
„Ne ... všichni mrtví ...“
Najednou Yuri upřeně zapíchl pohled do země, poté se skrčil a pozoroval půdu.
„Co je?“ sehnul se k parťákovi ten druhý a zkoumal to co on. „To sou ...“
„...stopy... jako by se tu někdo plazil...“ zamyšleně vydechl Yuri. Popošel zpět a sledoval odkud byly. Evidentně vedli od popela. Vydal se po nich směrem kupředu a Ionari ho následoval.Zastavil se.
„To je divné tady je to takové, zmatené...“ snažil se najít, kudy to pokračuje, ale bylo tam až příliš moc rýh po boji a mrtvá těla se válela skoro všude. Nabírala pomalu mrtvolný zápach, že by se z toho člověku zvednul žaludek.
„Asi tu už nic nebude ... tady opravdu nic nenajdeme. Můžou to být jen stopy nějakého z těchto těl. Nikdo nepřežil Yuri,“ otočil se Ionari na odchod.
„Ne...neodejdu, dokud nezjistím čí to jsou stopy nebo alespoň kam vedou,“ trval na svém.
/Ach jo ... ten je fakt tvrdochlavej !!!/
Tmavovlasý mladík se vrátil o pár kroků dozadu a začal znovu stopy pozorovat. Zamyšleně pátral po zemi s pohledem jakoby se vrátil přímo do té doby na bojiště. Do očí mu cvrnkl směr. Uvnitř jeho poskočilo něco vzrušením a hltavě sledoval zem dál. Kličkoval a mířil zpět. Sem tam se vrátil zpět, když to opět ztratil, ale než se nadál. Zůstal stát na okraji lesa.
„Super...a co teď. Prohledáme celý les???“ řekl ironicky Ionari.
„Jo ...“ než se nadál, Yuri byl uvnitř v lese. Modrovlasý kluk tam stál s tupým výrazem na tváři. Poté se za ním rozběhl. „Yuri sakra počkej!!!! Vždyť ani nevíme, co hledáme!!! Tady už stopy nevedou!!!“
„Mlč už...já vím, že tu něco je ... nebo někdo. Musí ... ty stopy se tam neobjevili jen tak a některé popely ještě doutnaly. Nemůže to být zas tak dlouho.“
„Ty si blázen,“ zakroutil hlavou kluk vedle něj.
„Ne ... jen pečlivý co se týče prohledávání místa činu ...“

/Konečně!!!/ stála opřená o strom a bolestí už necítila nohy. Najednou se jí napjaly všechny smysly a celá ztuhla. /Někdo se blíží. Dvě postavy a … co to-?!To je ta podivná síla co vycházela z těch divných lidí na bojišti!!!/ Zalekla se dívka. A přitiskla se zády ke stromu. /Ne oni mě najdou … vím to míří sem … musím…./
„Yuri měl si pravdu někdo je před námi! Cítím z té osoby nepříjemnou chakru …“ prohlásil zamračeně Ionari.
„Vím … musíme být na pozoru, ale nezdá se, že by tu někde byly pasti. Jsme skoro na místě …“
/…je pozdě … už jsou tu!/
Oba dva mladíci doskočili vedle sebe na mýtinu, kde se dívka nacházela. Zřejmě čekali někoho úplně jiného podle jejich výrazů ve tváři při pohledu na dívku.
/Jsou dva … to bude problém nedokážu se hnout natož bránit, jestli to jsou nepřátelé…/ dívka se zády tiskla ke stromu a nedůvěřivě si je měřila pohledem.
„No …myslím si Yuri, že tohle nepřítel rozhodně nebude,“ řekl po chvíli Ionari, když se vzpamatoval.
„To asi ne …“ zamračeně si jí prohlížel tmavovlasý mladík.
„Vypadá to, že má z nás pěkný strach …“ rozesmál se ten menší, „no tak neboj … nejsme nepřátelé!“
Vykročil kousek v před a podrbal se s úsměvem na tváři na hlavě. Nevypadal nebezpečně. Avšak dívka ztuhle stála dál a nepříjemně si je měřila. /Nevypadají zas tak nepřátelsky, ale ten druhý … se mi vůbec nelíbí. Kouká na mě jak … na vraha./
Yuri nakonec trochu povolil tvář, ale přesto působil lehce nepříjemným dojmem. Udělal krok v před jako jeho kamarád.
Dívka se sehnula a čapla jeden vetší kámen do ruky. I když to vypadalo směšně, nic lepšího jako zbraň tu neměla.
„Eh tak to je dobrej vtip!“ rozesmál se Ionari.
„Neboj, nechceme ti ublížit …“ ujistil jí tentokrát Yuri. Odhalil své bílé zuby v zářivým úsměvu.
Dívka ještě chvilku oba pozorovala a pak to vzdala. Tělo jí tuhlo víc a víc. Pustila kámen a trochu popošla vpřed. Tím se odhalila zpoza stínu stromu. Roztrhané oblečení;spíše to co z něj zbylo, halilo jen to nejnutnější. Tělo měla ošklivě popálené, špinavé od popela, zeminy, ve vlasech listí a klacíky. Všude možně měla škrábance, řezné či tržné dlouhé i hluboké rány, levý kotník oteklý chytající všemožné barvy a na boku velkou prudce krvácející ránu. Vypadala … hrozně. Po pravdě šlo usoudit, že jen s velikou dávkou štěstí ještě žije ba vůbec stojí.
„Panebože!!!!“ vydechl vyděšeně Ionari. Yuri už vůbec nemohl vyslovit ani slovo. Zděšeně hleděl na dívku a přepadlo ho několik pocitů najednou. Převážně lítost a ochranitelské pudy.
/Ale ne … rozmazává se mi zrak … už zas ten chlad …/ chtěla vykročit k nim, ale spíš začala padat směrem k zemi. Ovšem to se neuskutečnilo. Dopadla na něčí měkkou hruď.
/Hmmmm… co to je za krásnou vůni?/ problesklo jí hlavou a víčka jí těžkla. Naprosto ztratila kontrolu pod svým tělem a ztrácela vědomí.
„Ionari sakra tak tam nestůj a pojď mi pomoct!!!!“ vykřikl Yuri držící chabé dívčí tělo. Ten se ihned rozběhl k nim. „Polož jí na zem.“
„Jasný ty MEDIKU,“ popíchl ho Yuri, jelikož věděl, že moc o medicíně neví.
„Hele něco málo sem se naučil. Sice to není moc, ale první pomoc zvládnu na rozdíl od tebe. Na podrž to radši,“ podal mu nějaké nástroje. Vzal do ruky láhev s nějakou tekutinou a polil s ní odkrytou ránu na boku. Dívka vůbec nereagovala ani nic necítila. Avšak věděla, že se něco děje s jejím tělem. Hlasy se pomalu měnili v nesrozumitelný šum a ona upadala do spánku.
Po chvíli léčení si otřel Ionari zpocené čelo.
„Tohle zastaví jen to nejnutnější … musí ihned do nemocnice. Jinak zemře …“ podíval se vážně na Yuriho. Ten se bolestně zamračil.
„Vezmu jí …“ pomalu podebral dívčino tělo a vzal jí do náručí. /Je strašně lehoučká …/ pomyslel si. Poté se bleskově rozběhli na opačnou stranu.
Hnali se jako blesk a doufali, že na nějakou vesnici narazí, co nejdříve. Od své hlavní byli až moc daleko na to, v jakém stavu byla dívka.
/No tak vydrž holka …/ pomyslel si Yuri, když jí hleděl do obličeje. Spala jako nemluvně. Když si jí tak prohlížel. Její rysy se mu zdály strašně křehké…/ vlastně ona celá je křehká … jak jí tohle někdo mohl udělat?/
„I když je celá zraněná, nedá se přehlídnout to, jak vypadá že?“ vyrušil Yuriho z myšlenek Ionari.
„Hmmm…toho jsem si fakt nestihl všimnout …“
„Jo to víš, že jo … právě sis jí prohlížel …“ zašklebil se světlovlasý kluk.
„Jen jsem se koukal, jestli je při vědomí !!!“ snažil se to ukecat.
„Jo jasně … a já jsem Hokage …“ nežral mu to Ionari.
„Blbečku …“ odfrknul si Yuri. Na to se jeho parťák rozesmál.
„Sakra už by tu někde mohla být ta vesnice …“
„Jo to jo … začíná jí ta rána na boku zas krvácet,“ díval se Yuri na prosakující se rudou barvu skrze čistě obvázaný obvaz.
„Xó …,“ zaklel Ionari.
Přidali ještě na běhu jak jen to šlo. /Vydrž vydrž vydrž …./ honilo se obou dvou v hlavě. Už z důvodu toho, že je jediný svědek.

„No konečně !!!“ vykřikl světlovlasý kluk, když vyběhli z lesa a kolem nich se rozprostřela obrovská louka. Nedaleko od nic, spatřili vesnici. Po tak dlouhé době už nedoufali, že tu nějaká bude. Střemhlav se vrhli do údolí, ve kterém se nacházela a proběhli hlavním vstupem tak rychle, že si je snad nikdo nestihl zaregistrovat. Cestou odchytli nějakou starou paní a ptali se po nemocnici. Navedla je směrem do srdce vesnice a opravdu. Stála tam, bíle natřená vysoká budova s modrými okny. Vrazili do budovy jako uragán. Ihned se seběhli doktoři a převzali dívku na vlastní zodpovědnost. Mířili si to rovnou na sál. Po shlédnutí jejich zranění o tom nebylo ani pochyb.
„Žínku!!!“ zvolal jeden z mediků. Ihned mu někdo z ostatních podal lavor s namočenou žínkou v nějaké tekutině. Zbylí dva léčili jiné zranění a nakonec pomocná sestra uklízela nástroje.
Na sále byla snad 3hodiny než se konečně otevřely dveře.
„No konečně … jak to dopadlo? Jak je na tom?“ vychrlili oba mladíci na jednou.
Zatímco vezli dívku na jeden z pooperačních pokojů, medik odpovídal těm dvou na otázky.
„Její stav jsme po dlouhém a usilovném léčení stabilizovali. Ovšem ztratila hodně moc krve, takže je zázrak, že to přežila. Nechápu, kde přišla k tam ošklivým zraněním a popáleninám. Nejhorší asi bude to, co měla na boku. Narušilo to v jednom místě chakru. To jí asi bude dělat hodně problémy. Pokud jí bude používat, může se jí stát, že se najednou prostě přeruší a ona zkolabuje.“
/Takže kunoichi …/ zamyslel se Yuri.
„Dobrá … kdy ji tak budete moci propustit?“
„To nemůžu s jistou říci. Podle toho, jak jí bude … zatím nevím. Pár dní, může to být měsíc či víc … opravdu nevím. Takhle vám to teď neřeknu. Záleží na tom, jak rychle se jí budou hojit rány …“
„Dobrá … moc děkujeme za vaši pomoc …“ poděkoval Ionari.
„Není zač. Je to naše povinnost,“ s těmito slovy se medik ztratil z dohledu plnit další svojí práci.
Světlovlasý kluk se otočil na tmavovlasého. „Pošlu správu Hokage o naší situaci.“
Yuri kývnul na souhlas a sledoval jak se jeho postava vytrácí ven z nemocnice.
Po chvilce odtrhl pohled od poloprázdné chodby a zamířil do pokoje, kam byla neznámá dívka uložena. Chytl za kliku a potichu otevřel dveře, které nevydali ani malinkaté zaskřípání. Pomalu vešel dovnitř a za sebou zavřel. Zahleděl se na ní, na tu krásnou jemnou tvář tiše spící a nevinně oddechující. Oněměl úžasem nad tou krásou. Teď, když jí viděl čistou a upravenou, bez krve, listí a špíny, vypadala jak anděl. Teda až na ty obvazy, ale i tak … popošel blíže. Uchopil nejbližší židli a přitáhl si jí k posteli. Sednul si na ní a s rukama opřenýma o kolena podpírající hlavu zůstal koukat na svědkyni.
/Jak dlouho asi bude trvat než se uzdraví? Jak je možné, že jsem jí ještě neviděl? Co se vlastně stalo v té vesnici ??? Odkud je ?/ honilo se mu nespočetně mnoho otázek v hlavě na které neznal odpovědi. Doufal, že až se probudí, tak se je dozví. Byl až moc zvědaví … už jen pohled na ní ho nutil dozvědět se o ní víc. Nevěděl čím to, ale zdála se mu být … zvláštně zajímavá. Jakmile ho přepadly tyhle myšlenky, zašklebil se a zatřepal hlavou ve snaze je setřást.