Jedno srdce, jedna duše: kapitola 2: Ztracený v davu

Noc byla až nepřirozeně studená, doprovázená neustálým lomcováním stromů o mé okna v pokoji. Noční bouřce jsem dávala za vinu celou probdělou noc, ale sama jsem ve skutečnosti věděla, že je v tom úplně něco jiného. Neustále jsem se obracela z boku na bok a snažila se najít jakoukoliv polohu, která by mi jen na malou chvíli dovolila usnout.
Když se slunce začalo dobývat do mých oken, celou svou snahu jsem vzdala a otráveně se sesunula z postele.
Mé myšlenky se ubíraly jen jedním jediným směrem, k pokoji přes chodbu. Znovu jsem začínala mít pocit, že až tam přijdu a otevřu dveře, nikdo tam nebude a mě se určitě uleví. Určitě pak spadne z mého srdce ten těžký kámen a povolí se to napětí, které už od včerejška svíralo moje tělo. Když jsem ale opatrně a neslyšně otevřela dřevěné dveře, všechny tyhle myšlenky se rázem rozplynuly jako pára nad hrncem.
Můj nečekaný host spokojeně spal v pyžamu mého bratra zabořený hlavou do polštářů a obalený měkkou peřinou. Nemohla jsem uvěřit, že měl tak moc klidnou noc, že se dokonce i ve spánku dokáže jen lehce usmívat. Chtěla jsem odejít nepozorovaně a neslyšně, ale můj úmysl se nezdařil.
„Nemusíš mě šmírovat,“ ozval se hlas tlumený peřinou a jistou dávkou ospalosti.
Popuzeně jsem do něj bodla pohled, ale můj hraný vztek mi nevydržel ani pár sekund.
„Nešmíruju,“ opáčila jsem a znovu chtěla odejít z místnosti.
„Tak co jsi chtěla?“ dožadoval se vysvětlení a zabránil mi tak v odchodu.
V hlavě mi to šrotovalo, když jsem se snažila vymyslet dostatečně chytrou výmluvu, kterou bych ho obalamutila. Nakonec jsem se rozhodla říct jednoduchou pravdu.
„Chtěla jsem se ujistit, že jsi pořád tady,“ přiznala jsem a nervózně si mnula prsty.
„Jako, že bych snad zdrhnul?“ povytáhl Naruto obočí a trochu se v peřinách zavrtěl.
„To jsem nemyslela,“ odporovala jsem.
„Jasně, chceš mě pořád krmit tou pohádkou o animovaném seriálu a tááák. Raději si zase lehnu,“ odmítal neustále moje tvrzení. „Dneska se pokusím poslat zprávu domů, abych se dostal zpět, nemusíš mít starost.“
Copak byl opravdu tak hloupý?
„Vstávej, ukážu ti město,“ přikázala jsem na místo odpovědi.
Nevěřícně se na mě podíval a vzdorovitě nakrčil nos. Očividně odmítal jakýkoliv brzký pohyb.
„Za dvacet minut tě čekám dole u snídaně,“ zabouchla jsem za sebou dveře a úlevně si oddychla. V té jeho přítomnosti jsem se cítila podivně nervózně.
„Dobré ráno Nene-sama,“ pozdravil mě okamžitě Sousuke při příchodu do velké kuchyně v odstínech hnědé. Usadila jsem se ke kulatému stolu s vyššími stoličkami.
„Nasnídáš se s námi?“ zvedla jsem hlavu od stolu když Sousuke donesl podnos s nápoji a pečivo.
„Jste velice laskavá slečno, ale postačí mi káva,“ odmítl slušně mou nabídku.
Náhlý dusot na schodech mě ujistil, že Naruto se opravdu rozhodl opustit své doupě a dorazit na snídani. Když energicky přiskočil k plnému stolu málem povalil ze židle nejen mě, ale i stojícího Sousukeho.
„Mňáááááááááááááám,“ zajásal a vyskočil na židli. „Takovouhle snídani jsem nikdy v životě neviděl.“
Byl oděný do oblečení, které si včera vybral ve skříni mého bratra. Vypadal skoro jako obyčejný chlapec, pro ostatní nijak nebudící pozornost. Pro mě to byl ale pořád Naruto jen v jiném oblečení.
Jeho mlaskání se ozývalo celou kuchyní a sálem. Na čele mi z toho otravného zvuku naskočila žílka a odmítala zmizet do doby, než jsme společně opustili můj dům.
„Pozor!“ zakřičela jsem pohotově v okamžiku kdy bez váhání vstoupil na hlavní cestu.
Chytla jsem ho za kapuci mikiny a stáhla zpět na chodník.
Nechápavě zamrkal, když jsem si oddechla. Pomyslela jsem si kolik fanoušků by pak obléhalo můj dům kdyby zjistili, že jsem nechala srazit jejich oblíbeného hrdinu autem a způsobila tak jeho smrt. Sama jsem se podivila absurditě své myšlenky a místo toho, aby nad tím nadále přemýšlela, plácla jsem Naruta do ramene.
„Co to sakra bylo?!“ zamručel popuzeně a dlouhým prstem ukázal na projíždějící auta.
„Auto,“ hlesla jsem nevzrušeně a najednou jsem si připadala jakoby naproti mně stálo tříleté dítě, které si teprve obhlíží svět.
„Tady si nebudeš lítat jak se ti zachce,“ varovala jsem ho a táhla za ruku po chodníku vpřed. „Tady se chodí po určitých vyhrazených místech. Tam kde jezdí auta se prostě nechodí.“
„Jak se teda dostanu na druhou stranu?“ pozvedl pochybovačně obočí.
Nerudně jsem zamlaskala. „Přejdu ji.“
„Ahááááááá!“ jeho prst vystřelil proti mému obličeji a zastavil se jen pár milimetrů od mého pravého oka. „Takže jsi kecala. Říkala jsi, že se tam nechodí.“
„Nechodí se tam, když jezdí auta, abys snad mohl přejít, musíš počkat až nic nepojede. To je základ logického uvažování drahoušku,“ pronesla jsem ironicky.
Naruto našpulil naštvaně rty, ale sledoval mě až do centra města. Jeho hlava se otáčela za každou výkladní skříní, za nekonečným množstvím stánků s občerstvením a za davy lidí, které proudily do práce, obchodů a podobných, obyčejných, lidských činností.
„Něco ti ukážu,“ táhla jsem ho za ruku k nejbližšímu knihkupectví a i přes jeho protesty strčila dovnitř.
„Nemám rád knihy, nikdy jsem jim moc nerozuměl,“ zamumlal nerudně a snažil se stále vyprostit z mého kamenného sevření.
„Tady to je,“ ignorovala jsem jeho slova a táhla ho ještě o kousek dál. „Jen si to přečti.“
Do ruky jsem mu vtiskla postarší vydání časopisu Shounen Jump.
Nejdříve mi věnoval pochybovačný pohled, ale když se jeho oči zabořily do přední stránky jeho obličej byl okamžitě bez výrazu. Zběsile listoval dokud se jen po několika sekundách nezastavil.
„Co to-,“ vypadlo z něj.
Listoval několik dalších stránek a jeho ústa se čím dál tím víc otvírala dokořán.
„Héééééé???“ vyjekl a vykuleně se na mě podíval.
Vytrhla jsem mu vydání z ruky a založila ho zpět do regálu. Tentokrát jsem ho tahala z obchodu ven.
Na ulici mě chytil za ramena a neomaleně se mnou zatřásl.
„Co to má znamenat a co se tady k sakru děje!“
„Pusť mě! To bolí,“ zaskuhrala jsem a dostala se tak z jeho pevného sevření.
„Promiň,“ hlesnul ostudně.
„Vidíš, říkala jsem ti pravdu. Objevil ses tady z ničeho nic. Do tohoto světa, kde určitě nemáš normálně vůbec co dělat!“
Naruto se sesunul po stěně budovy, u které jsme stáli. Protřel si obličej a konečně ke mně zvedl hlavu.
„Jak se dostanu domů?“ zeptal se s dávkou pochybností. „Nepamatuju si jak jsem se dostal sem, tak ani nevím jak se dostat zpátky.“
„Zajdeme za někým, kdo by mohl alespoň něco vědět,“ ujišťovala jsem ho se zamyšleným tónem, jelikož jsem byla myšlenkami teď už úplně jinde.
Prodírali jsme se centrem města, abychom se dostali ven ze spleti uliček a davů lidí.
Zvláštní bylo, že ten, který šel v popředí byl právě Naruto. Jeho orientační smysl se nedal popřít. Ale najednou se zastavil na místě. Došla jsem k němu a pohlédla do jeho teď kamenné tváře, která zírala vpřed.
„Naruto?“ drncla jsem do něj jemně, ale on nereagoval.
Nečekaně se rozeběhl vpřed do davu. Chvíli mi trvalo než jsem si uvědomila co se děje a rozeběhla se za ním.
„Naruto!!“ volala jsem, ale jakoby mě vůbec neslyšel. „Zastav! Ztratím tě!“
Ale on nezastavil. Hnal se do předu jakoby mu šlo o život. Vytrvale jsem ho následovala dokud davy lidí podstatně neprořidly. Jediné čeho jsem se držela byla jeho jasně žlutá hříva vlasů poutající pozornost. Pak jsem konečně pochopila co ho žene vpřed. Konečně jsem to uviděla, když jsem se rozhlédla kolem.
Ty černé vlasy a bodající pohled, kterého by si všimnul úplně každý mě upoutal okamžitě, ale moje mysl si to uvědomila až po chvíli.
„SASUKE!“ slyšela jsem křičet Narutův hlas a uvědomila si, že se znovu rozeběhl k místu, kde ještě před chvíli mladší Uchiha stál. Teď po něm nebylo ani stopy.
Konečně jsem se k Narutovi přiblížila dostatečně blízko, abych ho mohla chytit za lem jeho mikiny. Překvapeně se otočil na mou udýchanou tvář.
„Po-počkej,“ vypravila jsem ze sebe ztěžka a snažila se popadnout dech.
V plicích mě bodalo jako bych právě běžela maratón.
Podíval se ještě směrem, kde zmizel jeho přítel, ale i přesto se nakonec otočil ke mně.
„Jsi v pořádku?“ staral se.
„Byla bych na tom líp, kdybys mě tak nehonil.“
„Promiň, ale viděl jsem-,“ zasekl se a uvažoval jestli má skutečně pokračovat.
„Sasukeho,“ doplnila jsem místo něho. „Taky jsem ho viděla.“
„Sorry,“ mávnul nade mnou trochu ledabyle rukou. „Zapomínám, že ho vlastně taky znáš.“
„To ale znamená jediné,“ ignorovala jsem jeho náhlý příval ironie. „A to, že tady nejsi sám. Měli bychom si pospíšit za tím člověkem, se kterým jsem chtěla mluvit.“