Hrozba dvou světů: díl 11: Pohotovost

Nejenže jsem celý zbytek noci probděla, ale pomyšlení, že Toushirou se mnou nepromluvil ani jediné slovo mi trhala srdce. Dříve jsem měla v úmyslu, aby měl pohotovost se mnou, ale celé se to obrátilo na ruby. Nemohla bych přece jít s někým s kým si momentálně stoprocentně nevěřím. Takový byl alespoň můj úsudek.
Když se začalo rozednívat, vyšla jsem šouravým krokem z pokoje a došla do velké, hlavní místnosti.
„Takže půjdeš se mnou?“ promluvila jsem k osobě, která seděla v levém rohu zakrytém stínem.
Zadumaně přikývl.
„Jop. Už jsem řekl.“
Oba jsme otočili hlavu za zvukem, který se nám náhle ozval za zády.
„Sumimasen,“ promluvil k nám trochu nervózní hlásek Kimmini. „Jenom jsem chtěla-,“ její nervozita u ní byla něco neobvyklého.
„Děje se něco?“ povzbudila jsem jí, ale při pohledu na její tvář jsem zjistila, že její oči směřují hypnotizovaně na Ichiga.
„Půjdu se obléct a vyrazíme,“ kývla jsem na něj a raději urychleně odkráčela z místnosti.
Ichigo a Kimmini zůstali stát naproti sobě, tiše a nehnutě. Chvíli do sebe zabodávaly pohledy, kterými si jakoby snažili něco říct.
„Já-,“ začali oba zároveň.
„Jen mluv,“ pobídl ji klidně.
„Chtěla jsem ti říct, abys na sebe dával pozor,“ vypravila ze sebe Kimmini i když ve skutečnosti chtěla říct něco více smysluplného.
„Budu,“ ujistil jí přesvědčivě a založil si ruce do kapes svého kimona.
„Taky dávej pozor na Moenai,“ doplnila ještě. To bylo poprvé co někdo mohl slyšel vyřknout mé jméno od mých podřízených přátelským a starostlivým tónem.
Ichiga to překvapilo. Trochu povytáhl obočí.
„Myslel jsem, že pokaždé jí říkáš Moenai-taichou.“
„Ne vždycky byla kapitánka,“ opáčila Kimmini s úsměvem. „Dříve jsme na tom byly všechny stejně. Na akademii a pak v divizích.“

Kráčela jsem po rozlehlé chodbě akademie. Studenti se jako vždy otravně usmívali. Vlastně to vůbec nebylo otravné. Jejich tváře byly plné štěstí a spokojenosti. Ale já byla jako vzduch, vzduch kterého si nikdo nevšímá, který nikdo nepotřebuje. Držela jsem v náručí knihy, které jsem nervózně mačkala. Neměla jsem ponětí kam jdu, hodiny mi už stejně skončily.
Z dveří napravo se vyřítila neohrabaně dívka, která mě téměř okamžitě smetla na zem.
Bolestivě jsem zaskučela, ale nikdo mi nevěnoval pozornost. Za ní se ze dveří přihnala její zřejmě kamarádka.
„Dej to sem ty hnusná lhářko!“ zakřičela na tu slečnu, která se až teď bez omluvy zvedla z mé nepostřehnutelné existence.
„Je to moje!“ oplatila jí.
„Nebuď blbá Kimmini!“
„Zavři zobák Kazeke!“
„Sklapni!“
Otáčela jsem hlavu z jedné na druhou a sledovala jejich nesmyslnou hádku. Nemyslela jsem si, že bych měla na tomhle místě být. Otočila jsem se, že půjdu, že nechám tyhle dvě, aby se dál donekonečna hádaly.
„Počkej!“ něčí ruka mě chytla za loket.
Překvapeně jsem se otočila a pohlédla do tváře dívky jménem Kimmini. Obě byly už klidné, jakoby před chvílí žádná hádka nebyla.
„Omlouvám se, že jsem tě povalila,“ usmála se pozitivně a až moc energicky.
Tak energicky, že jsem se musela smát s ní. Kazeke přistoupila do popředí, i když na pohled působila klidněji než její kamarádka, smála se s námi.
„Jsem Moenai, Yukionna Moenai,“ představila jsem se.
„Nijiimuno Kimmini,“ podala mi ruku a pevně jí stiskla.
„A já jsem Sasakami Kazeke.“

„Hej Kurosaki.“
Kimmini i Ichigo se otočili za původem ruchu.
Toushirou stál opřený ramenem o roh dveří. Vypadal rozespale a unaveně. Zřejmě toho moc nenaspal.
„Histugaya-taichou,“ vypískla Kimmini.
„Co je? Toushirou,“ opáčil Ichigo.
Chvíli se na sebe dívali, dokud Toushirou nepřistoupil pomalým krokem až k němu.
„Je mi jedno jak si to vyložíš, ale za žádnou cenu nedovol, aby se Moenai něco stalo,“ zabručel varovným hlasem.
„Pche,“ odfrknul si Ichigo. „Jako bych snad mohl,“ otočil se k odchodu.
„Kurosaki!“ zavolal na něj ještě. „Jestli se jí něco stane, budeš to ty, který ponese následky.“
„Toushirou, myslím, že svůj kapitánský post nezískala jen pro nic za nic.“
Kimmini a Toushirou zůstali v místnosti sami. Ichigo odešel připravit se, abychom mohli co nejdříve odejít.

Stáli jsme před branou Konohy připraveni k odchodu. Naproti nám nestál nikdo z naší skupiny, jen Naruto a Tsunade.
„Chci jít s vámi,“ zaškemral. Celé ráno mě otravně přemlouval, abych ho vzala sebou, ale to jediné jsem nemohla dovolit.
„Už jsem řekla, zůstaneš tady,“ odmítla jsem nesmlouvavě.
„Dávejte na sebe pozor oba dva,“ varovala nás Tsunade se svraštěným obočím. Zřejmě jí na mysli okamžitě vyskočil moment, kdy jí do nemocnice dovedli hned dvě zraněné.
„Pokud se něco stane, pošlu vám zprávu hokage-sama,“ ujistila jsem jí.
I přes to všechno stále viditelně pochybovala.
„Když bude problém,“ ozval se rozhodně Naruto. „Přijdu ti bez váhání na pomoc i kdyby to bylo sebevíc nebezpečné.“
Usmála jsem se. Jeho slova hřály u srdce, ale ani přesto bych nedopustila, aby se teď někdo z řad shinobi snad jen pokusil střetnout tváří v tvář našim nepřátelům.
Konečně jsem mlčky vyrazili. A v tu chvíli jsem ještě neměla tušení co všechno nás čeká.