Romantika

„Chrám Ohně?“ zopakovala Kushina. „A jo no…“
Všichni čtyři zvedli hlavu a dívali se na vysoké bílé věže chrámu. Tak majestátní… Hnědá starobylá střecha vypadala nebezpečně, velké dřevěné dveře vypadaly nebezpečně… Vlastně i stromy, ta část lesa všude okolo vypadala nebezpečně.
Kushina hvízdla a otočila se na ostatní.
„Jdeme dovnitř?“
„Dovnitř?“ vyvalil oči Asuma.
„Dovnitř,“ zopakovala Kushina a zazubila se.

Ráno Nejiho probudily horké sluneční paprsky dotýkající se jeho bledé kůže. Otevřel oči a podíval se z okna. Venku byl slunečný den, až moc slunečný na Mlžnou vesnici. Vstal, otevřel okno a kolem něj se prohnal osvěžující ranní vánek. S mírným úsměvem sledoval vesnici, Pro kterou bude dnes se svou sestrou plnit první opravdovou misi, ale po několika minutách vstal a svižně seběhl ze schodů. Nakoukl do kuchyně a nijak ho nepřekvapilo, že Hinata stojí u linky a chystá snídani.
„Dobré ráno, sestřičko.“ Usmál se.

Děsící zjištění

/Už je to tu zase … opět ten chlad mizí … zas cítím teplo … a svoje tělo … je to možné? Že jsem na živu?/ dívka pomalu otevřela ztěžklá víčka a snažila se rozeznat rozmazané obrazy. Párkrát mrkla a zahleděla se do bílého stropu.
/Eh … strop?/ zamrkala podruhé a zrak už se jí krásně zaostřil. Mírně natočila hlavu, aby se rozhlédla kolem sebe. Pohled jí ihned utkvěl na nevinně oddechujícím černovlasým chlapci. Spal … to bylo jasné, ale zřejmě asi trochu nepohodlně. Každou chvíli hrozilo, že spadne ze židle. /Co tu dělá nějakej cizí kluk?!/ prudce si sedla. Chytila se za hlavu, jelikož se jí lehce zamotala. Snažila si vzpomenout, co se vlastně stalo. Až pak, když na chlapce po druhé koukala, si vzpomněla.

Sai sedel na starom pni a čítal si jednu s tisíc kníh, ktoré už prečítal. Niečo ho z čítania vyrušilo. Zatvoril knihu a pozeral sa do modrej oblohy. Okolo Saia pofukoval priemny vánok. Myšlienky sa mu v hlave výrili ako hurikán. Nevedno nad čím rozmýšľal, ale iste o niečom dôležitom. Po hodinách premýšľania sa Sai postavil a išiel naspäť do mesta.
,,Sai,nejdeš s nami na kúpalisko?" spýtal sa Saia známi hlas Sakuri.

Ještě před chvílí černé oči, mu teď rudě zářily a stisk na jeho krku nepříjemně sílil. Rychlým pohybem od sebe odstrčil dlouhovlasého muže a uvolnil tak jeho ocelové sevření. Prudce se nadechl, aby nabral do plic co nejvíce vzduchu, který mu byl až doposud odpírán a potom si rukou opatrně přejel po otlačeném hrdle, kde už se pomalu začínalo objevovat několik modřin. Stáli tam proti sobě a náhle se zdálo, jakoby se v místnosti o několik stupňů ochladilo.
Dva poslední členové mocného klanu Uchiha…
Dva bratři…

Dneska je můj velký den...
Dneska začíná moje cesta ke štěstí, moje cesta Ninji.
Konec trapného postávání před vytrínami s botamy slavných návrhářů, začátek dobrodružství. Konec peskování mojí mámy – odteď už jen VOLNOST!!!

Mezitím v Suně.
„Ahoj, bráško!! Jak se vede??“ řekla Temari, když mu vběhla do kanceláře.
„Jo, přežívám....Ale hlavně jak se máš ty?? Dlouho jsi se neozvala a no.... teda chci se zeptal, kdy vy dva s Shikamarem budete mít svatbu?“ zeptal se Gaara.
„No.... do svatby je ještě daleko. Ještě jsme se ani nezasnoubili.“ řekla Temari.

Konoha se otřásala v základech a venku se ozval panický křik.
Hinata na nic nečekala. Rychle se oblékla do bojového a vyběhla do toho chaosu venku zjistit, co se děje.
Ještě si na krku zavazovala čelenku, když vyskakovala na střechu budovy a snažila se zorientovat, což nebylo těžké. Mezi hlavní branou a východní branou stoupal do výšky hustý dým a přes zbytky hradeb se přenášeli shinobi – útočníci.
Konoha je pod útokem! uvědomila si zděšeně. Ale… kdo?

Vůdce nejmocnějšího klanu v Konoze seděl za svým psacím stolem a probíral se nutnými papíry. Za dobu, co je v čele rodu se pro něj tato práce stala jen obyčejnou každodenní rutinou. Zrovna pročítal jednu z mnoha listin, když kdosi zabouchal na dveře jeho kanceláře. Pomalu zvedl hlavu a se zlověstným výrazem ve tváři řekl: „ Dále!“
Staré těžké dubové dveře se pomalu otevřely a do pokoje vešel mladý vysoký muž s dlouhými tmavě hnědými vlasy a světlýma očima.
„Hiashi-sama.“ pozdravil a uklonil se.
„Neji?! Co potřebuješ?!!“

1/4; Začátek
2/4; První stať -

Prach je všude. Šedý, neviditelný a přece tak přítomný, prach, který se usazuje, i mezi chmýřitým peřím hus v polštářích. Je ho víc než lidí, je ho víc než ptáků, zvířat, hmyzu. Je ho nespočetně a i když tenhle prach nedýchá, vidí. Svýma neviditelnýma a přitom tak vidoucíma šedýma očima – vidí všechno.

Jaro

Ihned po snídani jsme celý tým dali feudálnímu pánu a všem v hlavním městě sbohem a vydali se na cestu. Slunce svítilo, ale nad horami, kam jsme měli namířeno se stahovala temná mračna, ze kterých se tu a tam objevil i blesk a byl slyšet hrom. Asi za 3 hodiny jsme došli k pohraničním horám. Jejich hřebeny tyčící se k černé obloze působili vskutku děsivě. Když jsem se na ně podívala, hlasitě jsem polkla. Kakashi-san řekl, že bychom měli poobědvat, než vyrazíme do hor. Cesta může být ještě dlouhá.

Kapitola: 8

Běželi už dva dny s přestávkami, když se jim někdo postavil do cesty.
,,Deidaro´´ špitla Hin a tiskla se k Narutovi. Deidara však nebyl sám. Za ním stálo asi 100 ninjů…

K Deidarovi přiskočil ještě Hidan a Kisame.
,,Ahoj pusinko,´´ pozdravil ji.
,,Jak se opovažuješ jí říkat pusinko?´´ zařval vztekle Naruto.
,,Dobře lidi, já si beru Kisameho, Sasuke se Saiem si vezmou Hidana, Naruto a Kiba mají Deidaru a ostatní si berou ninji,´´ rozhodl Kakashi a rozešli se.

V místnosti nastalo ticho. Trochu jsem se zděsila, když Naruto dlouho nic neříkal. Měla jsem strach, že mi něco udělalá, když jsem si jen vzpomněla na to, jak vyváděl kdysi. Ještě chvíli jsem na něj se strachem hleděla, dokud se nezvedl a nezmizel za dveřmi. Rozběhla jsem se za ním, ale zabouchl mi dveře přímo před nosem.
„Počkej, Naruto! Vysvětlím ti všechno, prosím!‘‘ volala jsem za ním, ale marně. Teď jsem si to pěkně zavařila. Všechno to byla chyba. Zhroutila jsem se na zem a plakala jsem.

Čtyři, nebo šest?

„Podívej, zapadá slunce!“ do ticha jemně křikla Temari. Shikamaru ji jen o trošku pevněji chytil kolem ramen a zašeptal do ucha.
„Tohle je to nejhezčí, co se mi mohlo stát. Být na tom nejkrásnějším místě, v tu nejkrásnější chvíli a s tou nejkrásnější ženou.“
Temari nic neřekla, jen se víc ponořila do náruče svého přítele. Seděli mlčky. Shikamaru byl opřený o strom a Temari o jeho hruď.
„To je nádhera.“ vzdechla Temari.

Tak si sa vrátil?! Pomyslel si Sasuke, otočil sa a podišiel k diere v stene. Na perách sa mu objavil letmí úsmev.
„Sasuke čo je to, čo to znamená?“ spýtala sa vystrašene Ino.
Obrátil sa a povedal: „Vrátil sa a toto je jeden z jeho žartíkov! Keď tak nad tým premýšľam ty si vlastne ešte jeden zo žartíkov tohto typu nezažila, však?“

Vešla do malého stánku, kde to omamně vonělo ramenem. Tahle vůně jí chyběla. Jediná židle byla volná. Na další seděla Sana a na dvou zbylých dvě osoby, které se sobě podobaly, jako vejce vejci.
,,Tak to mě pleskni Jashine!“ vykřikl Naruto, když spatřil přicházející.
,,Máme na sebe štěstí,“pokývla mu na pozdrav Aki hlavou. Vedle Naruta seděl Minato, usrkávající už druhou misku vepřového ramenu.

„Teď už je tenhle boj jen mezi náma dvěma, malá Hinato… Čtyři dole, zbýváš sama,“ slyšela Hinata Midoriho chladný hlas.
Loutkář však neútočil, počkal nejprve, až se Hinata zvedne ze země. To ji překvapilo. Proč jí tenhle nepřítel nechá, aby se zvedla?
„Nejsem taková bestie, jak na první pohled vypadám, že?“ ozval se znovu ten chladný hlas.
Hinata sebou cukla. Na chvíli úplně zapomněla, že Midori umí číst myšlenky.
„Ale jsi!“ ozvala se konečně.

Jeho polibky byly naléhavé a vášnivé. S každým dalším se jen stupňovala jejich vzájemná touha. Avšak Sakuře pořád ještě pracoval mozek, u kterého však hrozilo, že ho Sasuke svými polibky vyhodí z provozu.
..Mám ho zastavit?..
,,Sasuke já ne..´´ pokusila se jemně protestovat a obrátila tvář, čímž zamezila dalšímu horlivému polibku.

Kapitola I - Rada

„Temari? Gaaro? Rada nás volá,“ řekl Kankuro hlasem zastřeným starostmi a obavami. Tušil, co jim asi předloží.
Tušila to i jeho sestra i bratr. Mlčky vstali z křesel a společně s Kankuroem opustili čekací místnost. Kráčeli ztemnělou chodbou a jediné, co rušilo hrobové ticho, byly pravidelné zvuky kroků.
Ani jindy, když šli na schůzi Rady vyslechnout si jejich rozhodnutí, jim nebylo příliš do smíchu. Dnes bylo mlčení o tolik tíživější kvůli včerejší události.