Romantika
Starost navíc
„Kde je?!“
„Musí být někde poblíž! Nemůže být daleko! Schytal pěknou ránu, s tou se nikam nedostane. Jestli ho nenajdeme, šéf bude naštvanej!“
Tři muži prohledávali les a snažili se najít vetřelce. Hledali dlouze, ale po nepříteli jakoby se slehla zem.
„Kašleme na to! Vypadá to, že ho nenajdeme, stejně chcípne!“ nakonec drsně prohlásil jeden z nich a ostatní dva nechali pátrání. Naposledy se rozhlédli a vyrazili pryč.
Temari následovala Hinatu uličkami Konohy. Trvalo několik minut než dorazili na místo určení, ze kterého se vyklubala nádherná louka na okraji lesíka.
Zatímco se Temari utápěla v chmurných vzpomínkách na úplně jinou louku, Hinata s úsměvem sestupovala z kopce směrem k lesu. Po chvíli se zastavila a zavolala na svou společnici, která byla ještě stále ve světě patřícímu jen a jen jí. Hin musela své volání zopakovat ještě jednou, aby ji konečně vytrhla z myšlenek.
HISTORIE SE OPAKUJE
„Proč si tam s nimi nezůstal?“ optala se ho Sakura.
„No víš, už je tma, tak jsem tě chtěl radši doprovodit domů,“ řekl nesměle.
„Nemusíš si o mě dělat starosti, ale když už se mnou jdeš, tak proč ne,“ zasmála se na něj. Naruto se také usmál a dal si ruce za hlavu jako obvykle.
„Ukážu se když mě porazíš.“ navrhla neznámá.
„Tak dobře, kdo začne?“ souhlasil Sasuke.
Najednou se ze tmy vynořila spoušť shutikenů a kunaiů. Sasuke se všem bez problému vyhnul a na místo okuď to vyletělo hodil pár svých. Nic se však nestalo.
Sasuke ji chtěl chytnou to iluze, ale nic se nestalo jen další shurikeny.
„Mě to nudí, asi tě už zabiju.“ ozvalo se netrpělivě.
Ostatní se ještě bavili, když loutkář vedl ninju v masce pryč. Když se konečně dostali k laboratoři a červenovlasý mu poručil lehnout si na „nemocniční“ lůžko, vydechl úlevou. Důkladně ho prohlédl, nemohl si dovolit nic zanedbat.
„No, to tedy zírám! Infarkt v tvym věku?“
Po celém těle se mi rozlilo hřejivé teplo. Cítila jsem se tak klidně a uvolněně. Byl to jeden z nejlepších pocitů, který jsem kdy zažila. Jakoby ze mě spadla tíha celého světa. Cítila jsem se jako když… Prudce jsem otevřela oči. Ne, to ne. Kde to vlastně jsem? Dezorientovaně jsem se rozhlížela po místnosti v níž jsem stála. Nebyla jsem tam sama. V koutě na zemi seděla bledá třesoucí se žena. Tsunade! Rychle jsem k ní přiskočila a zadívala se jí do očí, ale její skelný pohled mě vyděsil.
Deidara vzlétl na obřím jílovém ptákovi a shodil na nepřátele pod sebou spršku vybuchujících pavouků. Keiji, na kterého letěli, proti nim mrštil několik kunaiů a shurikenů, avšak bomb proti němu bylo moc. Pokusil se proto uskočit stranou, v tu ránu jej však obalila písečná koule. Všude kolem se začaly ozývat výbuchy, načež se koule opět rozplynula a zmizela v tykvi, kterou na zádech nosil ten rudovlasý ninja.
Jak jí předtím řekla kopie, cestou narazili na poměrně dost samurajů. Všichni byli v plné zbroji, zřejmě už dostali zprávu o tom, co se stalo u hraniční brány. Navíc, dva giganti s obřími bednami na zádech řítící se dříve poklidnou zasněženou krajinou - která se teď pod nimi otřásala a pukala - rozhodně nevypadali jako turisté. Ale i když byli připraveni sebevíc, na ně byli krátcí. Většina z nich jim musela uhnout z cesty, pokud nechtěli být doslova zašlápnuti. Ti odvážnější zkusili útok ze strany nebo shora.
Když jsme se vrátili ze skryté v Oblacích, v sídle ještě nikdo nebyl. Pomalým krokem jsme šli ruku v ruce do našeho pokoje. Když jsme vešli do pokoje, Hidan si s předtuchou sedl na postel a čekal, já jsem mezitím zamířila do koupelny. Po chvíli, jsem vyšla z koupelny, mé dlouhé vlasy mi splývaly kolem obličeje, měla jsem na sobě krátkou noční košilku, která byla celá průsvitná. Hidan se na mě podíval zkoumavým pohledem.
"Vau, bez pláště vypadáš úplně jinak!"
"Jak jinak?"
"No… božsky?!!!!!"
"Ou..díky." červenala jsem se.
Lesem jsme šli... asi dlouho. Vlastně jsem neměla nejmenší ponětí, nevnímala jsem nic než prostředí kolem sebe. Prohlížela jsem si stromy, jejichž jména jsem ani neznala, poslouchala zpěv ptáků, dýchala čistý vzduch. Všechno ostatní šlo mimo mě. Když se mě Deidara na něco zeptal, jen jsem zamručela a nevšímala si ho. Asi jsem ho tím trochu ranila, ale v té chvíli mi to bylo docela jedno. Kakuzu už neřekl ani slovo. Zato Ulízanec pořád něco omílal.
„Dnes to balíme,“ povedal ninja v anbu uniforme.
„ Hai!“ povedali traja anbu za ním. Velitel anbu bol Sasuke Uchiha – jeden z najsilnejších ninjov v Konohe. Keď dorazili do dediny, zamierili rovno na ústredie anbu a odovzdali hlásenie. Potom sa Sasuke rozlúčil s priateľmi a šiel domov. Po ceste domov sa mu zdravilo mnoho ludí. Konečne dorazil do svojho bytu v južnej časti listovej. Vytiahol z chladničky ramen- ktorý otvoril ráno ale ho nedojedol – a pustil sa doňho.
„Mal by si si zobrať dovolenku,“ povedal ninja sediaci v jeho okne.
Kde si? Kde sa skrývaš? Mám ťa čakať? Mám ťa hľadať? Má to cenu?
Udriem rukou po svojom odraze v pokojnom jazere. Doteraz som si nevedela predstaviť život bez teba, ale ako vidím, žijem, prežívam. Stále na teba myslím. Pokrútim hlavou a ľahnem si ne breh. Vlasy mi splývajú s vodou, snažia sa stať jej súčasťou presne tak, ako som sa ja snažila stať súčasťou tvojho života. Cítim slzy v očiach, nesnažím sa ich zadržiavať, plač nie je prejavom slabosti-hovorím si.
[i]„Bééé, já se nudím... ono to nejdeee...“ naříkala Káťa už po půlhodině.
„Ale to vůbec není to správné myšlení! Síla mládí zvítězí!!“
„A co ty tady děláš?“ podivila se stejně znuděná Bára.
„Já jsem přiskákal se zprávou pro krásné slečny, samozřejmě,“ opáčil potěšeně Rock Lee.
„Mistr Kakashi vám vzkazuje, abyste se pro dnešek na trénink už vykašlaly a šly s námi na společný dlabanec. Takové spojení oběda a večeře. Naruto prohrál sázku, a tak to platí.“
Sai vyslal své zvířátko napřed, aby našel Itachiho a případně mu předal zprávu, o jeho nynějším pobytu.
Nemohl uvěřit tomu, že tohle všechno dělá. Přece byl klidný a rozumný, ale když došlo na Hinatu, tak se neznal a konal bezmyšlenkovitě. Holt, teď poznal, co dokáže cit, zvaný láska.
Itachi se podivil, jaké to podivné zvířátko, pak si uvědomil, že patří Saiovi. Myš se proměnila na text…
[i]Vážený Uchiho-san,
„Ani nevíš jaké potěšení mi dopřeješ tím, že tě teď zabiji!“ trpce jsem se usmála ale pod maskou to nebylo vidět, tudíž jestli nezaslechl trpkost v hlase, nemohl vědět jak se opravdu cítím.
V tomhle příběhu se Sakura často baví se s vým vnitřním hlasem, někdy k němu mluví nahlas, ale někdy jen v myšlenkách a proto jsem je rozlyšila: Vnitřní hlas a Vnitřní hlas Sakury
Tak volná… Nikdy jsem necítila takovou volnost. To slunce mi dělá dobře, viď?
Tváříš se, jako bys tím sluncem byla ty.
A ne? Tady není žádné trápení s láskou, s úkoly a se vším možným, prostě nic, je to opravdová dovolená.
Láska s překážkou 16
„Sbohem, Naruto,“ zašeptal a pozvedl svůj meč k tomu, aby s ním skoncoval.
Opět na dně
Když jsem se probudila opět jsem byla ve škole a ve svém pokoji. Nechtělo se mi otevřít oči, protože jsem věděla, že už ho neuvidím dokud ho sama nenajdu.
Nakonec jsem se přece překonala, otevřela jsem oči a sedla si. Opět jsem byla na dně a opět jsem nevěděla, co mám dělat. Buď ho najdu sama a nebo počkám, až ho najdou tajné jednotky. Ta druhá možnost se mi nelíbila, protože než ho najdou bude to trvat roky, než když ho půjdu hledat a budu se řídit naším poutem.
