Romantika

Jedné noci, kdy Konoha byla pohlcena tmou a spánkem vesničanů a šli vidět jen jasně svítíci světla lamp, se našel jeden člověk, který nespal. Procházel ulicemi jako tělo bez duše, nevšímal si studeného větru profukující jeho oblečením a dopadajících vloček na jeho blondaté vlasy, jen bloumal, bez jakéhokoli zájmu nebo důvodu prostě jen šel. Při jeho pohledu vzhůru se mu vždy krásně zatřpytily jeho krásné modré oči, vypadaly jako hvězdy dopadající z nebe na zem.

[hide=Na konci 30. dílu...]„Ty taky, ale nemysli si, že mě dostaneš, tak lekce! Tak jednoduché ti to neumožním!“ Itachi si dovolil letmý pohled na Konohu a viděl, že je skoro celá poznamenaná od bojů, jen monument hlav shlížel na celé tohle divadlo. O co Hashirama usiloval se teď bortilo jako domeček z karet nebo pískový hrad, když ho zaleje voda z přílivu.
Jenže tohle byla osudová chyba, když si tohle dovolil. Pein jedním ze svých přijímačů udělal oštěp a hodil ho na Itachiho, mířil na jeho srdce, a Itachi nebyl dostatečně rychlý…

„To na mňa nezaberie,“ upozornil ho, keď odrazil kunai, ktorý mu vďaka protivníkovej ruke mieril na krk. Diváci mali smolu, dym sa ešte úplne nerozptýlil. Bol počuť len cingot kovu o kov a sem-tam, kde bol dym redší sa zjavovali obaja finalisti v bojovom nasadení.
Raitu skočil, meč v ľavej ruke sa mu čepeľou dotýkal malíčka, Katanovú časť luku držal pevne, jeho úmyslom bolo ublížiť, zraniť, poprípade zabiť. Jediný rozdiel v týchto možnostiach preňho bol čas, ktorý ešte musel so súperom stráviť predtým ako vyhrá.

Hruď se mi stáhla a měla jsem pocit, že mi srdce přestalo bít. Horko i zima mě polili a já totálně nevěděla, co mám teď udělat… Jako střela jsem najednou vyskočila ze země, jako by to ani nebylo z mé vůle a nevnímajíc bolest jsem doběhla k němu.
„M-Matari?“ zašeptala jsem a z běhu si rovnou klekla k němu.
Nereagoval. Hlavou mi proběhli ty nejhorší představy.
„Matari!“ skoro jsem vykřikla.

Na druhý deň pokračovala rutina. Naruto sa zobudil, ale miesto vedľa neho bolo už prázdne.
“Dobré ráno, Saku...” počudoval sa, keď zbadal, že Sakura je už preč. Rukou nahmatal iba prázdny vankúš, a tak si len povzdychol. Bolo mu trochu ľúto z toho, že nevidel jej rozospatú tvár hneď za rána. Nechcel si to priznať, ale chýbalo mu to. Potom išiel skontrolovať svojho syna. Videl, že je už hore, a tak ho zobral so sebou. Obaja sedeli v kuchyni a dávali si raňajky. Ako vždy bolo pre Naruta ťažké niečo dostať do úst svojho syna.

Deidara za pomoci umně rozestavěných svíček vytvořil vpravdě intimní atmosféru. Mnul si ruce, když se snažil tenhle svůj bláznivý nápad realizovat. Bloom chtěla, aby se hosté co nejvíce bavili. Mělo to být pro ně uvolnění, odpočinek od starostí. Schvaloval jí to, hlavně kvůli tomu, jak dokázala vzbuzovat v mužích extázi.

Hinata prechádzala okolo Ichiraku Ramen a dúfala že ho tam uvidí. No napodiv sa tam dnes ráno neukázal a preto sa rozhodla že neuskutoční svoj pôvodný zámer a že je to asi správne keď mu nepovie nič o svojich citoch k nemu. Už odchádzala keď ju zrazu niekto chytil za plece.
„Nejaký úchylák !!!“
vytrhla sa z prstov neznámej ruky a uštedrila „úchylovi“ do brucha poriadnu ranu .
„Hin – Hinata ... prečo si to urobila?“

Ráno som sa zobudila unavená a neodpočinutá. Celú noc som sa nespokojne prevaľovala a budila.
Vstala som a zamierila som si to rovno do kúpelne. Keď som sa vrátila, hodila som na seba oblečenie a skontrolovala sa. Mala som všetko čo som mať mala. Zbehla som dolu po schodoch a sadla si za stôl. Otec tam už sedel a čítal si noviny. Zjedla som ovocie a čakala. Konečne zodvihol pohľad od novin ku mne.
,,Nebudeš jesť normálne jedlo?" spýtal sa ma.
,,Oci, ja raňajkujem len ovocie. Tebe by to tiež neuškodilo." zachichotala som sa. Spravil na mňa kyslú grimasu.

Do svých patnácti jsem si myslel, že budu vést nudný život v tomhle velkém a honosném sídle, ožením s nějakou tuctovou ženou, která bude stejně nudná jako společnost, ve které jsem žil…
Chyba lávky… můj otec vévoda Uchiha Fugaku spolu s mojí matkou Mikoto a bratrem Sasukem, zemřeli v den, kdy mi bylo patnáct. Náhle tíha všech povinností padla na mou horkou hlavu, která myslela jen na radovánky…

Sakura a Sasuke stáli naproti sobě. Hleděli si upřeně do očí.
"Chtěla jsem se tě jenom zeptat, jestli ví Orochimaru že jsi utekl." Zeptala se nejistě Sakura.
"Myslím že to neví,ale jak to zjistí,vydá se mě hledat."Odpověděl Sasuke a sklonil trochu hlavu dolů.Sakura na něj trochu vyděšeně koukla.V hlavě se jí honily myšlenky typu:"Co když se Orochimaru vrátí pro Sasukeho.Co když Sasukeho znovu ztratím?"
"Sakuro?"Drcnul Sasuke do dívky.Sakuře se její zelené rozšířené zorničky klepaly.

„NANI?! NA RÁMEN?“ Zařvala jsem udiveně.
„Hm...Udon mi moc nechutná...co by jste si tedy dali jiného než rámen?“ Zeptala se s zájmem.
„O to nejde, ale-“ Daisuke chtěl asi vznést to, co mě trápilo, ale Miyuki-sensei ho zastavila.
„Můžeme si to vysvětlit tam.“ Řekla s úsměvem na rtech a zmizela v obláčku kouře.
„UŽ MĚ TO JEJÍ MIZENÍ FAKTICKY ZAČÍNÁ S**T!“ Došla už trpělivost Aiko. S Daisukem jsme jen nasupeně kývli.

...

Pozvedl ruku a ohmatal si stehy. Potom se s heknutím zvedl ze stolu, načež si znova protáhl krk. Zakřupalo to. Zatřepal prudce hlavou, která kupodivu držela. Když se dostatečně ujistil, že mu už nespadne, podíval se na mě. Pohled jsem mu klidně opětovala, ačkoli jsem byla připravená kdykoli vytasit drápy. Teplota v pokoji se zvýšila o pár stupňů. Pak mi ale došlo, že jeho kosa byla stále ještě v obýváku, takže jakákoliv hloupost by ho mohla stát draho - další stětí hlavy.

"Uf, tak abych to zhodnotila, tak líbat umíš fakt dobře, ale jinak na to druhý, si nech hezky zajít chuť!"
"Co? Proč?"
"No je mi teprve třináct."
"Cože?! Vždyť vypadáš tak na osmnáct!"
"To je mými dračími schopnostmi."
"Chjo."
"Budeme muset počkat."
"Dobrá já si počkám, protože kdo si počká, ten se dočká." řekl zvesela.
"Tak dobrá."
_____________________________________________________________________________________

„Páááni, kdybys to slyšela, včera mi Sakura vyprávěla o ninjovských schopnostech a vypadá to, že vlastně můžeme chodit po vodě a po stromech a všechno! Když máme tu č-něco...“ rozpovídala se Káťa v teplé vodě lázní.
„Čakru, ty ignorante,“ poučila ji Bára, „Akorát jediný problém je, že abys tohle uměla, tak musíš odmalička trénovat, a jestli to smím tak říct, tak my jsme jaksi vůbec netrénovaly, takže si troufám tvrdit, že nic z toho stejně dělat nebudeme...“ zamrmlala Bára.
„To nějak určitě půjde...“
„No jen aby...“

Láska s překážkou 15

„Už to konečně vyřídíme,“ pronesl Naruto a upřel na Sasukeho své oči. Ten se jen uchechtl a ustoupil dozadu, aby dal prostor svým strážím.
Narutovi kamarádi ho však nenechali ve štychu, takže odlákali veškeré Sasukeho vojáky, aby mohl začít pravý a čestný souboj Naruta a Sasukeho.
„Ne, že bych to nečekal...“ nastartoval pomaličku konverzaci Sasuke. „Byl jsi vždycky hodně předvídatelný, už kvůli tomu, jak ses snažil být správný a čestný. Nikdy tě to nepřešlo.“

Narutovi a Sakuře bude za pár měsíců 17 let. Do té doby se Sasuke nevrátil zpět a zatím ho nikdo nenašel. Tak začíná náš příběh jak se odvážná dvojce z týmu 7 vydávají hledat Sasukeho.

[b]„Sasuke!“ Křičí Naruto na celý les.
„Sasuke,prosím!“ Volá Sakura. Přes celý les se ozývá volání jednoho jména.
„Sasuke!“ Křičí opět Naruto, „Kde jsi!?“
„Naruto..zastavme se prosím“ Zavolá Sakura na Naruta.
„Dobrý nápad“ Usoudí Naruto a zastaví se na nejbližším místě.

Práskla jsi sebou o postel a doufala jsi že ti Tsunade hned nedá novou misi, jelikož ta z které jsi se právě vrátila byla dost unavující. Mise D? Hlídat v naprostém vedru v písečné vesnici Gaarova psa? Jen se tě chtěli zbavit! Tím sis byla jistá.
Z dlouhého zamyšlení tě vytrhlo až hlasité zabouchání na dveře od tvého pokoje. Prudce jsi vyskočila a šla otevřít. Jen co jsi zahlídla ty blonďaté vlasy, přestala jsi myslet na Písečnou a Tsunade. Vrhla ses Narutovi kolem krku. Slyšela jsi jeho tiché, malinké uchichtnutí.

Po tom, co Kariya vše sdělil Gaarovi…
„Temari, prosím tě, odveď Kariyu do jeho nového domova.“ Nařídil Gaara.
„Dobře, a jaké budou další rozkazy?“ zeptala se jeho starší sestra.
„Vše řeknu Kankurovi.“ Temari kývla a odváděla jejich nového hosta. Ten se jen hluboce poklonil.
„Není zač.“ Gaara se musel zamyslet, co se to stalo. Vůbec nechápal, co to do jeho přítele vjelo. Zažíval smutek, nechtěl totiž, aby skončil jako Sasuke, který propadl temnotě.
Rozhodl, že bude riskovat svůj život, aby přivedl Naruta k rozumu!

Bylo zrovna devět hodin ráno, když jsem já, Daisuke a Aiko stáli u rámen obchodu a čekali na naší učitelku, přičemž jsme ještě ani nevěděli její jméno.
„Sate, sate! Jop, stihla jsem to!“ Objevila se zničehonic za námi. Aiko se lekla a spadla na zem, Daisuke také nasadil vylekaný obličej, jen já se snažila vypadat klidně.
„Ok, ok, zvu Vás na rámen a trošku se představíme, jasné?“
„HAI!“ Zařvali jsme sborově na její výzvu, protože rámen v Ichiraku je opravdová pochoutka.

Dívám se na oblohu posetou mraky nejrůznejších tvarů. V ruce držím malou knížku. Knížku s názvem Emoce.
Občas nevím, jak se mám cítit. Mám se smát, když mi někdo před očima umírá nebo mám cítit smutek?
Je to sporné. Necítím totiž nic. Vůbec nic.
Ležím si tak na louce s malou knížkou v ruce. Otočím hlavu a uvidím ženskou postavu. Jsi to ty, ta, která mi pomáhá s city.
Tvůj obrys je víc a víc zřetelnější.