Železná kunoichi 30: Odhalení

Jak jí předtím řekla kopie, cestou narazili na poměrně dost samurajů. Všichni byli v plné zbroji, zřejmě už dostali zprávu o tom, co se stalo u hraniční brány. Navíc, dva giganti s obřími bednami na zádech řítící se dříve poklidnou zasněženou krajinou - která se teď pod nimi otřásala a pukala - rozhodně nevypadali jako turisté. Ale i když byli připraveni sebevíc, na ně byli krátcí. Většina z nich jim musela uhnout z cesty, pokud nechtěli být doslova zašlápnuti. Ti odvážnější zkusili útok ze strany nebo shora. Byli dobře vycvičení, někteří dokonce měli ostří katany prodloužené a zesílené o chakru. To mohlo snadno ublížit hlavně šedovlasé, ovšem jejímu bystrému zraku neuniklo absolutně nic, takže než se nějaký samuraj vůbec dostal k první ráně, už se válel ve sněhu o několik metrů dál. V železných a ocelových brněních zkrátka neměli proti její moci ani tu nejmenší šanci.
Ke Třem vlkům tedy dorazili po půl hodině a kousek, navíc bez jediného škrábnutí, což bylo přinejmenším úctyhodné. Asi padesát metrů před horami Hametsu obry zpomalila do kroku. Oba byli jen středně zadýchaní, vycvičila je tedy víc než dobře. Potěšilo ji to.
Ovšem samurajové přibíhající jejich směrem s katanami v ruce jí tu radost vmžiku zkazili. Přiměla obry zastavit, postavila se na zem a po svých se vydala vstříc nepřátelům. Sníh ji opět bodal do chodidel, ale už to tolik nevnímala. Jen sledovala, jak se na ni řítili tři muži v ohromném brnění.
Nevzrušeně pozvedla ruku před sebe, přičemž všichni ihned zůstali stát na místě. Značně je tím zaskočila, dva z nich překvapeně vykřikli a pokusili se vyprostit. Marně.
Hametsu vykročila a skrze ně pohlédla směrem ke Třem vlkům. U jedné z obrovitých tlam spatřila ještě jednoho muže. Byla by ho také znehybnila, ale překvapivě na sobě neměl žádné brnění, jen normální tmavý plášť. Horečně začala přemýšlet, než si dotyčný uvědomí nebezpečí a poběží to někomu říct. Prohlédla si třesoucí se samuraje před sebou. Poté očima zachytila meč jednoho z nich, načež ho trhnutím hlavy mrskla mezi ně. Všimla si, že jeden zavřel oči, ale meč ho jen bleskově minul, načež se po půl čepele zavrtal poslednímu muži do ruky a přišpendlil ho ke skále. Ten zděšeně zaječel a snažil se katanu vytáhnout, leč bezvýsledně. Dívka stočila pohled zpět k samurajům. Všichni tři viditelně zbledli.
„Vy pracujete pro klan Aragane?“ zeptala se je klidným hlasem.
Ten nejblíže u ní se ještě jednou zkusil pohnout, ale když mu došlo, že to nepůjde, odpověděl. „Ano, strážíme klan Aragane. Kdo jsi a co chceš?“
„Jsem Kinzoku Tetsuko a chci vyhladil tento klan.“
Jen co to dořekla, vyvalili na ni oči, tomu nejvzdálenějšímu poklesla brada. Najednou vůbec nevěděli, co říct. A i kdyby, stejně by se už nedokázali zachránit.
„Nuže, pokud pro ně skutečně pracujete... Pak sbohem,“ pronesla dívka bezvýrazně.
Zničehonic se ocelová brnění samurajů začala prohýbat, scvrkávat... Jako by je zmáčkla nějaká neviditelná ruka. Bezmilostně rozdrtila řvoucí muže uvnitř, kteří se pak do jednoho s hlasitým zaduněním svalili na bílou zem.
Hametsu je jen obešla, načež se i se svými společníky vydala k horám, přičemž z nich nemohla spustit oči. Z dálky skutečně vypadaly jako obrovité rozevřené tlamy vlků plné velkých ostrých tesáků. Ale když je teď viděla takhle zblízka, dostala z nich trochu strach. Obrovitá šedivá hora se nad ní hrozivě tyčila a ona tlama už nevypadala vůbec jako vlčí. Při pohledu dovnitř, do té černo černé tmy, jí to spíš připomnělo chřtán nějakého monstra, které se připravuje spolknout celý svět. A zdálo se jí to, nebo se na ni ty obrovité krápníky - zdálky připomínající zuby - chystaly spadnout? Najednou si připadala směšně malinká.
Potřásla hlavou, aby se zbavila takových hloupých myšlenek. Najednou si vzpomněla na toho muže beze zbroje a otočila hlavu doprava.
Byl to muž tak ve středních letech, tmavé vlasy mu už začínaly šedivět. Nevypadal na tvrdě pracujícího muže, ovšem zdání někdy klame. Stále se snažil katanu vytáhnout, ale nepohnul s ní ani o píď, přičemž u toho zoufale skučel, z rány mu totiž vytékalo hodně krve. Když si pak uvědomil, že šedovlasá stála jen kousek od něj, přestal a pokusil se vmáčknout do skály, ale bolest v ruce ho pak přiměla se ani nehnout. Jen na ni v šoku zíral.
Přistoupila k němu a položila mu tu samou otázku jako předtím samurajům. „Pracujete pro klan Aragane?“
Chvíli jako by nechápal, avšak pak se zašklebil. „Já a pracovat pro klan Aragane? To sotva, já jsem přímo součástí toho klanu!“ Po bílé tváři se mu roztáhl slizký, sebevědomý úsměv.
Najednou Hametsu pomalu vytřeštila oči a obličej zkřivila do šílené, zuřivé grimasy. Zuby jí zaskřípaly. Zaťala ruce v pěst, až se jí začaly třást. Jakmile muž spatřil ten doslova vražedný pohled jejích ocelových očí, silně se zapotil, vyšlo z něj vyděšené kníknutí. To se poté změnilo ve výkřik, když se mu katana zavrtala hlouběji do paže, skoro až k rukojeti. Uchopil ji za čepel, což bylo snad to nejhloupější, co mohl vůbec udělat. Ostří se mu zařízlo do ruky a zanechalo po sobě hlubokou řeznou ránu. Spustily se další prameny krve.
Dívkou projel poslední třas, načež se zničehonic zase uklidnila. Její rysy však ztvrdly, z výrazu čišela nenávist a opovržení. Ani nemrkla, když meč zase sám od sebe vyletěl z rány. Při tom vytryskla krev a muž opět zařval bolestí. Chytil se za paži, padl na kolena. Hlava mu však vystřelila vzhůru, když se čepel nebezpečně přiblížila k jeho krku, připravena zasáhnout tepnu. Zadržel dech.
Hametsu na něj chvíli podmračeně zírala. Poté vzhlédla a zadívala se na všechny kamenné ,tlamy‘. „Tři vchody?“ promluvila nezvykle ledovým hlasem.
„A-ano,“ zaskuhral muž ve snaze se nedotknout ostří.
Stočila k němu pohled. „Proč? Kam vedou?“
„T-ten za náma je h-hlavní. Vede... vede přímo k patru, na němž h-hlídají stráže nebo někdo z na-našich.“
„Co ty postranní dva?“
„To jsou v-chody pro dělníky. Nebo tudy... vyvážíme rudu ven,“ vykoktal a opět se zapotil.
Hametsu opět namířila pohled na hory. Poté se ohlédla na obry tiše stojící za jejími zády, kteří se pak najednou dali do pohybu. Každý zamířil na opačnou stranu - směrem v bočním vchodům.
Sama se pak otočila zpět k hlavnímu vchodu a zadívala se do černé tmy před sebou. Nadechla se. „Vstaň,“ poručila zničehonic.
Muž zamrkal, ovšem když se mu špička ostří přitiskla zespoda na bradu, bez odmluv se vyškrábal na nohy. Přitom si stále tiskl krvácející ránu. Katana ho pak pomalu obkroužila, načež ho rýpla do zad. Se syknutím vrávoravě popošel vpřed.
„Veď mě,“ přikázala pevně Hametsu.
Pomalu ji obešel. Když pak byl o tři kroky napřed, následovala ho. Po chvíli oba zmizeli v temných hlubinách Tří vlků.

Chvíli jen tak stáli, měřili se pohledy a čekali, až někdo promluví. K řeči se však nikdo moc neměl. Nově příchozí pak konečně svěsil ruku a lehce se narovnal, jeho pohled se ale nijak nezměnil.
Šedovlasé se podařilo překonat úzkost. Polkla, aby odehnala sucho v krku. „K... Kabuto-kun,“ pronesla tiše a opět se zarazila. Neměla ani ponětí, co říct.
Mladík si ji pozorně prohlédl od hlavy až k patě. „Co jsi zač?“ štěkl ostrým hlasem.
Dívka sebou polekaně trhla. „P-prosím?“
„Ptám se, co jsi zač? Nějaký špeh? Co máš za lubem?“
Zmateně zamrkala a udělala půlkrok vpřed. „Kabuto-kun, to jsem přece já, Hametsu. Co -“
„Lžeš!“ křikl. „Pravá Hametsu je právě v Železné Zemi.“
Nastalo ticho.
Kopie jen němě zírala před sebe a vstřebávala ten fakt, že je odhalili. Navíc takhle brzo! Horečně začala uvažovat, jak z téhle svízelné situace. Mezitím se snažila zdržovat. „Jak-jak to víš?“
„Orochimaru má hady všude,“ zamručel Kabuto. Vyznělo to nezvykle zasmušile. „Takže? Kdo jsi? Přeměň se zpátky, nemá cenu zapírat.“
„Ale... jsem to vážně já,“ zašeptala zoufale.
Zaskřípal zuby. Současně Daken zavrčel a přikrčil se, šedovlasá ho však donutila ke klidu. Nelíbilo se mu to, bylo vidět, že by se s radostí na Kabuta vrhl, nicméně zůstal nehybně stát.
Hametsu vzdychla. Poté do mladíka zabodla překvapivě klidný, vyrovnaný pohled. „Jsem genzon bushin - živoucí klon stvořený Hametsu. Její živá kopie.“
Ticho.
Kabuto její slova jasně slyšel a pochopil je. Nicméně vypadal, že tomu nechtěl uvěřit. Oči měl vykulené v zuřivě nevěřícném pohledu plným strašné spousty emocí. Nepatrně se třásl, ovšem tady šlo jen těžko odhadnout, jestli vzteky nebo strachem. Zmateně si v hlavě třídil myšlenky, ovšem jeho snahu nečekaně přerušil další nově příchozí, který se zničehonic vynořil zpoza stínů u pootevřených dveří.
Hametsu se zatajil dech. „O-Orochimaru-sama!“
Daken po jejím boku vytrénovaně sklonil hlavu. Kabuto se zapotil.
Černovlasý na dívku chvíli civěl. Pozorně si ji prohlížel od hlavy k patě, aby mu neunikl sebemenší detail. Jeho oči svítily víc než normálně, očividně byl okouzlen. Po chvíli se ušklíbl. „Moje malá holčička vyrostla... Stává se z ní následovnice, jak má být.“ Odmlčel se. „Ty jsi první podařený pokus, že?“
Kopie nejistě přikývla.
„Pane, měli bychom spěchat do Železné Země, Hametsu tam právě -“
„Chm...,“ zahuhlal Orochimaru, stále hledíc na šedovlasou.
„Nemá cenu nikam chodit.“
Dívčina slova spolehlivě strhla pozornost obou mužů. Zamračili se v ten samý okamžik.
„Jakto?“ vychrlil Kabuto. V hlase mu byla znát panika.
Věnovala mu nezvykle klidný pohled. „Je příliš pozdě. Do Země Železa dorazíte nejdřív za dva dny. A Hametsu už začala jednat.“
„Co tím sakra myslíš?!“ zařval šedovlasý.
Nadechla se. „Právě před chviličkou zničila železné hranice. Celá Země je v pohotovosti a připravená na další překvapení.“
Opět se rozhostilo ticho. Dívka pozorně sledovala jejich reakce. Orochimaru se tvářil pořád stejně lhostejně, zato Kabutovi očividně ještě nedošel onen plný význam.
„Útok na Zemi Železa tedy odložíme...“
Kopie se na černovlasého zadívala. „Natrvalo. Jelikož bez pomoci Hametsu se k nim nebudete moct ani přiblížit. A ta... odchází.“
„Kam? Kam chce jít?“ zděsil se Kabuto.
Dívčin výraz se bolestně stáhl. Věděla, co odpovědět, ale ta slova jí nešla z úst. Zasekla se jí v krku jako ohromné sousto a nemohla je spolknout ani vyplivnout. Začala ji bodat v krku, v hrudi, po celém těle. Bolest ji na okamžik ochromila. Pak se ale velmi zhluboka nadechla. Oči se jí zaleskly. „Jde... jde na smrt,“ zašeptala slabě. „Hametsu se dnes chystá zemřít...“
Ty jediné dvě věty zůstaly viset ve vzduchu jako mlžný opar. Jako jedovatý mlžný opar, který při vdechnutí tělu způsobí ohromné problémy. A šedovlasý se ho nadýchal víc než dost.
„Chce vyhladit klan Aragane...,“ zamumlal Orochimaru, který si už dávno uvědomil to, na co Kabuto nedokázal položit ani otázku.
„Ano. A nikdo v okolí nepřežije. Ani... Hametsu ne.“
Šedovlasý se silně roztřásl. Měl co dělat, aby se udržel na roztřesených nohou. Na okamžik snad i přestal dýchat. Chvíli jen stál, třeštil zděšené oči někam do prázdna. A najednou se vrhl ke dveřím.
„Stůj!“ křikla kopie.
Vtom Kabuta něco smetlo a doslova ho to přikovalo k protější zdi. Po nárazu prudce zatřepal bolavou hlavou a rozhlédl se. Byly to dva silné pláty železa, které překryly celé jeho tělo a zablokovaly mu ruce. Rozhodně se z nich bez pomoci nemohl dostat.
„Pusť mě! Musím za ní! Musím ji zachránit!“
Šedovlasá na něj smutně pohlédla. „Je pozdě. Dnes už nikoho nezachráníš. Leda tak sebe a to tím, že tu zůstaneš.“
„Ne!“ zařval. „Nemůžu tu zůstat, musím něco udělat -“
„Hametsu je už teď mrtvá. Zemřela v tom okamžiku, kdy se rozhodla a opustila sídlo. Už není cesty zpět.“
Trhnutí druhého muže upoutalo její pozornost. Trochu ji překvapil Orochimarův výraz, který se z lhostejně klidného změnil na zuřivě chtivý. Pokrčila obočí pod zlým tušením, které se jí v té chvilce zmocnilo.
„Nevadí,“ zamumlal. „Když nebudu mít Hametsu, vezmu si aspoň tebe. Staneš se mou novou zbraní.“ Zle se ušklíbl nad svým ďábelským plánem.
Kopie zavrtěla hlavou. „Spolu se smrtí Hametsu zemřu i já.“
„A právě tomuhle zabráním,“ pronesl sebejistě a vykročil k ní.
„To se vám nepodaří. Nejsem tu, abych nahradila pravou Hametsu. Jsem tu, abych jí dala víc času a zároveň vás zdržela. Ale rozhodně neposloužím vaším dalším experimentům.“
„To se ještě uvidí,“ zasyčel Orochimaru a rozběhl se vpřed. Úspěšně se mu podařilo vyhnout dalším letícím plátům oceli. Ušklíbl se. Ovšem pár metrů před dívkou ho smetlo něco jiného. Daken s mužem prudce mrsknul na stěnu jako s hadrovou panenkou a pak ho ranou dlaní zavrtal do skály, načež rychle uskočil před obrovským železným křížem, který tělo bezpečně uvěznil. Najednou všechno až nečekaně rychle znehybnělo.