Arigatou 48 - Když se má vše zvrtnout

Deidara vzlétl na obřím jílovém ptákovi a shodil na nepřátele pod sebou spršku vybuchujících pavouků. Keiji, na kterého letěli, proti nim mrštil několik kunaiů a shurikenů, avšak bomb proti němu bylo moc. Pokusil se proto uskočit stranou, v tu ránu jej však obalila písečná koule. Všude kolem se začaly ozývat výbuchy, načež se koule opět rozplynula a zmizela v tykvi, kterou na zádech nosil ten rudovlasý ninja.
Oči měl hluboké jako nejčernější noc, avšak barva jejich duhovek byla spíše světle zelená. Nad levým okem měl kanji vytetované slovo ai. Ruce právě spouštěl podél těla a jednu přátelsky podával Keijimu.
„Radši se drž stranou, tohle není protivník pro tebe,“ pravil Gaara, když překvapený Keiji přijímal jeho ruku.
„Díky za pomoc, ale Stínoví shinobi se tak snadno nevzdají,“ odvětil Keiji.
Oba ninji rázem znovu obalila písečná koule a znovu se ozvala řada výbuchů.
„Mluvím vážně,“ promluvil znovu Gaara, tentokrát rázněji.
„To já taky!“ odvětil rozhodně Keiji a vzhlédl k obloze, za jejich nepřítelem.
Deidara se na nebi šibalsky usmíval a připravoval další jílové nálože.
„Nemůžeme tu jen tak čekat a doufat, že mu dojde ten jíl,“ promluvil opět Keiji a znovu shlédl na Gaaru.
„Dostaň mě nahoru.“
Gaara se zamračil. Když je však oba znovu zakryl písečný štít a ochránil tak před tentokrát o dost silnějšími výbuchy, kývnul.
Nepotřeboval žádné pečetě, jen mávnul rukou a Keiji se vznášel na písečné desce. Chvíli udržoval balanc, než si zvykl na zviklaný písek, avšak nakonec stál Keiji na oné desce nohama pevně. Vznášel se stále výš a výš a byl tak stále blíž svému soupeři.
„Rozhodli jste se pro přímou konfrontaci?“ ušklíbl se Deidara.
„Jsi bojovník na střední a velkou vzdálenost,“ odvětil Keiji a Deidarovi ztuhnul úsměv na rtech.
„Na blízko boj s tebou nebude problém.“
Sotva to Stínový shinobi dořekl, vyndal Deidara ruku z kapsy a mrštil po svém sokovi malého jílového ptáčka.
„Ksakru!“
Problesklo Keijimu hlavou a rychle uskočil do strany. Jen kousek od něj se ozval mohutný výbuch, který jej odmrštil ještě dál. Na poslední chvíli se Keiji chytnul Gaarovy písečné desky a vysel tam několik desítek metrů nad zemí.
„Tak nebude problém mě porazit, jo?“ Řekl Deidara a přiletěl o kousek blíž.
„Asi ses trochu přecenil, ninjo.“
Gaara svým pískem pomohl Keijimu zpátky na písečnou plošinu a zároveň proti Deidarovi vyslal proud písku.
„Vypadá to,“ řekl si Deidara, mžouraje po svém druhém protivníkovi na zemi, „že se nejdřív budu muset zbavit tebe.“
Gaara si s blonďatým ninjou na obloze vyměnil dlouhý nenávistný pohled. Potom se Deidara připravil k hodu jedné ze svých bomb, avšak něco se zvrtlo. A nejen u Deidary, ale pocítili to všichni, na celém bojišti. Obrovský silný tok chakry. Nikdo hned nevěděl, co se děje.
„Co to sakra…?!“ vykřikl Keiji, vrávoraje na Gaarově písečné desce.
„Tahle chakra…“ pomyslel si Gaara.

„Vy dva?“ zeptal se pobaveně Rhonoki, se svým obvyklým arogantním výrazem, dívaje se na své dva soupeře, Shina a Kankura.
„Budeš litovat, že nás teď podceňuješ!“ pousmál se Kankurou a vyslal proti svému sokovy spršku otráveného ostří ze své loutky.
A ani Shino, ani Kankurou si nevšimli, jak se Rhonokiho úsměv v tu chvíli o trošku rozšířil. Nukenin v ruce složil jednoduchou pečeť a všechna na něj vržená otrávená ostří o trošku změnila směr a minula jej tak sotva o centimetr.
Jen jediný otrávený kunai letěl stále přímo proti Rhonokimu, nukenin ho však hravě chytil jen kousek od svého krku.
„Zkus přijít s novější technikou, loutkáři,“ uchichtl se Rhonoki a mrštil kunai zpátky po loutce. Trefil tak její slabé místo a Karasu se nepoužitelný sesypal k zemi.
„Co to…?“ hlesl Kankurou a rozeběhl se ke své loutce.
„Našel Karasovu slabinu tak rychle?“ pomyslel si loutkář a připravil svitek pro vyvolání druhé ze svých loutek.
„Je opravdu výhodné, mýt v týmu Sasoriho parťáka, že?“ pousmál se znovu Rhonoki a letmo na chvíli vzhlédl k obloze, kde zrovna Deidara unikal Gaarově písku.
Sotva shlédl zpět ke svým protivníkům, musel rychle uskočit hejnu brouků. Krvelačných brouků, zabijáckých brouků, chakruvysávajících brouků, nebo jen brouků určených ke sběru informací, to Rhonoki nevěděl, avšak co věděl, že se ho to hejno nesmí za žádnou cenu dotknout. Nukenin třídy S nejprve jen hbytě uhýbal, avšak brouci byli rychlejší a za nedlouho ho dostihli.
„Není jiná šance…“ došlo v tu chvíli Rhonokimu.
Zastavil se. Složil v ruce jednoduchou pečeť a široce rozšířil svůj úsměv.
„Taisei kaki!“ vykřikl a jak rychle se brouci objevili, tak rychle vzpláli a zmizeli na dobro v obřím oblaku Rhonokiho modrého ohně.
Rhonoki se znovu obrátil ke svým soupeřům.
„…a ksakru!“ hlesl Kankurou, bylo totiž nadmíru jasné, co bude následovat.
Kekkei Genkai klanu Tokori se závratnou rychlostí změnilo směr. Loutkář stačil do cesty nezkrotnému ohni postavit svou zbývající loutku a vztyčit chakrový štít, avšak bylo mu jasné, že ten dlouho nevydrží a že Rhonoki nepochybně zná i slabinu Kuroariho.
„Pořád si myslíte, že mě můžete porazit?“ zeptal se s ledovým klidem v hlase nukenin.
„Ksakru! Ten štít dlouho nevydrží!“ zaklel Kankurou, dívaje se k Shinovi.
„Musíme rychle něco vymyslet,“ odvětil Shino, „takhle se k němu moji brouci nemají šanci přiblížit.“
Rhonoki se připravil na poslední útok… pohnul elegantně rukou, aby zvýšil sílu modrého ohně… plameny Taisei kaki se vzedmuly do výše… a země se v tu ránu otřásla, jak celou mýtinu zaplavila vlna ohromné nové síly.
„Co je to sakra za chakru?“ problesklo Rhonokimu hlavou.
Shino a Kankurou to možná zprvu přičítali právě jemu, avšak tato nová síla dalece překračovala všechen Rhonokiho potenciál. A taky byla mnohem temnější.
„Komu tohle patří?!“

„Hinato, jak jsi to mohla udělat?!“ rozkřičel se Kiba a stejně jako předtím Narutovi, i jemu se v očích slabě zaleskly slzy.
„Proč?“
„Kibo-kun?“ hlesla Hinata, když se podívala na svého nového soupeře.
„Proč?“ trval Kiba na své otázce.
„Je to… složitější,“ odvětila jednoduše Hinata a sklopila zrak.
„Složitější? Jak složitější?!“ ptal se dál Kiba, tentokrát však na odpověď nečekal.
„Odvedu tě zpátky na hrad feudálního pána, tam nám to vysvětlíš!“
„Je mi líto, Kibo-kun…“ začala znovu pomalu mluvit Hinata, „ale nemohu se teď ještě vrátit zpátky.“
S posledním slovem Hinata zvedla hlavu. Všechno pochybení, všechen stud a strach z její tváře v tu ránu vyprchaly.
„Vždy mě zajímalo, co vlastně všechno dokáže Byakugan v boji,“ podotkl Kichiro, který právě přišel.
„Ty se do toho nepleť!“ okřikl Kiba Kichira.
„Doufám, že nechceš začínat s těma řečma, jako že tohle není moje věc a tak podobně,“ odsekl mu Kichiro, „protože tohle sakra je moje věc! Přísahal jsem při svém otci věrnost královskému trůnu a Hinata-chan teď byla označena nukenina.“
„Cože?“ vykřikl nevěřícně Kiba.
„Je mi líto, Kibo-kun. Zpráva o jejím hříchu již byla poslána do Skryté listové.“
Hinata si rukou zakryla ústa.
Kichiro dál na nic nečekal a hodil po Hinatě několik svých kunai a shurikenů.
Modrovlasá dívka se rychle vzpamatoval a bez větší námahy všechny do jednoho odrazila svým Shugohakke rokujuuyon shou.
„Je schopná,“ pomyslel si Kichiro, když to viděl a vyrazil proti soupeři bojovat tělo na tělo.
„Je to hlupák?“ pomyslel si Kiba, „chce bojovat v boji na blízko proti uživateli Byaku…?“
Rázem však pochopil, proč si to onen Stínový shinobi může dovolit.
Hinata aktivovala svůj Juuken a prvních pár útoků hravě odrazila, avšak Kichiro s ní nejen držel krok, ba dokonce byl snad lepší. Pravý mistr taijutsu.
„Je možné… že by porazil Hinatin Juuken?“ pomyslel si Kiba a boj dál jen pozoroval.
Hinatě se podařilo několik dobrých zásahů, dokonce Kichirovi svým Juukenem zasáhla pár Tenketsu, ale sama během té doby dostala hned několik smrtelných zásahů. Kunoichi padla na zem a Kichiro se napřáhl na poslední úder.
„Existuje jedna technika, která ti v boji může výrazně dopomoci k vítězství,“ vzpomínala Hinata na svůj výcvik, „ale její použitím riskuješ život. Proto tě žádám, nepoužívej tu techniku, pokud to nebude skutečně nezbytně nutné!“
Vzpomínala si na ten den dobře, myslila si tenkrát, že jde o nějakou unikátní a mocnou techniku.
„Nech se soupeřem zasáhnout. I soupeř s tou nejsilnější ochranou se tak na krátký okamžik stává zranitelným, pro tvůj jediný správně načasovaný útok.“
Po zelené mýtině se rozstříkla čerstvá rudá Hinatina krev.
„Hinato!“ vykřikl Kiba a rozeběhl se k ní.
„Co to…?“ stačil ještě hlesnout Kichoro, než Hinata posledním Juukenem zasáhla jeho srdce, které v tu ránu přestalo bít.
„Děkuji… sensei… ale tohle už je asi… vážně… konec…“ šeptla dívka, než se jí zamlžil zrak a zavřela víčka.
„Hinato!“ vykřikl znovu Kiba a pokusil se modrovlásku probudit. Marně.
Do očí mu vhrkly slzy.
„Hin…“
Zbytek slova se ztratil v ohromném záchvěvu půdy. Kiba překvapeně zvednul hlavu a bádal, odkud se ta nová tajemná síla bere. A pak to spatřil… Jen kousek od něj...
Konec čtyřicáté osmé části.